Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Říjnový seznam

Krimiromán psaný od konce k začátku.

Domníváte se, že už vás Deaver nemůže ničím překvapit? Může. Touto knihou.

Začátek tohoto neobyčejného krimirománu najdeme vlastně na jeho konci. Alespoň podle tradičních pravidel žánru. Která ovšem Jeffery Deaver převrací na hlavu. Gabriela McKenzieová zoufale čeká na zprávy o své unesené šestileté dcerce. Konečně se otevřou dveře. Do místnosti ale nevstoupí policie ani vyjednavač. Je to únosce a v ruce drží zbraň.

Ještě před dvěma dny vedla Gabriela normální život. Jak je možné, že se všechno najednou takhle zvrtlo? Nejenže má zaplatit půl miliónu dolarů jako výkupné, ale musí také odevzdat záhadný dokument nazvaný Říjnový seznam. Nikdy dříve o té listině neslyšela. Ví jen tolik, že patřila bývalému šéfovi, který uprchl před policejním vyšetřováním neznámo kam…

Od nedělního večera k pátečnímu ránu se odvíjí chytře vybudovaný děj, v němž nás autor nutí neustále přehodnocovat dříve předložená fakta. A když v samotném závěru konečně vyvstane úplný obraz děje, nezbude nám než užasnout nad tím, k jakému mistrovství Deaver dovedl umění literární manipulace.

Předmluva

Za tuto knihu musíme poděkovat Stephenu Sondheimovi. Před několika lety jsem na celostátní veřejnoprávní rozhlasové stanici slyšel relaci Fresh Air, do níž moderátor Terry Gross pozval jako hosta právě Sondheima, jednoho z mých oblíbených muzikálových skladatelů a textařů. Kromě jiného mluvili i o hře Merrily We Roll Along, což je zřejmě jediné Sondheimovo dílo, které jsem neviděl. Fascinovala mě skutečnost, že hra začíná v současnosti a děj se pohybuje proti toku času. Obzvlášť mě zaujala autorova poznámka o písničce, která znamená něco jiného v současnosti a něco jiného v době, kdy byla dříve (no dobře, později) poprvé uvedena.

Myšlenku porušeného běhu času jsem si doslova zamiloval. Vezměte si druhý nejlepší film Stanleyho Kubricka Zabíjení (za jeho jedničku považuju Doktora Divnolásku, ne 2001) nebo Pulp Fiction, Memento či Návrat do budoucnosti. A samozřejmě klasickou epizodu „Zrada“ ze seriálu Seinfeld, která byla poctou stejnojmenné hře Harolda Pintera založené na převrácené chronologii.

Začal jsem uvažovat, zda by autor thrillerů nemohl napsat pozpátku vyprávěný příběh plný napětí, překvapení a dějových zvratů, které jsou, alespoň pro mě, typickým znakem dobrého kriminálního románu. Úkolem samozřejmě je prezentovat zvrat (neboli „odhalení“, jak tomu říkají v hollywoodštině) dříve, než uvedu fakta, která k němu vedla, a přitom zachovat napínavé překvapení. Je to podobné jako vyprávět vtip a říct nejdřív pointu a pak teprve popsat situaci – a přesto posluchače rozesmát stejně bujaře, jako kdybyste ten fór uvedli, jak se patří. Lze to.

Barman říká: „Tady cestovatele v čase neobsluhujeme.“

Cestovatel v čase vchází do baru.

O mnoho, mnoho poznámek později jsem načrtl a pak napsal Říjnový seznam – román, který začíná poslední kapitolou a pak postupuje pozpátku v čase, v průběhu zhruba dvou dnů, k první kapitole. I když je o něco kratší než většina mých románů, mohu říci, že pro mě znamenal větší výzvu, písmeno po písmenu, než cokoliv, co jsem předtím napsal.

Kvůli vášni mé hrdinky pro fotografování mě napadlo, že do knihy vložím fotografie, vždy na úvod každé kapitoly. Některé snímky jsou pouze ilustrativní, jiné naznačují záhady v díle obsažené a další jsou zvraty samy o sobě. Jak říká Gabriela: „Zlákala mě možnost zachytit realitu a ovládat ji. Někdy pořídím doslovný záznam, jindy s ním začnu a upravím ho. A někdy je konečný výsledek skrytý, abstraktní a pravdu znám jenom já.“

S tím nemohu než souhlasit.

Místo abych umístil popisky fotografií tam, kde se v knize nacházejí, pokládal jsem za vhodnější zahrnout je do obsahu.

Další překvapení.

J. D., Chapel Hill, Severní Karolína

Život lze pochopit jen zpětně, žít se však musí dopředu.

Soren Kierkegaard

KAPITOLA 36

18.30, neděle

Stála u okna bytu na Manhattanu a vyhlížela mezerou mezi závěsy. Třásly se jí ruce.

„Vidíte někoho?“ zeptal se jí nervózně muž, který stál u protější stěny místnosti.

„Nejsem si jistá. Možná.“ Gabriela se napjatě předklonila a zatáhla těžké závěsy, jako kdyby si někdo prohlížel okna dalekohledem. Nebo zaměřovačem odstřelovačské pušky. „Samozřejmě jsem nikoho neviděla. Ale to ani předtím, až když už bylo příliš pozdě.“ Krátce se odmlčela. „Škoda, že nemám pistoli,“ zasyčela nabroušeně. „Použila bych ji. Přísahám Bohu, kdyby tam někdo byl, použila bych ji.“

„Kdo by tam podle vás mohl být?“ zeptal se Sam Easton.

Spěšně odstoupila od okna a otočila se k němu. „Kdo? Mohl by to být kdokoliv. Mám dojem, že ten zatracený Říjnový seznam chce každý žijící člověk na světě!“

„A jak by ten člověk mohl vědět, že jste zrovna tady?“

Gabriela se hořce zasmála. „Zdá se, že už mi nezbylo jediné tajemství.“ Zaváhala a pak znovu opatrně vyhlédla mezerou. „Prostě si nejsem jistá. Připadalo mi, že tam někdo je, ale hned zase zmizel. Možná… Panebože, dveře!“ zašeptala rozrušeně.

Sam nechápavě naklonil hlavu.

„Zamkla jsem?“ vyhrkla polekaně a vytřeštila oči. Rychle vyšla z obývacího pokoje a zmizela za rohem v chodbě. Za okamžik se vrátila. „V pořádku. Všechny zámky jsou zajištěné.“

Její místo u okna nyní zaujal Sam a vyhlížel ven. „Vidím stíny a jakýsi pohyb, ale s určitostí nemůžu říct nic. Mohl by to být člověk, ale také větve stromů ohýbající se ve větru. Ta zatracená pouliční lampa před domem nesvítí.“ Ohlédl se po Gabriele. „Nevíte, jestli předtím fungovala?“

„Nevím, ale myslím, že asi ano,“ odpověděla váhavě. „Jak by někdo dokázal vyřadit pouliční lampu?“

Sam se beze slova odvrátil od mezery mezi závěsy, přešel pokoj a posadil se na polštářek vedle Gabriely. Už dříve zaznamenala, že je v dobré fyzické kondici, ale dosud si nevšimla, jak úzký má pas a jak mohutná ramena. Svaly mu napínaly sako a bílou košili.

„Bože, já se z toho zblázním!“ vybuchla náhle. „Když si představím, čím asi Sára prochází… Co si asi myslí? Co…“ Hlas se jí zadrhl a pomalu vydechla. „Jak dlouho podle vás potrvá, než se něco dozvíme? Daniel s Andrewem odešli na schůzku s Josephem už před půl hodinou.“

Setřela si z dolního rtu krůpěj krve.

„Těžko říct,“ odpověděl Sam. „To víte, Joseph má svůj program. Ten… Prostě člověk v jeho pozici drží v rukou všechny trumfy.“

Gabriela si uvědomila, že chtěl říct únosce, ale včas se zarazil, aby ji ještě více neznervóznil. Znovu pomalu vydechla a stiskla si hrudník, ale zachvěla se bolestí. „Tohle čekání už o moc déle nesnesu.“

„Oni to zařídí,“ řekl Sam nepřesvědčivě.

„Skutečně?“ zapochybovala šeptem. „Joseph je šílenec. Nepředvídatelný blázen. Nelze ani odhadovat, co udělá.“

Potemnělou místnost zahalila mlha ticha, mlčení mezi dvěma cizími lidmi, kteří čekají na zprávu o osudu dítěte.

„Kdy přesně se to stalo?“ zeptal se Sam. Měl rozepnuté sako, pod nímž zářila hladce vyžehlená bělostná košile.

„Kdy ji Joseph unesl?“ opáčila Gabriela; ona se toho slova nebála. „V sobotu ráno. Včera.“

Před celou věčností, blesklo jí hlavou, ale nechtěla tuto frázi použít před mužem, kterého znala jen pár hodin.

„A jak je Sára vlastně stará?“

„Šest let,“ odpověděla Gabriela. „Pouhých šest.“

„Bože můj.“ Protáhlý obličej, suchý jako maska, přidával tomu třicátníkovi roky a teď vyzařoval znechucení. Zachvěla se mu brada.

Pokývla hlavou jako náznak poděkování za projevenou účast a po chvíli dodala: „Nesnáším neděle.“

„Vím, jak to myslíte.“ Znovu si ji celou prohlédl. Nové černé džínsy, které si koupila na útěku, když s Danielem prchali newyorskými ulicemi před pronásledovateli, jí vůbec nepadly, stejně jako nevzhledná vytahaná mikina barvy mořské vody. Zaznamenal rozcuchané, kaštanově hnědé vlasy a všiml si, že mejkap má dávno setřený. Spočinul pohledem na štíhlých bocích a bujných ňadrech, ovšem bez nejmenší známky milostného zájmu.

Určitě vypadám v jeho očích hrozně, pomyslela si Gabriela, ať už jsou jeho preference jakékoli.

Vstala a zamířila do rohu pokoje, kde na podlaze ležel černý batoh s dosud neodstraněnou cenovkou. Rozepnula ho, vylovila z něj menší sportovní tašku a z ní klubko vlny, dvojici pletacích jehel a rozpletený šál, na kterém dřív pracovala. Tmavě zelené a modré prameny…

Připomínaly text její oblíbené skladby.

S očima podlitýma krví znovu usedla do křesla s ošoupaným plyšovým potahem purpurové barvy, které stálo uprostřed obývacího pokoje. Sevřela klubko, ale zatím nezahájila ten uklidňující rytmický pohyb pletacích jehel. Přiložila si ke rtům zmuchlaný kapesník a pak se podívala na původně bílou jemnou tkaninu, nyní potřísněnou krvavými skvrnami podobného odstínu jako její lak na nehty.

A pak klap klap, upletla pět řad. Několikrát si odkašlala, sevřela si bok pod pravým prsem a krátce přivřela oči. V ústech ucítila hořkoslanou pachuť krve.

„Neměla byste s tím krvácením zajít na pohotovost?“ nadhodil Sam se starostlivě svraštělým čelem. „Zdá se mi, že se to zhoršuje.“

Krátce se zasmála. „To by asi nebyl nejlepší nápad. Copak vám Daniel neřekl, co se stalo dnes odpoledne?“

„Aha, no jo. To mě nenapadlo.“

„S tím krvácením přežiju, dokud nezískám Sáru zpět. Potom se nechám ošetřit. S největší pravděpodobností ve vězeňské nemocnici.“ Poznámku doprovodila cynickým úsměškem.

Znovu si prohlédla byt. Když sem s Danielem před dvěma hodinami dorazili, měla jiné starosti, než aby si ho pořádně všimla. Kromě toho, že byl plný starého opotřebovaného nábytku a vyzařoval dojem dočasnosti, byl také až nepřirozeně temný, zejména teď za dusného soumraku. Usoudila, že ponurou atmosféru vytvářejí hlavně vysoké stropy malých místností, jejichž stěny pokrývala šedivá tapeta s vybledlým vzorkem drobných kvítků. Zabloudila očima ke konferenčnímu stolku z tepaného železa uprostřed obývacího pokoje. Jeho zašpičatělé rohy vypadaly jako zbraně z nějakého vědecko-fantastického filmu.

Bolest…

Pohled na ten stolek jí zabrnkal na nervy, ale jako už tolikrát během posledních dvou dnů si znovu zopakovala svou mantru: Tvůj cíl. Nesmíš myslet na nic jiného než na svůj cíl.

Sára. Tvým jediným cílem je zachránit Sáru. Pamatuj na to. Pamatuj na to. Pamatuj na to.

„Stýkáte se často s Danielem?“ zeptala se.

„Jsme víceméně partneři,“ odvětil Sam. „Spolupracujeme s ním a s jeho firmou Norwalk Fund už skoro sedm let.“

„Kolik lidí mu podle vás řeklo, že vypadá jako herec?“ Zalétla v myšlenkách k pátečnímu večeru – opravdu uplynuly teprve dva dny? – kdy se s Danielem Reardonem seznámila. Vzpomínala i na páteční noc, na jeho vlhké čelo orosené krůpějemi potu a na modré oči s pronikavým, ale současně uklidňujícím pohledem.

„Spousta.“ Sam si znovu přejel dlaní po lesklém holém temeni. „To mě se lidi nevyptávají, jestli náhodou nejsem ten a ten herec.“ Zasmál se a Gabriela si pomyslela, že nakonec možná přece jenom má jakýsi smysl pro humor.

„A šéf vaší firmy? Andrew… Jak že se jmenuje dál?“

„Faraday,“ napověděl jí.

„Fascinující člověk. O té jeho specializaci jsem v životě neslyšela.“

„Společností, které by se zabývaly stejným oborem jako my, moc není. Andrew si vybudoval moc dobré jméno. Cestuje po celém světě. Ročně nalétá nejmíň sto tisíc mil.“

Upletla další řadu modré a zelené. Klap klap.

„A vaše práce, Same?“

„Já působím v pozadí. Za scénou, chcete-li. Řídím firemní operace.“

„Takže něco jako já. Vedu kancelář naší firmy a…“ Hlas se jí vytratil a Gabriela se kysele zasmála. „Vedla jsem kancelář. Předtím, než se tohle stalo.“ Povzdechla si, znovu si utřela ústa, podívala se na kapesník a pokračovala v pletení, jako kdyby ji prostě už unavovalo poslouchat špatné zprávy. Pak zvedla oči od jehlic a sjela ho pokřiveným pohledem. „Šéf operací má v popisu práce i opatrování nešťastných žen?“

Otevřel ústa a chystal se k protestu, ale pak s úsměvem prohodil: „Bylo to tak zřejmé?“

Neodpověděla a pokračovala: „Vaše zapojení do téhle záležitosti může mít jediný důvod. Postarat se, abych se jim nedostala na mušku.“

„Daniel a Andrew vyjednávají s únoscem o propuštění vaší dcery. Co byste udělala, kdybyste tam šla s nimi?“

Pokrčila rameny. „Vyškrábala bych Josephovi ty jeho podělané oči.“

„Právě toho se Daniel obával. Bylo tedy lepší, když jste zůstala tady.“

„A kdybych se toho setkání přece jenom chtěla zúčastnit? Jak byste mi v tom zabránil?“

„Nejspíš bych vás snažně prosil, ať nikam nechodíte.“

Zasmála se.

„Co víte o Josephovi?“ zajímal se Sam.

Smích se vytratil jako kapka vody ve vyprahlé hlíně. „Je to sadistická bestie.“ Střelila očima k nákupní tašce z lékárenského řetězce CVS/pharmacy. Za průhledným plastem se rýsovala krvavá skvrna.

Sam se na ni také podíval. „Já vím. Daniel mi o tom řekl. Neuvěřitelné. Co za člověka může něco takového udělat?“

Na chvíli zavřela oči a víčka se jí mírně chvěla. „Joseph je mohutný chlap, na první pohled gangster. Ale víte, co je horší? Je celý takový divný. Vemte si třeba ten jeho účes. Má hodně husté, zvlněné blond vlasy, a přitom si je patlá jakousi pomádou, takže vypadá dost strašidelně. Často se usmívá, a když promluví, zní jeho hlas jako… Já nevím, ten jeho tón… Slyšel jste ho v telefonu, zní tak krutě výsměšně, že člověku naskakuje husí kůže.“

„Víte, koho mi připomíná? Jednu postavu z Batmana. Hrál ji Heath Ledger. Víte, koho myslím?“

„Ano, máte pravdu. Přesně tak mluví. Jako Joker.“

Gabriela nečekaně sevřela v pěsti rozpletený šál tak prudce, jako kdyby ho chtěla roztrhat. Během několika vteřin jako by se celá zhroutila do sebe. Hlava jí poklesla, ramena se svěsila. „Bože, tento víkend je nekonečná noční můra.“ Zkřivila rty v žalostném úsměvu. „Před dvěma dny jsem byla zaměstnaná matka, která měla ráda svou práci, a právě jsem se setkala s Danielem. A můžu vám říct, že to mezi námi opravdu klapalo. Ale teď? Unesli mi dceru. Daniel a váš šéf můžou skončit s kulkou v hlavě. Jde po mně policie a udělala jsem některé… Dnes jsem se dopustila hrozných věcí. Ach, panebože…“

Pokynula k oknu. „A Joseph zřejmě není jediný, koho bych se měla bát. Ten proklatý Říjnový seznam! Proč musel přistát na klíně zrovna mně?“

„Všechno dobře dopadne,“ uklidňoval ji, přestože oba věděli, že toto ujištění jsou jen prázdná slova.

Po chvíli se Sama zeptala: „Proč Daniel tohle všechno pro mě dělá? Každý jiný chlap by už dávno vzal roha.“

„Proč? Má na té věci osobní zájem.“

„Jaký?“

„Vás.“

„Mě?“

Sam se usmál. „Líbíte se mu. Přiznal mi to… A požádal mě, abych vám to neříkal.“

Představila si Danielovy krátce ostříhané černé vlasy, jeho hranatou bradu, živé modré oči.

Herec…

V podbřišku pocítila lehké chvění. Vzpomínka na jeho polibek, na blízkost jeho těla, jeho vůni a chuť, na orosené čelo se jí vryla hluboko do paměti. „Taky se mi líbí.“

„Tak vidíte.“ Sam na koženém polštářku poposedl. „Žádný div. Daniel dobře vypadá, je bohatý a příjemný člověk. Spousta žen ho uvidí a pomyslí si: jackpot. Ale nezajímá je, kdo je a jaký je uvnitř. Jdou jen po vnějšku. Daniel mi řekl, že to mezi vámi cvaklo ještě dřív, než vám prozradil, že má motorovou jachtu, několik limuzín a hromadu peněz.“

„To je pravda. Naše seznámení nepatří mezi ta nejromantičtější v dějinách vztahů mezi mužem a ženou.“ Pozorně se na Sama zadívala. „Fajn, takže se mu líbím. Ale dělá to taky kvůli tomu, co se stalo v New Hampshire, nemám pravdu?“

„On vám to řekl?“ vyhrkl Sam překvapeně.

„Ano, řekl. Muselo to být dost hrozné.“

Sam přikývl. „To teda bylo. Po těch událostech úplně změnil pohled na život. A ano, s největší pravděpodobností je to jeden z důvodů, proč vám pomáhá. Jako by splácel dluh za to, co se stalo. Bylo to tvrdé. Ostatně jako vždy, když jde o děti.“

„Jistě.“

„O New Hampshire Daniel hned tak každému nevypráví. Ve skutečnosti o tom prakticky s nikým nemluví.“

Hleděla na pletení odložené na klíně, na barevné pletence vlny. „Bože, takové nebezpečí, do kterého se s Andrewem vydali. Sice to riziko zlehčovali, ale…“ Z kapsy mikiny vytáhla mobilní telefon, podívala se na displej a zase ho zaklapla.

„Nějaká zpráva?“

„Vůbec nic.“ Povzdechla si, vstala, přistoupila k baru a nalila si červené víno. Tázavě pozvedla obočí a Sam přikývl. Naplnila další sklenku, vrátila se k pohovce a podala mu ji. Oba se napili. Pochopitelně si nepřiťukli, nikdo nepronesl přípitek. Nebyla na to vhodná chvíle.

Gabriela si sedla a zvedla skleničku ke rtům, pak ji ale odtáhla a hlasitě si povzdechla.

„Jste v pořádku?“ staral se Sam.

Se svraštělým čelem zírala na noviny odložené na futuristickém konferenčním stolku a předkláněla se k nim. „Panebože,“ vydechla.

„Co?“

Vzhlédla k němu, oči vytřeštěné, že vypadaly jako mince. „Už vím, co to je.“

Tázavě se na ni zadíval.

„Ten Říjnový seznam, Same.“ Přesunula k němu výtisk New York Times. Zatímco se Sam natahoval pro noviny, pokračovala: „Už vím, co to znamená! Jednotlivé náznaky jsme měli celou dobu před očima, ale já si je nedokázala pospojovat.“ Ztišila hlas. „Je to zlé, Same. Nečeká nás nic dobrého, právě naopak.“

Než mohl nějak odpovědět, z předsíně se ozvaly podezřelé zvuky. Cvaknutí následované melodickým, jasně rozeznatelným vrzáním dveřních závěsů. O-ó. Vysoký a nízký tón. Zatuchlý vzduch v místnosti se zavlnil.

Gabriela rychle vstala. Sam Easton se sklenkou vína v jedné ruce a novinami v druhé se otočil k předsíni.

„Je moje dcera v pořádku?“ vykřikla Gabriela. „Prosím vás, řekněte mi, že je moje dcera v pořádku!“

Do obývacího pokoje vklouzl muž. Nebyl to však Daniel Reardon či Andrew Faraday vracející se z úspěšné mise se zachráněnou dcerou.

Joseph měl na sobě černou koženou bundu, na rukou natažené rukavice tělové barvy a na očích žlutě tónované zrcadlové letecké brýle. Zlatavě lesklé kudrnaté vlasy mu sahaly do poloviny uší.

Ruka v rukavici třímala pistoli, na jejíž hlavni byl nasazen baňatý tlumič z matného kovu.

„Ne!“ zalapala po dechu Gabriela a ohlédla se po Samovi.

Joseph spěšně přelétl pohledem místnost, pak se otočil k dvojici a pozvedl zbraň, jako by si s ní hrál.

KAPITOLA 35

17.50, neděle

o 40 minut dříve

Skladiště zůstalo ve stejném stavu, v jakém je v pátek opustil, když dokončil přípravy.

Od provlhlých zdí z neomítnutých cihel, natřených již značně strupovitou světle zelenou barvou a páchnoucích rzí, výpary z ředidel a ropných látek, se odráželo nepříjemné světlo zářivek. Jedna se rozblikala a Joseph vstal od stolu, za nímž seděl, zašel do rohu pro smeták, jehož spečené štětiny trčely na stranu jako vlasy stržené větrem, a koncem násady roztříštil zlobící trubici. V hale totiž nebylo nic natolik pevného, aby si na to mohl stoupnout a světelný zdroj sundat. K podlaze se v oblaku zvířeného prachu snesla záplava střepů.

Budova byla podobná skladišti západně od Times Square, v němž minulé noci provedl drobný chirurgický zákrok. Tady v SoHo vládla silná poptávka po opuštěných průmyslových objektech, které se přestavovaly na soukromé rezidence, samozřejmě za astronomické částky. Tuto konkrétní budovu však zřejmě podobný osud nečekal. Postrádala totiž okna, což by prominentním právníkům a makléřům při koupi jistě vadilo. Ovšem Josephovu účelu to dokonale vyhovovalo. I nyní sotva rozeznával shluk drobných tmavohnědých skvrnek na podlaze. Před několika měsíci byly jasně červené, když jistý muž konečně prozradil, co Joseph potřeboval vědět.

Pevné cihlové zdi dokonale pohlcovaly zvuk – jekot a zmučené výkřiky.

Než se vrátil k židli, zamířil k topnému tělesu a pustil je na plný výkon. Ventilátor hnal horký vzduch páchnoucí vlhkou plísní, přesto si Joseph ponechal na rukou rukavice z tenké látky tělové barvy. Ne však kvůli teplu, nýbrž silou profesionálního zvyku. Vzpomínal na mnohé parné letní dny, kdy nosil podobné rukavice.

Znovu se posadil na židli, přes jejíž opěradlo přehodil koženou bundu. Sundal si baseballovou čapku, prohrábl si husté prstýnky zlatých vlasů, sáhl do tašky, kterou s sebou přinesl, a vytáhl z ní typicky zeleně zbarvenou krabici ukrývající láhev šampaňského Dom Pérignon. Pak vylovil z kapsy dva mobilní telefony, vlastní iPhone a ten, který vzal v bytě, odkud pocházelo i víno v ozdobné krabici. Svůj telefon položil na stůl, uchopil druhý a prohlédl si čísla příchozích a odchozích hovorů i textové zprávy. S prsty navlečenými v rukavicích mu to šlo poněkud neohrabaně.

Odložil Samsung, natáhl nohy a zkontroloval čas. Věděl, že nebude dlouho čekat, a byl tomu rád. Neustálé napětí ho už unavovalo. V podobných chvílích měl vždycky napjaté nervy. Musel. Znal řadu mužů, kteří se uvolnili v tom nejnevhodnějším okamžiku. Dnes jsou mrtví, nebo se změnili k horšímu, mnohem horšímu.

Ovšem i adrenalin má omezené účinky.

Zalétl pohledem ke dveřím v zadní části skladiště, zajištěným těžkým visacím zámkem. Vedly do menšího příručního skladu. Spárou pod nimi pronikalo slabé nažloutlé světlo. Jako byste z televize slyšeli Průzkumnici Doru ze stejnojmenného seriálu.

„Hej, Bootsi! Jdeme tam!“

Joseph se znovu zadíval na krabici se šampaňským. Na boku viděl krvavé skvrnky, šest teček v řadě jako část morseovkového zápisu SOS. Věděl, že Dom Pérignon je známá a prestižní značka, ale dosud neměl možnost tuto vzácnost ochutnat. Připomnělo mu to, že má žízeň. Vstal a ztuhlý zimou se prkenně odšoural k příborníku v rohu haly pro láhev svého speciálního nápoje. Odšrouboval uzávěr a žíznivě vypil téměř polovinu obsahu. Pocítil uklidňující příval ostré tekutiny.

Pomalu, napomenul se v duchu.

Hned nato dopil zbytek.

Utřel si rty do rukávu a láhev postavil na stůl. Při odchodu ji samozřejmě odnese, protože na skle zanechal výmluvné stopy své DNA.

Ztěžka dosedl na židli a škubl sebou, jak ho bodavě zabolelo v boku. Sáhl do kapsy bundy pro pistoli Glock ráže devět milimetrů, vysunul zásobník a nahradil dva nedávno vystřelené náboje. Vzpomněl si na oči oběti, které na něj zíraly v němém šoku – byla natolik otupělá, že se ani nedokázala bát. Vteřiny předcházející zmáčknutí spouště jsou vždycky zajímavé. Lidé se při nich chovají vskutku podivně. Hrdinsky, pateticky, někdy i blazeovaně. Mohl by o tom napsat knihu.

Odložil zbraň na stůl, vylovil z kapsy tlumič Gemtech, zkontroloval, zda je čistý, a našrouboval ho na hlaveň. Poté zastrčil pistoli za opasek.

Podíval se na hodinky. Lhůta uplynula před dvěma minutami. Uvažoval, jestli…

Od věkovitých dveří se rozlehlo pevné a rozhodné zaklepání.

Podíval se kukátkem, které včera nainstaloval. Daniel Reardon a jakýsi slušně vypadající gentleman. Joseph poklepal dlaní na pažbu pistole, aby se ujistil, že je zbraň přesně na svém místě, a odemkl.

KAPITOLA 34

16.00, neděle

o 1 hodinu a 50 minut dříve

„Gabriela McKenzieová,“ představil ji Daniel Reardon v obývacím pokoji.

„Andrew Faraday,“ usmál se starší z dvojice, která právě vešla do bytu. „Sam Easton,“ přidal se druhý a oba si s Gabrielou potřásli rukou.

Sam měl plešaté temeno, snědou pokožku, drsný obličej a bystré, pohotové oči. Andrew, šedesátník s hustými bílými vlasy, v nichž se jen tu a tam zachoval černý pramínek, učesanými na přesnou pěšinku, schoval klíče od bytu do kapsy. Účes byznysmana, pomyslela si Gabriela. Nebo politika. Andrew byl štíhlejší než Sam nebo Daniel a zdaleka ne tak svalnatý. Rozhodně nebyl vyšší než sto pětasedmdesát centimetrů, ale na Gabrielu zapůsobil mnohem impozantněji než ti dva. A ne kvůli věku.

Rozený šéf…

„Jsou to lidé, o kterých jsem ti vyprávěl,“ vysvětlil Daniel. „Jsem jejich klient. Už mnoho let.“

Gabriela se s Danielem posadila na prastarou pohovku, jež vydávala intenzivnější verzi zatuchlého pachu, který se nedávno pokoušela odstranit z bytu pomocí letitého kuchyňského triku.

Pohřby, blesklo jí hlavou, pohřby…

Daniel si nalil červené víno a tázavě k ní pozvedl láhev. Odmítla. Andrew a Sam si vzali po skleničce a všichni se napili.

„Daniel mi popsal situaci,“ objasnil Andrew uklidňujícím barytonem.

„Nevím, co mám dělat!“ vyhrkla s horečnou nadějí v hlase. „Připadám si jako ve zlém snu. Ultimátum vyprší za dvě hodiny! Joseph prohlásil, že mám čas jen do šesti a že tentokrát nepřipadá prodloužení v úvahu. A potom…“ Nadechla se a ostře vydechla.

Náznaky hysterie muže znepokojily a jako by nevěděli, jak Gabrielu ujistit, že všechno dobře dopadne. Nakonec se slova ujal Andrew Faraday: „No, měl bych pár nápadů.“

Sam neustále zalétal pohledem k Andrewovi a Gabriela hned poznala, že je v hierarchii až druhý nebo třetí. Usoudila, že bude spolehlivý a loajální.

Daniel si na pohovce přisedl blíž k ní a ona vnímala na stehně jeho teplo. Dlouhými prsty jí krátce sevřel předloktí a Gabriela si znovu uvědomila jeho sílu, které si všimla již dříve.

„Mohu vás oslovovat křestním jménem?“ zeptal se jí Andrew. Působil dojmem muže, který požádá o dovolení. Uctivý gentleman ze staré školy.

„Ano, zajisté.“ Nervózně si uhladila rozcuchané vlasy, ale pak se její ruka zarazila uprostřed pohybu.

Andrew zatím pokračoval. „Ujasněme si tedy fakta, Gabrielo, abych byl zcela v obraze. Vaši dceru unesl muž, který si říká Joseph. Je tomu tak, že?“

„Ano.“

„A požaduje dokument, o kterém mě Daniel informoval. Takzvaný Říjnový seznam, ano?“

Přikývla.

Andrewovi neunikl prázdný pohled v jejích očích. „A Daniel tvrdí, že nemáte ponětí, co obsahuje.“

Pokrčila rameny. „Mají v něm být jména a adresy. Možná jde o soupis zločinců, členů nějaké bandy. S jistotou víme jen to, že někteří lidé jsou pro něj ochotni zabíjet.“

„A netušíte, co znamená ten konkrétní měsíc? Myslím říjen.“

Podívala se na Daniela a ten se ujal slova: „Mohlo by se jednat o nějakou událost, která se stala někdy v minulosti. V říjnu. Nebo třeba o nějaké setkání. Nebo,“ dodal temně, „se týká něčeho, co se teprve stane – příští měsíc. Když uvážím, co jsme slyšeli, bude to dost zlé. Ale na druhé straně to nemusí být nic jiného než obyčejné označení nebo jméno. Nějaká firma, možná dokonce osoba. Anebo kód. Číslo deset. Říjen je desátý měsíc.“

„Daniel také přemýšlel o anagramu,“ doplnila Gabriela.

„V angličtině nabízí slovo říjen – October – řadu možností. Reboot, boot, core, dokonce rob, oloupit. Ovšem bez kontextu pouze tápeme.“

„A potom je tu ten chlap, který se jmenuje Gunther a který ten seznam možná také chce. Jenomže my nemáme nejmenší tušení, jak do té věci zapadá.“

Andrew přikývl a zamyslel se. Opřel se a ukazovákem si projel vlasy. Gabriela si nyní prohlížela oblečení nově příchozích. Oba muži na sobě měli obleky – uhlazený a načesaný Andrew tmavě modrý, plešatý Sam černý. V obou případech šlo o konzervativní oděv, který musel být pekelně drahý, stejně jako košile, v prvním případě modrá, v druhém bílá. Kravaty neměli, zato na nohou boty od Bruna Magliho nebo Ferragama. Pro takové oblečení a doplňky měl její šéf přiléhavé slůvko – primo.

„Vím, že bych ho měla odevzdat,“ oznámila vyrovnaným tónem.

„Odevzdat?“

„Udělala bych to, kdybych měla trochu víc odvahy. Předala bych ho policii nebo FBI. Oni by už věděli, co vlastně znamená. Byla by to jediná morální věc, kterou bych mohla udělat. Jenomže já nemůžu. Seznam je jediná páka, kterou můžu při vyjednávání použít, abych zachránila Sáru.“ Hlas se jí zadrhl. „Cítím se strašně, ale budu ho muset dát Josephovi. Nemám na vybranou.“

„Tys tuhle hrůzu nezpůsobila,“ řekl Daniel pevně. „Může za ni Charles Prescott.“

„Charles Prescott?“ zeptal se Andrew. „Váš šéf, viďte?“

„Teď už bývalý šéf,“ zamumlala, trhaně se nadechla a rozkašlala se. „Sára,“ vydechla a pevně sevřela víčka. „Neumím si představit, čím asi prochází.“

„Krásné jméno,“ poznamenal Sam, byla to první slova, která od úvodního pozdravu pronesl. Gabriele na něm bylo něco povědomého, svalnatá postava, nenucený postoj, klidné oči. A pak si překvapeně uvědomila: Ano, Profesor! Ale ne zaživa; tak, jak ho viděla v pohřebním ústavu, když ležel na hedvábné výstelce rakve. Pochopitelně ho pozorovala závojem slz, tehdy i nyní.

„Opravdu krásné jméno,“ potvrdil Andrew. „Ale pojďme k věci. Vím od Daniela, že Joseph chce nejen seznam, ale také peníze.“

Gabriela si konečky prstů stiskla oči, a když je odtáhla, vlhce se leskly. „Bohužel. Prý poplatek, který uhradil Charlesovi.“ Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Jenomže já tolik peněz nemám. Půl milionu mi žádná banka nepůjčí, ani kdybych se za úvěr zaručila svým bytem. To prostě…“ Beznadějně se odmlčela.

Daniel k ní obrátil uklidňující pohled modrých očí a tiše jí řekl: „Všechno dobře dopadne, Mac.“ Ta přezdívka jí dodala odvahu, stejně jako tlak kolena na koleno, stehna na stehno i prstů na předloktí. Po chvíli ruku odtáhl, nohu však ne. Čerpala z dotyků jeho pevných svalů sílu a teplo.

„Takže Joseph chce seznam a chce peníze,“ přemítal Andrew a jeho palatinský obličej zvážněl. „Uvažme však jinou věc. Joseph podstupuje obrovské riziko. Při dopadení mu reálně hrozí doživotní trest, případně zastřelení, pokud by došlo k zásahu policejní jednotky specializované na záchranu rukojmích. Z toho můžeme usuzovat, že ve hře je víc než pouhá chtivost.“

„Skutečně?“

„Joseph je zoufalý,“ vmísil se do debaty Daniel. „Může působit jako odvážný gangster, ale podle mě je spíš vyděšený. Řekl bych, že někomu dluží peníze anebo si musí odpracovat nějaký jiný dluh. Významný dluh. Někdo na něj silně tlačí, aby se vykoupil z nějakého provinění. Nebo možná aby získal ten seznam.“

„A to je jen dobře,“ soudil Andrew.

„Dobře?“ nechápala Gabriela.

„Vždycky je lepší vyjednávat s lidmi, kteří jsou zoufalí,“ vysvětlil Daniel.

„On ale zoufale nepůsobil,“ namítla temně. „Mně připadal zatraceně sebejistý.“

„Máte ten seznam?“ chtěl vědět Andrew.

„U sebe ne. Ale je v bezpečí. Schovaný v bytě jednoho mého přítele. Jmenuje se mimochodem Frank.“

„Věříte mu?“ otázal se Sam.

„No, je trochu podivín, ale ano, je spolehlivý… Pokud se týká mě.“ Uhnula očima před Danielovým pohledem. „Ale nejsem si jistá, kam tahle záležitost směřuje. Navrhujete vyjednávání, ale já mu chci jen předat, co požaduje, a získat svou dceru zpět živou a zdravou. Nic víc.“

„Víte, Gabrielo, obávám se, že to není tak jednoduché,“ řekl Andrew po krátkém zamyšlení.

„Proč ne?“

„Daniel vám neřekl, čím se Sam a já zabýváme?“

„Ne.“

„Vlastním pojišťovací společnost. Specializujeme se na uzavírání vysoce rizikových pojistek. Pokud třeba chcete postavit továrnu v nějaké cizí zemi, kde vřou domácí nepokoje, například v Libyi nebo v Barmě, pojistíme vám vedoucí manažery i samotný podnik. A jedním z hlavních zdrojů našich příjmů je pojistné krytí únosů. Pokud v cizí zemi unesou nějakého podnikatele, většinou se jeho firma nebo příbuzní obrátí na policii. Ale jindy, zejména když nemohou z jakýchkoliv důvodů riskovat zapojení oficiálních úřadů, spolehnou se na prostředníky, jako je moje firma, a věří, že se nám podaří vyjednat propuštění a zaplatit výkupné. A přesně to chci udělat s Josephem. Postarám se, aby dostal, co chce, ovšem pod podmínkou, že propustí Sáru nezraněnou.“

„Vy se… Vy se zabýváte takovými případy?“

Andrew se usmál. „Pro mě je to všední práce. A třebaže vám to asi připadne divné, je to stejná transakce jako každá jiná. Únos, bankovní půjčka, akvizice firmy – jakmile dojde na plnění dohody, tyto případy se moc neliší. Vždycky hradíte až splátky, nikdy nedáváte nic dopředu. Kdybyste dala Josephovi to, co požaduje, hned, nezůstala by žádná pobídka, aby… držel oběť naživu.“

„Mám ten Říjnový seznam, ale peníze ne.“

„Ale vždyť ty máš peníze, Mac,“ připomněl jí Daniel.

Gabriela nechápavě pozvedla obočí.

„Daniel poskytne peníze na výkupné a hradí místo vás náš honorář,“ vysvětlil Andrew.

„Cože?“ vyjekla a otočila se k němu.

Přikývl.

„To od tebe nemůžu přijmout.“

„Nemůžeš si dovolit to nepřijmout,“ nabádal ji vážně. „Za dané situace rozhodně ne. Jiná možnost prostě není. Skrytý poklad tvého šéfa za tak krátkou dobu neobjevíme.“

„Ale…“ Zmlkla. Pak se rozplakala a zabořila tvář do jeho krku. Pevně ji objal a držel ji, i když se otřásala vzlyky a lapala po dechu, vlastně ji k sobě tiskl ještě pevněji. Ztěžka mu oddechovala do vlasů.

Andrew se zavrtěl a podíval se na hodinky. „Je tři čtvrtě na pět. Máme hodinu a patnáct minut. Jak chcete zařídit předání seznamu a výkupného?“

„Chtěla jsem mu zavolat, až seženu ty peníze.“

„Fajn, takže teď vám povím, co bych chtěl, abyste udělala. Zavoláte mu a řeknete, že máte všechno, co požaduje, ale že se s ním odmítáte setkat. Pošlete místo sebe přítele, který vám pomáhá.“

„Můžeš mu říct, že je to muž, se kterým se včera setkal,“ doplnil Daniel, „aby si nemyslel, že posíláš policajta. Klidně mu sděl mé jméno. Určitě si mě už prověřil a ví, že pro něj neznamenám žádnou hrozbu.“

„Ne,“ odmítla Gabriela pevně. „Je to moje dcera, koho unesli. Zajdu tam sama.“

„Půjdu já s Andrewem. Andrew proto, že je to jeho práce, a já proto, že mě Joseph zná a ví, že jsem s tebou ve spojení.“

„Je to příliš nebezpečné. Tohle po vás nemůžu chtít.“

„Není to tak nebezpečné, jak se zdá,“ poznamenal Andrew tiše. „Máme na něj určité páky. Vy máte ve svém držení ten seznam, který on tak zoufale touží získat, a my máme peníze, které chce.“

„A máme taky tohle,“ dodal Daniel a zadíval se na plastovou nákupní tašku s logem CVS/pharmacy v rohu místnosti. Byla malá, ale nešlo si jí nevšimnout, na vnitřní stěně se jasně rýsovaly tmavé skvrny. „Ví, že je to důkaz, který ukazuje přímo na něj.“

„Jak říkám, máme určité páky,“ pokračoval Andrew. „Sice nic moc, ale podle mě postačí. Takže plán je následující. Přesně v šest se sejdeme s Josephem. Co se týká peněz… Dáme mu část toho, co požaduje, jako projev dobré vůle. A část seznamu, abychom dokázali, že ho máme. A budeme trvat na tom, že musíme vidět vaši dceru. Na vlastní oči, žádnou videonahrávku.“ Povzbudivě se usmál. „Potom dohodneme výměnu. Dojde k ní zítra na nějakém veřejně přístupném místě – kompletní Říjnový seznam, zbytek peněz a důkaz proti němu,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru, „za vaši dceru.“

Pomalu přikývla.

„Mohla bys zavolat svému kamarádu Frankovi a zjistit alespoň pár jmen z toho seznamu?“ požádal Daniel. „Nebo si pamatuješ ta, cos viděla?“

„Pamatuju si je. Celé adresy ovšem ne, jen příslušná města.“ Zapsala požadované údaje na kus papíru a podala ho Danielovi. Ten si je přečetl a schoval lístek do kapsy.

„Výborně,“ pochvaloval si Andrew. „Joseph si ta jména prověří a zjistí, že skutečně pocházejí ze seznamu… A teď k penězům. Dnes večer mu dáme jen část. Polovina toho, co požaduje, by mohla stačit. Prokážeme, že jsme ochotní spolupracovat.“

„Sehnat dvě stě padesát tisíc dolarů je celkem snadné,“ podotkl Daniel.

Pro někoho je to snadné, pomyslela si Gabriela.

„Tak co, jsme připraveni zavolat našemu příteli Josephovi?“ položil Andrew víceméně řečnickou otázku.

Gabriela chvíli mlčky zírala na telefon a Daniel se k ní naklonil. „Zvládneš to, Mac.“

Podívala se na něj, zhluboka se nadechla, vyvolala si v seznamu příslušné číslo a stiskla zelené tlačítko.

„Pusťte to na hlasitý odposlech,“ požádal starší muž.

Okamžitě poslechla.

Za okamžik se obývacím pokojem rozlehl Josephův strašidelný hlas. „Gabriela? Haló, haló! Už jsem se začínal bát. Lhůta se blíží, ultimátum brzy vyprší. A vy zajisté víte, co se stane, když ten termín nedodržíte. Tak co, podnikla jste v poslední době výpravu za pokladem? A našla jste nějaký? Třeba za popelnicí?“

„To byla ta nejhnusnější věc, jakou kdy nějaký člověk udělal!“ vybuchla do telefonu.

„Ale jděte. Určitě bychom společně přišli na pár ještě horších příkladů, kdybychom dali hlavy dohromady, nemyslíte? Ale bylo to skutečně rozkošné, že?“ Další podivné uchechtnutí.

Gabriele se rozklepala brada. „Jak se má moje dcera?“

„Inu, popravdě řečeno je poněkud zmatená. Pořád opakuje, kde je maminka? Proč maminka nezavolá? Možná vás potěší, že volá matku, ne otce Tima. Opravdu byl tak mizerný manžel?“

„Zatraceně! Odpovězte, na co se vás ptám. Jak se daří Sáře?“

„Je v pořádku.“

„Není v pořádku a nikdy už nebude. Vaší vinou.“

„Lidi zvládnou nejrůznější traumata a nijak je to nepoznamená,“ namítl Joseph klidně. „Třeba já jsem ukázkový příklad.“

„Já vás nenávidím!“

„Škoda,“ opáčil a do hlasu se mu opět vloudil náběh melodie. „Kdybyste mě lépe znala, smýšlela byste o mně jinak. Ale k věci. Všiml jsem si, že mluvíme přes hlasitý odposlech. Umím si představit, že je tam s vámi váš dobrý přítel pan Reardon. Možná někdo jiný, ale policie určitě ne, protože po tom dobrodružství dnes odpoledne se nemůžete k policejní stanici ani přiblížit. Alespoň ne dobrovolně. Bože, vy jste si ale vybudovala pěknou reputaci, Gabrielo. Takový poprask! Jsem rád, že nepracujete jako vedoucí mé kanceláře. A teď mi povězte, kdo je váš avatar.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. „Pan Reardon?“

Daniel se naklonil k telefonu. „Přesně tak.“

„Alias J. P. Morgan. Takže nakonec nejste kovboj, vyklubal se z vás tvrdý finanční kapitalista. Prověřil jsem si vás. Investiční fond Norwalk. Píšou o vás se vší pompou a musím uznat, že jste působivý podnik. Aktiva ve výši dvě miliardy dolarů, pokud se nemýlím. Kdybych si chtěl spořit na penzi, nejspíš bych svěřil své prostředky právě vám. Pořád se vyhýbáte investicím do neobnovitelných zdrojů energie? Obdivuhodné. Překvapuje vás, kolik jsem si toho o vás zjistil?“

„Ani ne.“

„Takže, milý pane J. P. Morgane, vy teď zastupujete naši Gabrielu?“ chtěl vědět Joseph.

„Přesně tak,“ zopakoval Daniel.

„Předpokládám tedy, že úkol doručit mi za hodinu a něco požadované zboží padl na vaše bedra. Tvrdil jste, že ten seznam máte. Jak to zařídíte s hotovými penězi?“

Daniel vysvětlil dohodnutý návrh, podle něhož předá únosci zálohu na výkupné a několik položek z Říjnového seznamu, aby si Joseph mohl ověřit jejich pravost. Poté bude následovat celková výměna někde na veřejném místě.

Joseph chvíli mlčel a pak prohlásil: „Raději vyjednávám s Gabrielou. Nechte mě přemýšlet. Jak bychom to… Přikláním se k záporné odpovědi,“ zabručel vesele.

Gabriela se nadechla, že něco řekne, Andrew ji však gestem zarazil. Daniel se zeptal: „Jak zní váš protinávrh?“

„Všechny peníze hned teď. Pět set táců.“

„Nemožné!“ vyhrkla Gabriela.

„Zeptejme se malé Sáry, co si myslí o nemožném, ano? Víte, co jsem dělal dnes odpoledne? Zastřihoval růže. Šmik šmik. Když se zastřihnou skoro ke kořenům, lépe pak rostou. A teď si představte…“

„Přestaňte!“ Gabriela se vyděšenýma očima obrátila na Daniela. Ten přikývl, lehce se naklonil a řekl do telefonu: „Tak dobře. Celá částka dnes večer. Pět set tisíc. Ale pouze tři jména z Říjnového seznamu. A uvidíme Sáru osobně.“

„To by šlo… Ale nejdřív se na něco zeptám a chci slyšet pravdu. Ten seznam, Gabrielo. Držíte ho ve svých něžných ručičkách?“

Čtveřice v obývacím pokoji si vyměnila zmatený pohled. „Máme ho uložený na bezpečném místě,“ odpověděla nakonec.

„Skutečně? V to doufám, protože vám musím říct, že se mnou není radno si zahrávat. Jestli se mě pokusíte jakkoliv oklamat či podvést, následky budou děsivé. Nebudu vyhrožovat, že vaši dceru zabiju, protože to by nikomu a ničemu nepomohlo. Ale zkuste mě napálit a můžu vám zaručit, že zmizí v ilegální síti dětských adopcí a vy ji už nikdy nespatříte.“

„Ne!“ vykřikla zoufale.

Joseph nerušeně pokračoval: „A to není všechno, paní Gabrielo. Musím přiznat, že mi připadáte docela atraktivní – omlouvám se, pane J. P. Morgane, nemusíte žárlit. Je to hezká žena, nemám pravdu? Vím, že se mnou souhlasíte.“

Daniel zaťal zuby.

Joseph se opět krátce zasmál. „Pokud všechno nepůjde přesně podle mých představ, najdu si vás a pěkně si spolu užijeme. Mám hezký domek. Leží mimo město v hodně, hodně odlehlé a opuštěné krajině. Chápete tedy, Gabrielo, co je v sázce?“

Zoufale přikyvovala, než jí došlo, že ji Joseph nevidí. „Nikdo vás nepodvede! Uděláme přesně to, co chcete. Přísahám!“

„No dobře. Takže, pane J. P. Morgane, v SoHo je takové místo… Elizabeth Street, dvě budovy severně od křižovatky s Prince Street. Na východní straně ulice. Skladiště.“ Joseph nadiktoval adresu.

„Přijdu v šest. Se společníkem.“

„Kdo to je?“

„Můj pojišťovák.“

„Aha, to je rozumné. Ale nepokoušejte se o žádné hrdinské kousky, následky znáte. Sára skončí v obytném přívěsu kdesi v Západní Virginii s novou mamkou a novým taťkou a z Gabriely a ze mě se stane pár.“

Daniel zřejmě musel zmobilizovat veškerou sílu vůle, aby ovládl hlas. „Rozumím.“

Cvaknutí ukončeného spojení zaznělo jako výstřel.

Gabriela ztěžka dosedla na pohovku a vypadala tak totálně vyřízená, že ani plakat nemohla.

Andrew se zvedl. „No dobře. Ty peníze, Danieli. Nemáme moc času. Same, ty zůstaneš s Gabrielou.“

Sam Easton přikývl. „Jistě, šéfe.“

Daniel se otočil ke Gabriele a přivinul ji k sobě. „Všechno bude v pořádku, Mac,“ zašeptal. „To ti slibuju.“

Vzápětí oba muži odešli a dveře se za nimi zavřely s typickou dvoutónovou melodií.

KAPITOLA 33

15.30, neděle

o 30 minut dříve

Detektivové Naresh Surani a Brad Kepler seděli v další z nesčetných operačních místností v hlavní budově NYPD, ředitelství newyorského policejního sboru. Už ve třetí za poslední tři dny. Ať jdou ti vládní ouřadové k čertu!

Ve třetí – a v nejhorší. Okna poskytovala neutěšený výhled na odrolenou stěnu radnice a hladkou stěnu banky, na holuby, uzoučký pásek oblohy a na závěje holubího trusu. A ať už hnilo za kartotékami v předchozím sále cokoliv, chemickým zbraním v této díře to nesahalo ani po kolena.

„Jsou připravení?“ zabručel Kepler otázku na svého partnera.

Surani položil sluchátko do vidlice. „Jako prvnička.“

Mohl by si ty nevhodné žerty odpustit, pomyslel si Kepler nakvašeně, vždyť tu jsou v sázce lidské životy.

Jeho obličej vyzařoval podráždění a Surani očividně pochopil, neboť dodal vážným tónem: „Shromáždili se a zaujímají postavení. Tak jsem to alespoň slyšel. Zřejmě nemají čas se s námi vybavovat.“

Mluvil o taktickém týmu NYPD, o hoších – a možná jedné či dvou dívkách – z pohotovostní zásahové jednotky. Nejmodernější zbraně, samopaly, nomexové oděvy, kevlarové vesty a podobně.

Připraveni vtrhnout do objektu a zajistit pachatele.

„Nemají čas se s námi vybavovat?“ zopakoval Kepler drsně. „Oni ZOChP nezačali.“

Označení operace v posledních hodinách metamorfovalo z oficiálního názvu Operace Charles Prescott v pouhou zkratku OChP.

No a kvůli komplikacím, které případ provázely, přibyla nevyhnutelná modifikace začínající posledním písmenem abecedy a související s vyměšováním. To víte, policajti. Přirozený vývoj.

ZOChP.

„Je to naše vyšetřování,“ pokračoval Kepler. „My bychom ho měli mít pod sebou jako… jako…“ Hlas se mu vytratil.

„Nenapadá tě vhodné přirovnání?“ nadhodil Surani.

Kepler v grimase zakoulel očima.

„Vědí jistě, kde se Gabriela teď nachází?“

„Jo, jasně. Žádný strach. Mají ji pod dohledem.“

Moment, lámal si hlavu Kepler. Jako mouchy hovno, jako študáci bečku, kluk holku…

Pozdě.

„Zavolej znovu sledovačku. Ujisti se, že mají signál.“

Surani si povzdechl, ale poslechl. Krátce promluvil do telefonu, přerušil spojení a otočil se k parťákovi. „Jo, mají od ní dobrý signál. Prý neskutečně dobrý. Tvrdý jako kokot. Můžu to tak říct, nebo se lidi jako já nesmějí o erekci zmínit?“

Kepler se s odpovědí ani nenamáhal. „Kde přesně je? Vědí to přesně?“

„Jo, vědí to přes-ně. Což je tam, kde – jak jsem už říkal – čeká v pohotovosti zásahovka. Jsou připravení na náš povel vtrhnout do objektu a zajistit pachatele.“

Jenomže to samozřejmě nebyli oni, kdo ten povel vydá, nýbrž on, kapitán Barkley.

Kepler si odfrkl. „Rád bych viděl záběry. Chtěl bych být s nimi na place. Mají přece ty podělaný kamery. Zásahovka je má. Měli by nám posílat záběry.“

„Bylo dost obtížné ji vystopovat…“

„Řekni mi něco, co nevím.“

„… to bylo nejtěžší ze všeho. Proboha, přece nemůžeš chtít HD video. Anebo lidé mé víry nesmějí…“

„Přestaň s tím.“ Kepler se bezútěšně rozhlédl po špinavých oknech a nepořádku, po stěnách, z nichž se olupoval žlučově zelený nátěr, a nasál pach zkaženého jídla… Sakra, už zase jídlo. Tentokrát však byl všechno možné, jen ne hladový.

Surani sklopil oči a uhladil si hnědé sako, které, jak si Kepler už poněkolikáté pomyslel, vůbec nesedělo k jeho nezdravě našedlé pleti. On sám měl kůži pěkně opálenou, však si to také tvrdě zasloužil. Ale na druhé straně měl na rozdíl od partnera oblek zmačkaný a na rukávu, jak si právě všiml, ho hyzdila ostudná skvrna ve tvaru ucha Mickey Mouse.

Poposedl na neskutečně nepohodlné oranžové laminátové židli a pomyslel si: Takhle to tedy skončí? Vězím až po koule v operaci, při níž mohou lidé přijít o život, a nikdo přesně neví, co se děje. A jestli se něco podělá, papaláši budou potřebovat obětního beránka. Haló, detektivové Keplere a Surani, nastupte!

Každá operace se může vyvinout na stovku různých způsobů, ale na konci si nemusíte lámat hlavu se stovkou různých způsobů, protože stačí jeden, aby se všechno podělalo. A obvykle je to způsob, na který jste ani nepomysleli.

Oba muži se neobtěžovali vyskočit do pozoru, když do místnosti nakráčel kapitán Barkley – newyorští detektivové nikdy moc neskáčou –, ale Kepler sundal nohy z protější židle a Surani odložil kávu, kterou hlasitě srkal. Detektivové, kteří žijí jako oni a řeší případy jako oni, se totiž s jiným vyjádřením respektu moc nenamáhají.

Zejména dnes, v agónii ZOChP.

„Lokalizovali jste ji?“

„Jo,“ potvrdil Surani. „A ona netuší, že jsme jí v patách. Zásahovka je na místě a vyhodnocuje možná rizika akce.“

„Vyhodnocuje rizika?“ zavrčel kapitán. „Když si odmyslím špatné filmy o policajtech, tohle by mohl říct akorát nějaký pitomý bankéř. Ale to je vedlejší. Viděli jste, co máme nového?“ vyštěkl, posadil se k počítači a přihlásil se.

O čem to starej mluví, lámal si hlavu Kepler. Měl odslouženo dost let, aby nedával před nadřízeným najevo netrpělivost, nyní to však udělal, i když jen mlčky – nakrčil opálené čelo do důrazného véčka. Očekával, že se na obrazovce monitoru objeví nějaký oficiální dokument, zpráva o sledování nebo záznam z uzavřeného televizního okruhu. Místo toho spatřil nedávno aktualizované internetové vydání deníku New York Post. Povzdechl si a začetl se do článku, který navazoval na předchozí reportáž. Tehdy se v titulku psalo o „zranění“, nyní již o „úmrtí“.

V obou příspěvcích se vyskytovala věta Sražen a rozdrcen nákladním automobilem.

„Já vím, vymyká se nám to z rukou,“ poznamenal Surani.

„A to je nepřijatelné!“ zaburácel kapitán. „Musíme zasáhnout. Požaduju okamžité zatčení pachatelů. Jestli si nepospíšíme, skončí to krvavým masakrem.“

„On to už je masakr,“ utrousil Surani a zadíval se na snímek mrtvoly.

Barkley zlostně máchl rukou k monitoru a zavrčel: „Podívejte se, co o nás píšou. Zatracené foťáky v mobilech! To je největší problém dneška. Jsou úplně všude. Sráči se Samsungem nebo iPhonem jsou na místě činu dřív než policie. Do prdele! Už tam aspoň dorazili technici z kriminálky?“ zeptal se na závěr vzteklé tirády.

„Jo, ale moc toho nemají.“

Všichni tři hleděli na obrazovku. Ve vysokém rozlišení je krev hodně výrazná.

„A Gabriela je s tím chlápkem?“

„Jo,“ potvrdil Surani.

„Ta ženská se má hodně z čeho zodpovídat,“ konstatoval kapitán ponuře. Komentář postrádající vulgarismy zněl obzvlášť zlověstně. Barkley se zamyslel, nebo alespoň sklonil hlavu, jako kdyby hluboce přemýšlel, a zahleděl se z okna.

Banka, radnice, holubí trus.

„Dobře, zavolám tam, ať zásahovka přistoupí k akci. Ihned.“

„Tím by se všechno podělalo,“ namítl Kepler. „Myslím, že bychom měli ještě počkat. Zjistit, kdo všechno je ve hře, jaká jsou rizika, jaká…“

„Okamžitě vyšleme zásahovku,“ zavrčel Barkley jako člověk, který není zvyklý své příkazy opakovat. Což, jak Kepler dobře věděl, nebyl. „Déle už čekat nebudeme. Ať už se v posledních dnech dopustila čehokoliv, jestli skončí jako,“ ukázal na článek o mrtvém pod náklaďákem, „bude to zlé pro spoustu lidí.“

Tím myslel sebe, myslel tím nás i celé město, blesklo hlavou oběma detektivům.

A zejména to bude zlé pro Gabrielu, chtěl dodat Kepler, ale ovládl se.

Surani popadl sluchátko, předklonil se a napjatě promluvil do mikrofonu: „Tady Surani. Máte zelenou. Můžete…“ Jeho šedohnědý obličej ztuhl. „Cože? Cože?“

Kepler a Barkley na něj zírali. Kapitánova tvář nevyzařovala příliš emocí, ale nepochybně se jej zmocnily stejné obavy, jaké zažíval Kepler.

„Cože?“

Opakování stejného výrazu brnkalo na nervy. Jestli to řekne ještě jednou, Kepler ho popadne za límec a vyrve mu sluchátko z ruky.

Další Suraniho slova ovšem zněla „Sakra, do prdele!“

Kepler vykulil oči a zvedl dlaně – výmluvným gestem žádal partnera o detaily.

To už Surani horlivě přikyvoval. „Jistě, předám vám ho.“

„Cože?“ Barkley si zřejmě neuvědomil, že opakuje po svém podřízeném detektivovi.

„Taktický velitel zásahovky má někoho, s kým byste si měl podle jeho názoru promluvit,“ upřesnil konečně Surani.

„Kdo to je?“

„Řidič od svozu odpadu.“

Barkley předvedl zatím nejhrozivější zamračení toho dne. „Co má sakra nějaký popelář společného s policejní operací?“

„Poslechněte si ho.“ Surani podal nadřízenému sluchátko, jako by to byla nevybuchlá mina.

Kapitán mu ho vytrhl z ruky a chvíli mluvil s řidičem. Pak zavěsil, posadil se a po krátkém mlčení ucedil: „Máme problém.“

KAPITOLA 32

15.15, neděle

o 15 minut dříve

„To je strašné, co se stalo tomu muži,“ zašeptala Gabriela a utřela si slzy. „Já… já nevím, co na to říct.“

Daniel opět zaujal vyčkávací postoj: pozoroval a mlčel. Očima přejížděl ulice východní části centra města, pod zataženou oblohou pozdního odpoledne ponořené do šera. „Vzduch je, zdá se, čistý. Jdeme.“

Ušli další blok.

„Tamhle. To je ono místo, Mac. Jdeme dovnitř.“ Ukázal na úzký šedohnědý činžák ve slepé uličce odbočující z Východní jedenapadesáté ulice. Sahal čtyři podlaží vysoko a většina oken jako podezřívavé oči byla zatažena závěsy.

„Tam budeme v bezpečí.“

Hrubě se zasmála. V bezpečí. Jo, jasně.

Daniel jí místo odpovědi stiskl ruku.

Když se blížili k budově, Gabriela se neustále rozhlížela a zkoumala stíny, okna a vchody. Nespatřila žádného policistu ani jinou hrozbu. Daniel ji zavedl do haly natřené několika odstíny modři a osvětlené elektrickými svícny z matného kovu. Vkusná výzdoba, byť ne tak docela elegantní. Na zdi vedle poštovních schránek visela kopie obrazu. Baletka, zřejmě z dílny nějakého Picassova napodobitele. Dvojice vyšla po schodech do prvního patra. Z podesty vedly dveře do dvou bytů.

Daniel odvedl Gabrielu k těm vlevo. Byt za nimi byl otočený k průčelí domu.

Klíč v zámku hlasitě cvakl a následovalo zavrzání pantů – legrační zvuk, melodický. Připomínal první dva tóny americké hymny Vlajka posetá hvězdami.

O-oh, say can you see…

Vešli do bytu a Daniel nejprve zajistil oba zámky vstupních dveří a teprve pak rozsvítil.

Gabriela odložila nově zakoupený batoh, do kterého si uložila menší sportovní tašku, na otlučený konferenční stolek v obývacím pokoji. Daniel vedle něj položil své věci a ztěžka dosedl na solidní židli u jídelního stolu. Vytáhl iPad a připojil se k internetu, zatímco Gabriela přistoupila k oknu a zahleděla se do uličky a na prostranství před domem.

Znepokojoval ji zápach, který byt vydechoval. Připomínal jí pohřební ústav. Staré vyčichlé chemikálie, i když tady to budou spíš čisticí prostředky, ne konzervační přípravky pro uchování mrtvého masa. Vzpomínala, jak před šesti lety a dvěma měsíci cítila tentýž puch. Zvedl se jí žaludek, bolest zesílila, vztek se prohloubil. Před očima jí vyvstala představa Profesora.

Pak si vzpomněla na svou mantru.

Sára.

Tvůj cíl. Soustřeď se na svůj cíl.

Sára.

Je to jen obyčejný zápach, přesvědčovala sama sebe, který probouzí zlé vzpomínky. Přesto nad ním nedokázala jen tak mávnout rukou. Zašla do kuchyně a otevřela chladničku. Byla téměř prázdná – plechovka s kávou, máslo, scvrklý citron tvrdý jako rohovina. A v zavřené přihrádce cibule. Již taky ne nejčerstvější, ale zatím nehnila, na vrcholku rašily zelené výhonky. Vzpomněla si na Josephovy vlasy, nepoddajné, lesklé, mastné. Našla nůž, tupý, ale když přitlačí, zeleninu s ním nakrájí. Nachystala si do misky hromádku cibulových kroužků, z kredence vytáhla olej, který nalila na zaprášenou pánev, aniž se obtěžovala ji utírat. Zapálila vařič a dala smažit cibuli i s výhonky. Duchem nepřítomná míchala pokrm, dřevěná vařečka opisovala na pánvi osmičky.

Nasládlá vůně smažení brzy přehlušila zápach, který ji znepokojoval, a zahnala vzpomínky na smrt.

Daniel Reardon stanul na prahu kuchyně. Vycítila, že ji upřeně pozoruje. Ohlédla se na jeho pohledný obličej, jenž ji tolik přitahoval. Pomyslela na páteční večer před dvěma dny. Kolik času od té doby uplynulo? Rok. Věčnost.

„Máš hlad?“

„Trochu. Ale jíst nebudu. Jenom jsem chtěla pročistit vzduch.“

„Cibulí?“ zasmál se. Měl krásný smích, stejný jako herec, jemuž se tak podobal.

„Každý večer, když jsem se Sárou, společně vaříme,“ řekla rozechvělým hlasem. „No, každý večer teda ne, ale většinou. Ráda míchá. Umí to dokonale. Občas žertujeme, že…“ Náhle zmlkla, zhluboka se nadechla a odvrátila se od něj.

Dotkla se hrudní kosti a sykla bolestí. Daniel k ní přistoupil, cípem kapesníku jí setřel krev z koutku úst a pak ji objal. Přejížděl jí rukou po páteři, narazil na zadní díl podprsenky pod tlustou mikinou a skončil v dolní části zad. Přitáhl ji k sobě. Ztuhla a slabě zasténala. Naklonil jí hlavu dozadu a nedbaje zaschlé krve na rtech ji tvrdě políbil. Znovu zasténala a zamračila se, takže ji pustil.

„Promiň,“ zašeptal.

„Nemusíš se omlouvat.“

Přitiskl obličej k její tváři a ještě jednou ji přitáhl k sobě, pak ale ustoupil. Zdálo se, že se k tomu musel donutit. Gabriela zhasla hořák a společně se vrátili do obývacího pokoje.

Rozhlédla se po bytě. Sterilní, opotřebovaný, ve stylu vybledlé elegance, jako když se dobře placeným zaměstnancům po odchodu do penze sníží životní úroveň. Zašlý nábytek před deseti patnácti lety představoval špičkovou kvalitu, dnes byl omšelý a poškrábaný. Čalounění trpělo pod příliš mnoha zadnicemi, koberec pod příliš mnoha podpatky.

Nehezký byt, ano.

Ale byl tichý. A v ústraní.

Bezpečný…

Výzdoba se nesla v námořnickém duchu. Obrázky lodí na rozbouřených vlnách, námořnické památky, lodní lucerny, rybářské náčiní.

Gabriela se zadívala na dřevěnou polici s vystavenými uzly, která visela na stěně.

„Tvoje?“

„Jo, jo, vázal jsem je já. Byl to můj koníček.“ Přeletěl pohledem po sbírce nejméně dvou desítek námořnických uzlů. „Každý z nich se nějak jmenuje.“

Další stěna byla zasvěcena fotografiím. Všiml si, kam se Gabriela dívá. „Nejsou tak dobré jako tvoje.“

„Máš tady jednoho Edwarda Westona a jednu Imogenu Cunnighamovou. A Stieglitze.“

„Nejsou to originály, pouhé reprodukce.“

„Ale dobré. Kvalitní kousky. Vybral sis opravdu dobře. Weston byl průkopník. Cunninghamová také, i když podle mě jí něco scházelo.“

„A tady to by se jistě líbilo tvé dceři.“ Na další stěně visel starobylý jezdecký bičík a pár ostruh.

Gabriele vyvstal před očima zřetelný obraz Sáry.

Sára…

Vycítila, že se Daniel chystá otevřít vážné téma. Nemýlila se.

„Mac, znám pár lidí, kteří nám pomůžou.“ Ukázal bradou na svůj iPad, na kterém přijímal a odesílal elektronickou poštu.

„Pomůžou nám?“

„Jsou dobří a my je potřebujeme.“

„To po tobě nemůžu žádat.“

„Nežádala jsi,“ usmál se Daniel. „Kromě toho jsem tvým velkým dlužníkem. Byla jsi to ty, kdo přišel s princetonským řešením. Nevím, co by se stalo, kdybys tam nebyla. Zřejmě hotová noční můra.“

„Určitě bys to zvládl i beze mě.“

„Ne,“ namítl, „zachránilas mi život.“

Gabriela se skromně pousmála. „Kdo to je, ti lidé?“

„Pár chlápků, co s nimi už roky spolupracuju. Jsou chytří a právě takové potřebujeme.“ Sledoval její těkající oči. „Vrátí se ti v pořádku, Mac. To ti zaručuju. Sára bude v pořádku.“

Záruka, pomyslela si Gabriela. Divné slovo. Slovo, jemuž nelze věřit. Jemuž by se nemělo věřit.

Ostatně podobně jako slovu věřit.

Nebuď tak cynická, pokárala se v duchu.

Ale bylo to těžké. Gabriela byla v jádru cynik. Stala se takovou kvůli Profesorovi.

Představila si jeho nehybnou tvář, jakoby voskovou, obklopenou saténem. Materiálem, který se naučila nesnášet.

„Už brzo tu budou,“ Přimhouřil oči a podíval se na ni. „Na co myslíš? Soudím, že na něco důležitého.“

„Ne,“ opáčila tiše.

„Ne, jako že nemyslíš, nebo ne, jako že mi to neřekneš? Určitě platí druhá možnost, protože na něco myslet musíš. Není možné nemyslet na nic.“

Snažila se formulovat odpověď tak, aby nevypadala hloupě, což bylo rovněž obtížné. „Spousta lidí se odvrátí, když se stane něco zlého. Bojí se, dělají si starosti, že je bude někdo obtěžovat, že se ztrapní. Ale ty nechceš připustit, aby to Josephovi prošlo, a děláš to pro mě, pro ženu, kterou znáš jen dva dny.“

Usoudila, že Daniel Reardon se nedokáže začervenat, viděla však, že jej svými slovy uvedla do rozpaků. „Budu mít kvůli tobě komplexy.“ Rozhlédl se a setrval pohledem na baru. „Potřebuju se napít. Co ty? Víno? Něco ostřejšího?“

„Ne. Já prostě… Teď ne.“

Otevřel láhev cabernetu a nalil rubínově červenou tekutinu do sklenky. Dlouhý doušek jako by zaplašil její vděčnost. Dal si ještě jednu. „Měli bychom si promyslet další kroky. Andrew a Sam přijdou každou chvilku. Nejprve bychom měli zavolat té komplikaci a ujistit se, že je doma.“

Komplikace…

Usmála se tomu slovu. Pak probrala kontakty ve svém mobilním telefonu, až našla Franka Walshe a zavolala mu. „Nebere to.“ Poslala mu textovou zprávu. „Jsem si jistá, že seznam je v bezpečí. Není důvod, aby nebyl.“

Daniel zachoval klidný výraz, přestože mu určitě táhlo hlavou: Bez toho seznamu je tvoje dcera mrtvá. A nepotrvá dlouho a její vrah, ten hajzl Joseph, půjde po tobě.

Nemusel samozřejmě dodávat, že nepotrvá dlouho a Joseph půjde i po něm.

Vtom jí však zabzučel mobil a Gabriela mrkla na displej. Objevilo se návěští textovky. Letmo se usmála. „Od Franka. Dnes v noci nikam nepůjde a zůstane doma. Všechno v pohodě.“

„Dobře, o jednu starost míň. Ale nevím, co si mám myslet o tom, že máš pana Franka ,Komplikaci‘ Walshe na seznamu rychlých voleb. Raději bych na jeho místě viděl sebe.“

„Můžu tě přesunout na druhé místo v pořadí.“

„Jenom na druhé?“

„První je máma.“

„Tak to beru.“

Daniel přistoupil k vysoké prosklené mahagonové skříňce se stereosoupravou. Zhruba z poloviny sedmdesátých let, usoudil, i když obsahovala některé modernější prvky. Naladil rádio na místní stanici. Po pěti minutách nepěkné hudby a ještě horší reklamy byl čas na zprávy. Vtom k němu přistoupila Gabriela a hudební skříň vypnula.

Daniel se na ni překvapeně zadíval. „Nechci o tom nic slyšet,“ řekla vehementně s pohledem upřeným na ovládací prvky. „Nechci slyšet nic o tom, co se dneska stalo. Ani slovo! Určitě to bude ve zprávách. Nebudou mluvit o nikom jiném než o mně!“ Hlas se jí znovu zadrhl.

„To bude dobré, uvidíš…“

Škubla sebou, když se rozezněl zvonek interkomu – hlasitě jako alarm. „Daniel?“ ozvalo se slabě z reproduktoru. „Tady Andrew.“

Daniel stisknutím tlačítka odemkl domovní dveře a mávl na Gabrielu uklidňujícím gestem. „Dorazila kavalerie.“

KAPITOLA 31

14.15, neděle

o 1 hodinu dříve

Detektiv Brad Kepler se díval, jak jeho šéf čte tiskovou zprávu poprvé, podruhé a ještě jednou.

Kapitán Paul Bradley vzhlédl od papírů k tiskovému mluvčímu NYPD, roztřesenému mladíkovi s úporným akné, jenž seděl před ním v této pekelné díře, která se nazývala operační místnost. Pak beze slova sklopil zrak a znovu se začetl do textu.

Jeho žaludek vydal zvuk podobný motocyklu značky Harley Davidson a všichni přítomní předstírali, že nic neslyšeli.

Kepler věděl, že téměř každou neděli touhle dobou se Barkley láduje rostbífem, který jeho manželka umí dokonale připravit, a když se žena nedívá, hází do sebe plné vidličky šťouchaných brambor plovoucích v másle. Detektiv o těchto gurmánských hodech věděl proto, že ho kapitán několikrát pozval na oběd. Uchoval si na tyto události tři význačné vzpomínky: Barkley opakující pořád dokola košilaté vtipy, vskutku vynikající rostbíf a pak hledání způsobu, jak přimět kapitánovu vševědoucí dceru-středoškolačku, aby konečně zavřela hubu. Bohužel nikdy na žádný nepřišel.

Sám si nyní tu tiskovou zprávu přečetl.

Fred Stanford Chapman, 29 let… Manželka Elizabetta, 31, dvě děti, Kyle a Sophie… Na dnešní večer je plánován chirurgický zákrok s cílem odstranit kulku, která uvázla v blízkosti srdce… Vyšetřování pokračuje… Prognóza není dobrá…

A tak dál, a tak podobně.

„Kolik bylo telefonátů?“ zeptal se Barkley mladíka.

„Z médií? Nejmíň stovka.“

„Nepřehánějte!“ odsekl kapitán.

Asi nepřehání, pomyslel si Kepler. Jeho partner Naresh Surani s ním zřejmě souhlasil.

„Chtěl jsem to udržet pod pokličkou,“ postěžoval si Barkley.

„Přestřelku?“ podivil se mladý tiskový mluvčí.

K čemu tady toho vola držíme?

„Ano, přestřelku. Uprostřed podělanýho Manhattanu. Nechtěl jsem, aby se z ní stala mediální aféra. Zdá se však, že mi to moc nevyšlo, co? Ta informace se nějak dostala ven. Někde je tu trhlina jako Titanik.“

Titanik nebyla trhlina, opravil ho Kepler. Titanik byla loď, která šla ke dnu kvůli trhlině.

Námitku pochopitelně nevyslovil nahlas.

Barkley cvakl propiskou a začal zprávu korigovat.

Kepler tak získal čas rozhlédnout se po novém doupěti, druhém řídicím centru, které bylo během posledních osmačtyřiceti hodin operaci Charles Prescott, zkráceně OChP, přiděleno. Jistě, zločinci zrovna měli své špatné dny a malé akce jako OChP pro získání prestiže oddělení moc neznamenaly, takže museli vzít zavděk každou místností, která se naskytla. Tahle však byla vysloveně tristní. Obdélník šest krát čtyři metry byl sice vybaven několika monitory s vysokým rozlišením, jejich obrazovky však zůstávaly slepé a zřejmě nebyly vůbec napojené na síť. Poškrábané stěny – nic nového pod sluncem – a laciný úřední nábytek. Třetinu podlahové plochy zabíraly přeplněné kartotéky a něco tu smrdělo, jako kdyby kdysi dávno zapadl za jednu ze skříní na spisy obložený chleba a nikdo se nenamáhal s jeho odklizením.

No, aspoň že už to horší být nemohlo.

Barkley posunul papír tiskovému mluvčímu jako hokejový puk. „Upravte to. A mimochodem, nebudu situaci vůbec komentovat, snad kromě toho, že vyšetřování pokračuje. U toho zůstane. Víc ani slovo.“

„Ale stovka telefonátů, pane,“ naléhal mluvčí.

„Vy jste ještě tady?“ Kapitán vydal silně nesouhlasný zvuk, který tentokrát vyšel z jeho hrdla, ne z útrob.

„Ano, pane. Promiňte, pane.“ Tiskový mluvčí policejního oddělení se vypařil.

Proč sakra ten cucák vůbec nosí bouchačku? pomyslel si Kepler.

Barkley se otočil ke dvěma detektivům, kteří seděli u otlučeného laminátového stolu. „Panebože,“ ulevil si a ukázal na kopii tiskového prohlášení, která ležela před Keplerem.

Fred Stanford Chapman, 29… Střelné zranění…

Potom šéf změnil téma. „A teď ještě ona.“

Nemusel upřesňovat, že myslí Gabrielu. V dané chvíli neexistovala jiná žena, která by mu působila takové starosti.

„Včera jsem vám řekl, že ji chci mít pod dohledem. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Co se sakra stalo? Byli jste u ní doma, ne? Kamery, mikrofony…“

Ona.

Brad Kepler pokrčil rameny. „Dala nám tip. Víc jsme o ní nevěděli. A potom začala používat únikovou taktiku.“

„Co to k čertu znamená? Mně to připadá jako z mizerného policajtského filmu.“

„Ale,“ dodal Kepler, „pořád ji máme na očích.“ Podíval se na svého partnera. „Že jo?“

Surani zavolal sledovačům, chvíli hovořil, pak zakryl dlaní mluvítko a řekl Barkleymu a Keplerovi: „Jsou jí nablízku. Je to ospravedlnitelné.“

Což znělo jako z ještě horšího policajtského filmu.

Ospravedlnitelné?

„Jak se vám podařilo na ni nalepit, když jste ji u ní doma ztratili?“ vyptával se kapitán.

„Brad na ni nasadil GPS,“ vysvětlil Surani.

„Jak se to k čertu povedlo?“ Kapitán svraštil široké čelo v typické grimase, kterou používal ke zdůraznění svých slov. Řada detektivů včetně Keplera se ho naučila dokonale napodobovat.

„Nedávala pozor. Panoval tam chaos, zbraně, křik, lidi se vrhali do úkrytů. Strčil jsem jí majáček do kapsy.“

Šéf měl radost, to Kepler dobře viděl, ale povaha jej přiměla položit otázku: „Myslíte, že to byl dobrý nápad? Přijde mi to nebezpečné.“ Kapitán jako by nikdy nedokázal říct Dobrá práce.

„Nebezpečné?“ zopakoval Kepler nechápavě. „Upřímně řečeno, takto jsem o tom nepřemýšlel. Prostě mi to v té chvíli připadalo jako nejlepší řešení. Napíchnout ji a zmizet.“

„Provedl to hodně dobře a zcela nenápadně,“ hájil parťáka Surani, jehož popelavá pleť pod nelidským osvětlením v ponuré operační místnosti ještě více zešedla. „Ona vůbec nic netuší.“

„Mikrofon?“ Kapitán si prohrábl krátce zastřižené bílé vlasy, díky nimž vypadal jako zasloužilý kongresman – jednou, podruhé, pak potřetí. Prohlížel si Keplera, jako kdyby schvaloval jeho působivé opálení. Nebo neschvaloval.

„Ne, jenom majáček. V podzemce jsme ji na chvíli ztratili.“

Newyorské metro má rozsáhlou síť stanic a je rychlé a efektivní. To znamená, že mohlo Gabrielu dopravit na kterékoliv místo uvnitř oblasti zahrnující několik stovek čtverečních kilometrů. A navigační vysílače GPS pod zemí nefungují.

„Potom se však zase vynořila. Systém pro porovnávání obličejů ji identifikoval na záznamu kamery u východu jedné ze stanic v centru města. Od té doby máme silný, nepřerušovaný signál.“

„Dokud se nerozhodne zase odjet metrem. Třeba linkou A.“

„V podzemce žít nemůže,“ poznamenal Surani. „Jídlo tam pěkně smrdí. A sprcha? Raději nemluvit.“ Vysloužil si odsuzující pohled od Keplera. Jeho vtip byl víc než jen hloupý, on to žádný vtip nebyl.

„A byla s tím chlapem, jo?“

„Ano, přesně tak.“

„Držte se jí. Ale každý, kdo ji sleduje, musí zůstat neviditelný. Je vám to jasné? Když se sledování podělá, mohou umírat lidé. A to se za mé služby nestane.“

Proč by nemohlo? přemítal Kepler o kapitánově kategorickém prohlášení. Nemůžete přece ochránit všechny nevinné v New Yorku, nebo snad ano, šéfe? Když se nad tím zamyslíte, musíte přiznat, že za ty roky zemřela během vaší služby spousta lidí.

Surani řekl jen: „Podle našich instrukcí se mají všechny týmy držet mimo dohled. Poblíž, ale ne na očích.“

Do místnosti strčil hlavu jeden z náměstků policejního ředitele. „Promiňte, pánové, potřebuju zabrat tenhle salonek.“

„Cože?“ vyletěl Barkley. „Stěhovat operační centrum? Už zase? Děláte si ze mě srandu?“

Bělovlasý korpulentní lampasák pokrčil rameny a jeho obličej vyjadřoval mírnou dávku soucitu. „Dostali jsme tip na teroristickou buňku a potřebujeme volnou linku ISDN. V jiných kancelářích nefungují.“

„Teroristé. Dostáváme ročně asi tak tisíc tipů na teroristy. Proč je zrovna tento tak důležitý?“

„Případ vedou federálové a zdá se, že je to hodně vážné. Mohli by to uzavřít během dvou tří týdnů, takže mají prioritu. Teroristé cílí na infrastrukturu, takže si umíte představit, jaká by z toho vznikla mela. Máte deset minut, abyste si našli nové hnízdo.“ S těmito slovy zmizel. Kepler se podíval na Suraniho a poznal, že jeho partner se sotva ovládl, aby zavřeným dveřím neukázal zdvižený prostředníček. Vyměnili si úsměv.

Barkley se s povzdechem zadíval na hromadu papírů rozházených po stole. Jeden z nich měl hlavičku Investice Charlese Prescotta.

Na druhém se skvěla kopie tiskového prohlášení.

Na dnešní večer je plánován chirurgický zákrok s cílem odstranit kulku, která uvázla v blízkosti srdce…

„Zvládneme to. Vím, že to zvládneme.“ Toto chabé ujištění pocházelo od Keplera.

V té chvíli zazvonil Suranimu mobilní telefon. Beze slova poslouchal a pak přerušil spojení. „Sledovačka. Gabriela a Reardon jsou znovu v pohybu. Na rohu Osmačtyřicáté a Sedmé. Směřují na západ. V blízkosti jsou dva civilní vozy, ale drží se z dohledu.“

V blííz-koo-sti.

Panebože, pomyslel si Kepler.

Barkley odstrčil Prescottovu složku, jako kdyby mu připomínala špatnou medicínskou diagnózu. „Je ten maják spolehlivý?“ zeptal se.

„Jasně,“ ujistil ho Kepler. „Baterie vydrží několik dní a dokáže určit polohu na půldruhého metru.“

„A ona ho v žádném případě nemůže objevit. Má ho uvnitř propisovačky,“ dodal hrdě Surani.

KAPITOLA 30

14.10, neděle

o 5 minut dříve

Počasí se změnilo k horšímu.

Načechrané beránky, které nerušeně pluly po azurové obloze, zmizely a vystřídala je šedohnědá bouřková mračna táhnoucí se od obzoru k obzoru. Vzduch jako by nasál napjatou atmosféru posledních třiceti hodin. Ostrý vítr proháněl po hladině přístavu zpěněné vlny.

Gabriela s Danielem vyšli z podchodu. Po křiku a zmatku, po nedávném chaosu na Druhé avenue se v davu objevili policisté a jim dvěma nezbývalo než použít k útěku podzemní dráhu navzdory riziku, že je odhalí příslušníci ostrahy metra. Nikdo si jich však nevšiml, a když se ocitli na ulici, hladce proplouvali mezi rodinkami, turisty, nakupujícími a milenci a hledali úkryt v bezejmenném zástupu – stejně jako se ztratili v podzemí, když během poslední půlhodiny přesedali z jedné linky na druhou. Z Upper East Side odjeli do Harlemu, odtamtud přes celé město a nakonec zamířili na jih do centra.

Pak se pěšky vydali k bytu, o kterém ji Daniel informoval. Jeho firma Norwalk Fund jej držela pro návštěvníky z jiných koutů země. V současné době byl prázdný, mohli ho tedy použít jako dočasné útočiště.

Daniel se opatrně rozhlédl. „Nikdo po nás nejde. Ani policie, ani Joseph, prostě nikdo.“

Gabrielu tím nerozveselil. „Panebože, tolik krve. Viděl jsi ji, Danieli?“

Pochopitelně ji viděl. Stiskl jí ruku ještě silněji. Ten tlak jako by měl nějaký význam, ale jaký? Gabriela netušila.

„Podívej!“

I on si všiml modrobílého hlídkového vozu, který se k nim řítil s blikajícími majáčky. Gabriela shodila batoh z ramene a oba se přimkli k výkladní skříni obchodu, aby je od ulice odděloval mohutnější proud chodců.

Hlídkový vůz newyorské městské policie však prosvištěl kolem a mířil k místu incidentu.

Tolik krve…

Daniel ji nasměroval na východ. „Tudy se dostaneme k bytu. Není to daleko, nějakých osm deset bloků.“

Ale než vykročili, Gabriela jej chytla za loket. „Počkej. Zahodíme čepice a pořídíme si lepší maskování.“ Ťukla prstem do baseballové čapky bez loga, kterou nosila na hlavě. „Tímhle je neošálíme.“ Ukázala na diskontní obchod s oděvy dál v ulici. „Jdeme nakupovat.“

O pět minut později vyšli na ulici, na sobě džínsy – on modré, ona černé –, mikinu a větrovku rovněž tmavých barev. Daniel měl na zádech logo Newyorské univerzity, Gabriela se obešla bez emblémů a ozdob. Šaty, které měli předtím, sbalili do nákupních tašek.

Gabriela zkřivila tvář bolestí, chytila se za bok a rozkašlala se, pak si utřela ze rtů krev.

„Mac!“

Mávla rukou. „To zvládnu. Nedělej si starosti.“

Pokračovali k bytu.

Pípnutí Gabrielina mobilu ohlásilo příchozí textovou zprávu. Podívala se na displej a navzdory bolesti se usmála.

„Komplikace.“

„Co píše?“

„Dostal dárek.“ Rozhodla se, že Daniela se zbytkem zprávy od Franka Walshe neseznámí.

Právě došli na nároží, když kolem nich projel tmavý sedan, bezpochyby neoznačený policejní automobil. Na rozdíl od hlídkového vozu před několika minutami tento zpomalil, když se k nim přiblížil, a teprve potom řidič zase šlápl na plyn a zmizel za rohem.

Žádná jiná policejní vozidla ani uniformovaní příslušníci se v okolí nepohybovali. „Myslím, že je tu čisto,“ prohlásil Daniel.

Nacpal do svého batohu nákupní tašku, do které uložil šedý oblek od Canaliho a košili, když se v obchodě převlékl do nového ošacení. Gabriela nahlédla do své tašky a všimla si, že svetr a bunda jsou potřísněné krví. „Musím ty krámy zahodit. Sakra, ten svetr jsem měla moc ráda.“

Prohledala kapsy a ponechala si jen peníze. Všechno ostatní, paragony, zakrvácené kapesníky a propisovačku, nechala v igelitce. Rozhlédla se a uviděla popelářský náklaďák naplněný až po okraj odpadky, který mířil do spalovny na Čtrnácté ulici u řeky Hudson.

Řidič náklaďáku zastavil na červenou a Gabriela hodila nákupní tašku mezi ostatní odpad.

Zavěsila se do Daniela, který nasadil ostré tempo, a společně se proplétali davy chodců, kteří za tohoto bouřlivého nedělního odpoledne zaplnili ulice.

KAPITOLA 29

13.40, neděle

o 30 minut dříve

Frank Walsh stál v kuchyňce svého potemnělého bytu v Greenwich Village a přemýšlel o ranním zabíjení.

Nebylo to snadné.

Nožem to nikdy není snadné.

Problém spočívá v tom, že obvykle nemůžete oběť ubodat. Musíte ji pořezat, jít po krku nebo po stehnech, po hlavních tepnách. I třísla nabízejí vhodný cíl. Ale bodat? To trvá celou věčnost.

A ještě něco. Pokud člověk, s nímž bojujete, ovládá sebeobranu, jako ji ovládala jeho ranní oběť, musíte se mít neustále na pozoru, musíte být neustále v pohybu, musíte být rychlí a musíte improvizovat. V souboji na nože výhoda každým okamžikem přechází od jednoho soupeře k druhému.

Urostlý – no dobře, vypasený – Frank si sundal řeckou rybářskou čapku, poškrabal se v rozcuchaných rezavých vlasech na temeni a otevřel dvířka kredence. Levou rukou si nevědomky pohladil vystouplé břicho a rozhodl se, že si bramborové lupínky protentokrát odepře.

Uvažoval, co si má dát k jídlu, ale myšlenky mu pořád odbíhaly.

Odbíhaly ke Gabby, jako ostatně často.

Pak se jeho mysl, jeho bystrá mysl zase vrátila k rannímu souboji. Vzpomínal na zvířeckou touhu, na čiré uspokojení, které se zrodilo – jak by nejspíš řekli cvokaři – jako pomsta za šikanu, jíž trpěl během dospívání. Cítil i hrdost na to, jak umí zacházet s čepelí.

Litoval, že nemůže o tom střetnutí vyprávět Gabby, věděl však, že některé věci je lépe před ní utajit. Když si ji představil, ucítil chvění hluboko ve slabinách a vzpomněl si na dárek, který mu poslala. Uvažoval, co asi má v té chvíli na sobě.

Poté obrátil pozornost zpět k otázce stravy. Kuchyň byla středobodem jeho bytu. Skříňky natřené zářivou bělobou a uzavírací kličky, jako kdyby se jednalo o kuchyňku na lodi, která se pravidelně plaví v bouřlivých vodách. Kdyby dvířka nebyla zabezpečena, podlahu by zasypaly sáčky s nejrůznějšími pochutinami, konzervy a krabice těstovin, balíčky sýrů.

Brambůrky? Nebo raději ne?

Brambůrky ne, rozhodl se nakonec a dál hleděl na bohaté kulinářské zásoby.

Nadechl se a ucítil nepříjemný puch. Ale nebylo to zkažené jídlo. Co tedy? Rozhlédl se kolem sebe. Zaznamenal starý odřený stůl, na jedné hraně polepený papírky s poznámkami. Ležela na něm jeho pokrývka hlavy. Že by ona tak smrděla? Přičichl k ní. Ano, to je ono.

Skutečně nosí řečtí rybáři řecké rybářské čapky? uvažoval.

Napadlo ho, že by ji měl vyprat. Ale nepřipraví se tím o štěstí, které mu přinášela? Dnes ráno při souboji ji měl na hlavě. Hodí ji do pytle se špinavým prádlem a rozhodne se později.

A teď zpátky k lodním skříňkám a chladničce. Takže bramborové lupínky ne, ale celer taky ne. Celer přináší smůlu.

Jablko.

Vzal si lesklé červené jablíčko odrůdy McIntosh, docela velké, a balíček slaných arašídů a odloudal se k zaneřáděnému psacímu stolu vmáčknutému do rohu ložnice. Když se posadil na luxusní kancelářskou židli, vzpomněl si, že si nevzal pití. Pití. Vrátil se do kuchyně a z židle u stolu, na níž se vršila hromada časopisů a knih, si vzal dietní kolu.

Podíval se na dárek, který mu Gabby poslala. Až mu srdce poskočilo. Bože, cítil se jako v nebi!

Gabby…

Kolik jsme zhubli? napadlo ho. Stiskl si rukou břicho. Tři kila za poslední měsíc. Když se zvážil až po vymočení.

Žvýkal a pil a litoval, že kola není studená. Měl ji strčit do ledničky. Proč pořád na něco zapomínám? Frank Walsh věděl, že má problémy se soustředěním, ale byl také hrdý na fakt, že tento nedostatek je jen negativní kompenzace za talent, jímž jej příroda obdařila v jiných směrech.

Například v boji s nožem.

Zálibně se zadíval na svou sbírku chladných zbraní, uloženou na dvou policích.

Kdy mu konečně přijde ten zahnutý kukri? Představil si nádhernou zbraň, klasický nepálský armádní nůž, jehož obrázek viděl na eBay.

Pak se vrátil do reality.

K čemu furt kupuju ty nalepovací papírky? Musím pro ně vymyslet jiné využití než jen oblepování stolu.

Napíšu na ně třeba: Strč kolu do ledničky.

Jak moc obtížné by to bylo?

Zpomalil pohyb čelistí. Dej si pěkně na čas. A napiš si to o té kole. Neber si další oříšek, dokud nepožvýkáš a nepolkneš ten, co máš v puse. Všiml si, že když otevíral plechovku s kolou, část obsahu vystříkla na monitor Samsung, protože nápoj byl tak zatraceně teplý. Utřel obrazovku starým tričkem nasáklým čisticím prostředkem, jehož láhev stála vedle počítače. Budu muset ten hadr brzo vyprat, taky smrdí. Stejně jako ta řecká rybářská čepice.

Zapiš si to.

Možná později.

Frank si nic nezapsal a zasedl k počítači, ale nemohl si pomoci a pořád myslel na ranní souboj na nože.

Ach, to byla krása! Choreografie. Tanec. Nádhera.

Švihl nožem shora dolů a vzápětí pohyb zabrzdil, když oběť zaujala obranný postoj – což Frank očekával.

A potom se otočil a prudkým rozmachem zaútočil na nechráněný krk.

Vytryskla krev a rozstříkla a roztančila se ve vzduchu.

Pak bleskurychle – člověk nesmí zaváhat – uskočil doprava a ohnal se po druhé straně soupeřova krku.

Krátký okamžik na něj zíraly nehybné umírající oči. Pak se pomalu zavřely a krev se rozlévala dál a dál.

Moment, zarazil se Frank. Byl to jeho telefon? Hrábl po něm.

Ne.

Doufal, že Gabby zavolá.

Frank vlastně věděl, že dříve nebo později zavolá, ale chtěl, aby to udělala hned. V této chvíli. Hleděl na mobilní telefon a silou vůle se ho snažil přimět, ať zazvoní. Marně.

Zamyslel se nad úterkem příštího týdne.

Před očima mu proběhl krátký sen. Arthur, vrátný, stiskne tlačítko interkomu a řekne: „Kdosi vás přišel navštívit. Jmenuje se Gabriela.“

Frank Walsh se usměje. „Pošlete ji nahoru.“

A bude na ni čekat, oblečený v černých džínsách a černé košili – v černé vypadal nejlíp, vypadal hubeněji –, zuby vyčištěné a vlasy učesané a podpaždí vystříkané deodorantem. Rybářská čapka zůstane v pytli se špinavým prádlem, pokud si ji do té doby nevypere, což se s největší pravděpodobností nestane.

Potom vybalí dárek, který mu dnes poslala.

Gabriela k němu obrátí své krásné pronikavé oči, v nichž se zatřpytí humor a flirt. Potom řekne: „Ještě jsem neviděla tvou ložnici, Franku.“

Podíval se na vzkaz, který připojila k dárku.

Milý Franku, myslím na tebe…

Ach, bože můj…

Poté Frank svůj sen revidoval. V nové, riskantnější verzi seděli na gauči, dotýkali se koleny a sledovali na kabelové televizi film, místo aby si zašli na představení v rámci filmového festivalu. V této verzi sehraje dárek ještě důležitější roli – Frank se přistihl, že hladí krabičku.

Samozřejmě si vyberou ke sledování něco ve stylu noir. Možná Asfaltovou džungli nebo Pulp Fiction. Travolta tančí s Umou Thurmanovou. Tento film přímo miloval (ale vždycky si lámal hlavu jednou věcí: když je Travolta tak zkušený střelec, proč ksakru nechal samopal před koupelnou, aby ho tam Bruce Willis našel, když si šel ulevit?).

Ano, na tohle by se mohli podívat. Nebo taky na Gaunery, případně na Hanebné parchanty.

Nebo se sakra můžou dívat na cokoliv, co bude Gabby chtít.

Budou si vyprávět, budou šoustat. Představil si ji, jak sténá potěšením, možná trochu bolestí.

A potom si budou zase vyprávět. Dozví se o něm všechno, dozví se, kdo je skutečný Frank Walsh.

Převalil se na proleželou postel a poslal jí textovku. Poděkoval za dárek a potom – nedokázal odolat – popsal, jak si představuje jejich rande v úterý příští týden. Přidal několik návrhů ohledně oblečení.

Všechno velmi vkusné, rozhodl se.

A pak si opět přehrál před svým duševním zrakem ten souboj na nože. Jednou, podruhé, znovu a znovu. Krev, výkřiky, tělo v předsmrtných záškubech.

Většinou krev.

KAPITOLA 28

13.00, neděle

o 40 minut dříve

Joseph Astor kráčel svou typickou rytmickou a odhodlanou chůzí bludištěm ulic své podivné čtvrti jako turista, oči v neustálém pohybu.

Dlouhý černý trenčkot vyměnil za černé polovojenské kalhoty s kapsami a koženou bundu. Vracel se do bytu, kde již byl dnes ráno, ovšem jinou cestou. Tato část města byla hodně spletitá, ulice mířily všemi směry. Navigace v chytrém mobilním telefonu mu dost pomáhala, pochopitelně však nevolil nejpřímější trasu. Dával si na čas, vracel se do protisměru, procházel úzkými uličkami a křížil volné parcely. Dívce Siri z aplikace ve smartphonu z toho šla hlava kolem, ale aplikace nenabízela možnost „vyhnout se místům, kde čeká nějaký blbec, aby mi vpálil kulku do čela“.

Foukal studený vítr a mraky kupící se na obzoru vrhaly na chodníky, ulice a domy dlouhé ponuré stíny. Předchozí slunečno se stalo minulostí. Škoda. Věřte tomu nebo ne, za jasného počasí jsou výpovědi očitých svědků méně spolehlivé, než když k události dojde ve chvíli, kdy je obloha zatažená. Sluneční svit dokáže ledaco skrýt. Ani oběti často nevidí vás nebo vaši zbraň, když se k nim přiblížíte.

Znovu se rozhlédl. Ulici lemovaly nevelké domky, často z neomítnutých červených cihel nebo špinavě hnědého kamene, který kdysi býval bílý nebo světle šedý. Joseph míjel knihkupectví zaměřené na homosexuální komunitu, čistírnu a prádelnu, bytové domy s vchody zabezpečenými ozdobným mřížovím z tepaného železa. Mohli jste nahlížet přímo do miniaturních obývacích pokojů, které ležely v úrovni ulice a nevešlo by se do nich víc než čtyři pět osob. Komu by se chtělo takto bydlet?

Spoustě lidí, usoudil Joseph podle počtu vězeňských cel, kolem nichž procházel.

Manhattan…

V duchu znovu probíral složitý plán, který na tento víkend připravil. Skládal se z mnoha částí a obsahoval četné výzvy a rizika. Měl právě hloubavou náladu a dospěl k závěru, že člověk se rodí, aby pracoval. Nezáleží na tom, jak obtížné povolání vykonáváte, jak moc si zašpiníte ruce – v obojím smyslu této fráze. Je úplně jedno, jestli jste básník, tesař, vědec, nebo vás živí něco jiného. Bůh nás stvořil tak, abychom zvedli zadky, vyrazili do světa a nějak zužitkovali vymezený čas.

A Joseph se nikdy necítil šťastnější, než když pracoval.

I když tou prací, k níž se za chvíli chystal, byla vražda.

Mlčící navigace ho poslala za roh a Joseph se zastavil před zašlou cihlovou budovou, kde žila jeho oběť.

Přemýšlel, jak se asi vyvine nadcházející večer, a opět si představil Gabrielu, její pohledný srdcovitý obličej, její atraktivní postavu, to vše okořeněné kousavým hlasem. Pomyslel také na muže, který ji doprovází, na Daniela Reardona. Připadal mu docela bystrý a jeho oči vyzařovaly sebedůvěru, která se jen mírně otřásla, když mu Joseph ukázal pažbu své pistole.

A myslel také na Říjnový seznam.

Čeká ho komplikovaný večer, ale nic, co by nezvládl.

Policie nikde v dohledu, takže nonšalantně prošel kolem vchodových dveří činžáku a nahlédl dovnitř. Ano, službu měl pořád vrátný, kterého již dříve viděl. Josepha staříkova přítomnost u pultu mírně podráždila – další komplikace, naštěstí bezvýznamná. Při dostatku rozhodnosti a zdravého rozumu lze překonat každou překážku. A Joseph měl obojího na rozdávání. Obešel bytový dům a spočítal okna vzadu, v hlavě plán budovy, který získal na městském odboru výstavby. Ano, jeho cíl byl doma. Za oknem se občas mihl stín a uvnitř to barevně blikalo jako od televize nebo počítačového monitoru. Stíny. Náhle se v bytě rozjasnilo a za chvíli světlo zmizelo. Zřejmě někdo otevřel a zavřel chladničku, protože světlo přicházelo z kuchyně.

To mu připomnělo, že by potřeboval jeden nebo dva doušky svého speciálního nápoje. Ale to počká, teď má práci.

Práci, kterou musí vykonat.

Joseph zamířil ke služebnímu vchodu. Zkontroloval, že na něj není z oken vidět, vytáhl z vnitřní kapsy šroubovák a pustil se do zámku. V devadesáti procentech případů jiný nástroj nepotřebujete, speciální lupičské nářadí je spíš na obtíž než k užitku.

Zkontroloval pistoli a znovu se soustředil na zámek. V duchu zaklel, že jeho cíl, Gabrielin přítel Frank Walsh, bydlí až v šestém patře. Tiše si povzdechl. Vyšlapat tolik schodů, pomyslel si, je to poslední, co teď potřebuju.

KAPITOLA 27

11.50, neděle

o 1 hodinu a 10 minut dříve

„Nevidím ho.“

Daniel Reardon mluvil o muži, který jeho a Gabrielu sledoval po tom chaosu na Madison Avenue, o muži ve zmačkaném šedém obleku a kanárkově žluté košili, o muži s očima loveckého psa.

„Kdo to k čertu je?“ ptala se Gabriela. „Nemyslím, že je policajt.“

„Ne, to by si přivolal pomoc. Kdyby byl, je už kolem nás stovka hlídkových vozů.“

Postupovali rychle na jih po Druhé avenue. Vítr zesílil, nízko na obloze se hromadily mraky. Příčné ulice ještě měly vysoká čísla, to znamená méně obchodů a více obytných domů, takže chodníky byly méně zaplněné než blíže k centru. Znovu se ohlédli. „Třeba to byla jen náhoda, že jsme ho několikrát viděli.“

„Opravdu si to myslíš?“ chtěl vědět Daniel.

„Ne.“ Zalapala po dechu. „Ale abych byla upřímná, už ani nevím, co si mám myslet.“ Škubla sebou, chytila se za bok a zastavila se.

„Pořád to bolí?“

„Jo, bolí.“ Setřela si kapku krve z tváře.

„Co takhle doktor?“

„Ne. Policie možná upozornila pohotovosti. Pojďme dál.“

„Jestli máš zlomené žebro, mohlo ti prorazit plíci,“ řekl znepokojeně. „A to by mohl být velký problém.“

„Nějak s tím přežiju,“ odsekla a pak mírnějším tónem: „Dokud se mi nevrátí Sára. Do té doby musím vydržet.“

Znovu vykročili, aby se co nejrychleji dostali od místa nedávného incidentu. „Co mohl chtít?“ přemítal Daniel. „Myslím ten chlap.“

„Ten ve žluté košili?“

„Jo.“

Gabriela pokrčila rameny, jako kdyby to bylo jasné. „Jestli to není náhoda, tak určitě chce Říjnový seznam. Co jiného? Joseph nemůže být jediný, kdo po něm jde, tím jsem si jistá.“

Daniel mlčel a nakláněl hlavu proti větru. Po další vizuální kontrole chodníku před nimi poznamenal: „Existuje ještě jedna možnost, u toho žlutokošiláče.“

„Jaká, Danieli?“

„Pracuje pro Charlese Prescotta.“

Zamračila se. „Pracuje pro mého šéfa? Co tím myslíš?“

„Tvůj šéf ho poslal, aby tě vystopoval,“ vysvětloval Daniel. „Aby zjistil, jestli proti němu něco nemáš. Nějaké informace nebo důkazy. A aby ti případně rozmluvil návštěvu policie a zabránil ti vypovídat.“

Gabriela zavrtěla hlavou. „Charles by mi prostě zavolal a promluvil si se mnou.“

„Charles Prescott, pro kterého jsi pracovala,“ opáčil Daniel, „Charles Prescott, o kterém sis myslela, že ho znáš, by to možná udělal. Jenomže to není skutečný Prescott. Po tom, co ses o něm dozvěděla, musíš přece připustit, že by byl schopen si někoho najmout, aby za něj udělal špinavou práci, ne?“

„Špinavou práci?“ Sevřela mu paži. „Snad si nemyslíš, že by mi ublížil?“ Položila důraz na sloveso, jako by pro ni bylo obtížné použít termín zabít.

„Ta možnost existuje, Mac,“ odvětil tiše, „a neměli bychom ji ztrácet ze zřetele. Jsi dokonalý svědek. Můžeš potvrdit, že se Prescott pohyboval na místech, s nimiž by určitě nechtěl být spojován. Znáš jeho přítelkyni. Můžeš dosvědčit spoustu věcí. A teď jsi navíc našla Říjnový seznam.“

Když nyní řekla: „Ne,“ její tón mnohé napovídal – už v duchu připustila, že by jí Charles Prescott ublížit mohl. Ohlédla se po širokém chodníku za nimi. „Žlutá košile… Kde je?“ Hlas se jí třásl panikou.

„Už jsme se ho zbavili. Ztratili jsme se mu v davu. Já…“

„Ne! Tamhle je!“

Daniel se také ohlédl. „Máš pravdu.“ Muž ve žluté košili se asi blok za nimi obratně vyhýbal chodcům a odhodlaně postupoval jejich směrem.

„Co budeme dělat? Jestli nás zastaví, ztratím Sáru. To nesmím připustit.“ Otočila k Danielovi krví podlité oči.

„Prostě jdeme dál. Rychleji.“

Neušli ani dva bloky, když se náhle zastavila, prohnula se v zádech a zasténala. Kolena se jí podlomila a jen Danielova silná paže zabránila, aby se skácela na dlažbu. „Bolí to, Danieli. Bolí mě na prsou… Musím si odpočinout.“ Rozhlédla se. „Tam,“ ukázala rukou. „Tam nás neuvidí.“

Daniel ji provedl mezi chodci do mezery mezi dvěma zaparkovanými dodávkami. Ulice hlučela hustým provozem. Daniel vyhlédl zpoza kapoty k místu, kde pronásledovatele naposled spatřili. „Nevidím ho.“

Gabriela se opírala o kapotu Mercedesu Sprinter a držela si hrudník.

Znovu opatrně vyhlédl. „Nikoho nevidím,“ ujistil ji. „Ani policajty. Chvilku počkáme a půjdeme. Musíme do toho bytu. Tam si můžeš odpočinout. A podíváme se, jak vypadá tvoje zranění.“

„Třeba odbočil do vedlejší ulice, co myslíš? Unikli jsme mu.“

„Je to možné,“ souhlasil Daniel.

„Fajn,“ zašeptala. „Tak pojďme. Potřebuju si odpočinout. Potřebuju přemýšlet.“

„O blok dál je stanice linky Lexington. Zvládneš to?“

„Jistě. Už je mi líp.“

Vyšli na chodník.

„Počkejte!“ oslovil je mužský hlas. „Chci si s vámi promluvit!“

Prudce se ohlédli. Pronásledovatel ve žluté košili se vynořil na protější straně mezery mezi dodávkami, obrácené do ulice. Měl zpocený obličej. Rychle k nim přistoupil a zvedl ruce ve dvojznačném gestu, které mohlo vyjadřovat pozdrav nebo hrozbu.

A pak sáhl do náprsní kapsy.

Gabriela zareagovala rychle. Odskočila od Daniela, položila muži obě dlaně na prsa a prudce do něj strčila. Když zavrávoral dozadu – do provozu na ulici –, křikla na Daniela: „Zdrháme!“

Ještě než udělali první krok, zakvílely pneumatiky, zaskřípaly brzdy a náklaďák řítící se ulicí nejméně sedmdesátkou srazil muže ve žluté košili na vozovku. Nešťastník se skácel mezi kola a vzduchem se rozlehl ohavný zvuk, jako když se zmačká papírová krabice. Řidič ani nestačil stisknout houkačku, muž ve žluté košili nestihl zaječet.

Gabriela zděšeně vykřikla a třeštila oči na rozdrcené tělo. „Ach, kristepane, to ne! Ne! Ne!“ Za náklaďákem, jehož řidič ve snaze vyhnout se kolizi s člověkem narazil do protijedoucího taxíku, se rozlévala tmavá kaluž krve.

Zděšený křik, volání o pomoc, k místu neštěstí se sbíhali lidé. Každý druhý držel v ruce mobilní telefon a vytáčel 911… anebo fotografoval.

Daniel Reardon vzal Gabrielu za loket. „Mac! Musíme odtud! Hned!“

„Já jsem… Já jsem to neudělala schválně! Prostě jsem pudově zareagovala.“ S vytřeštěnýma očima se třásla po celém těle.

„Poslechni mě!“ Uchopil její obličej do dlaní a natočil ho k sobě, nevšímaje si bolestné grimasy. „Musíme zmizet!“

„Ale…“

„Znamenal pro nás přímé ohrožení. Nic jiného nepřipadalo v úvahu! A tys neměla jinou možnost. Vypadalo to, že tě chce napadnout. Sahal do vnitřní kapsy. Možná měl pistoli!“

„To nemůžeš vědět… Podívej! Ještě se hýbá! Jeho noha se hýbá!“

Zírala na krev a potlačovala pláč.

Daniel ji objal kolem ramenou, stiskl ji jako ve svěráku a odváděl ji pryč. Gabriela vedle něj klopýtavě poklusávala, jako kdyby najednou zapomněla normálně chodit.

„Vím, že tě to šokovalo.“ I jeho hlas se zachvíval panikou. „Vím, že tě to zranění bolí. Ale musíme se odtud co nejrychleji ztratit, Mac.“

„Já…,“ začala roztřeseně. „Nemyslím, že…“

„Jde výhradně o tvou dceru,“ přerušil ji Daniel. „Vzpomeň si, co pořád opakuješ. Soustřeď se. Soustřeď se jen na svou dceru.“

„Moje…,“ zasípala.

„Sára,“ vyslovil důrazně dívčino jméno. „Je mi to líto, Mac. Postihla tě hrozná smůla. Ale stalo se a my nedokážeme Sáře pomoci, když skončíš za mřížemi. Ten problém budeme řešit, ale až později, až na to bude čas.“

Gabriela přikývla, obličej bledý jako sádrová maska.

„Tak jdeme.“

Poslechla a následovala ho jako batole, které se učí chodit.

Daniel náhle ztuhl. „Ne, počkej, vezmeme to druhou stranou. Obejdeme blok a teprve pak se vydáme ke stanici metra.“

„Proč? Co se stalo?“

„Tamhle na rohu stojí výběrčí parkovného.“

„Výběrčí parkovného?“ podivila se. „Čemu vadí?“

Daniel se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha: „Gabrielo, v této chvíli tě hledá celý New York, od metařů po FBI.“

KAPITOLA 26

11.35, neděle

o 15 minut dříve

V zákopech…

Namáhej si hlavu, vymysli, jak z toho ven, nabádal se v duchu Hal Dixon.

Pracuješ v zákopech. Improvizuj.

Rozhlédl se po ulicích a spatřil člověka, jenž by mu snad mohl pomoct.

Zamířil k pouličnímu prodavači občerstvení, který mával rukama a odháněl kouř z ohniště, nad kterým se v jeho pojízdném stánku pekly párky v rohlíku a jedlé kaštany. Kouř se okamžitě vracel.

Vůně jídla probudila v Dixonovi hlad. Ignoroval ho, plnil přece důležitý úkol.

„Prosím vás, rád bych vás požádal o laskavost,“ oslovil vyhublého stánkaře v džínsách a tričku s emblémem klubu Mets. „Před několika minutami tudy prošla dvojice, muž a žena…“

Prodavač se zadíval na Dixonův zmačkaný šedý oblek a kanárkově žlutou košili a zřejmě si o té barevné kombinaci učinil jistý závěr, než se mu podíval do upoceného obličeje. „Říkáte muž a žena?“ zeptal se s lehkým náznakem cizího přízvuku.

Dixon dvojici popsal.

Stánkař viditelně znejistěl. „Nikoho takovýho jsem neviděl. Nikoho. Nic. Ne.“

„Nebojte se, to je v pořádku,“ snažil se ho uklidnit Dixon. „Víte, já jsem diákon.“

„Dia… Co?“

„Duchovní. Duchovní presbyteriánské církve,“ vychrlil muž ve zmačkaném obleku. „V New Jersey. Diákon.“

„Uhm,“ zabručel pouliční prodavač, který byl podle všeho muslim a v nejmenším netušil, kdo nebo co je diákon, ovšem snad by mohl ocenit muže víry.

„Jsem věřící. Sloužím církvi.“

„Kněz?“ vyhrkl stánkař zmateně a znovu se zadíval na starý oblek a žlutou košili.

„Ne, jen věřící. Diákon je laický člen církve.“

Prodavač se rozhlédl, zda někdo nemá zájem o párek v rohlíku.

To byla chyba, uvědomil si Dixon. „Jsem něco jako kněz.“

„Aha.“

„Laik, který pomáhá duchovním. To je jako pomáhat imámovi.“

„Imámovi?“

„Podívejte.“ Dixon sáhl do náprsní kapsy a vylovil malou bibli vázanou v černé kůži.

„Aha,“ zopakoval stánkař s nádechem úcty.

„Procházel jsem se po Madison Avenue.“ Dixon rozmáchlým gestem ukázal směrem k udanému bulváru, i když stánkař musel vědět, kde se Madison Avenue nachází.

„Ano.“

„A stalo se to, že jsem viděl tu ženu spáchat zločin. Hrozný zločin. A dopustila se ho žena, kterou jsem vám právě popsal.“

„Zločin?“

„Přesně tak.“

Prodavač se konečky prstů dotkl hrudi, možná v nějaké formě modlitby. Dixon si všiml, že má špinavé ruce, a rozhodl se, že už si u pouličního stánku žádný párek v rohlíku nikdy nekoupí. „Všechny ty sirény, jo?“ ptal se prodavač. „Jely tam, že?“

„Ano, všechny ty sirény. Spousta sirén.“

Dixon si vytáhl z držáku ubrousek, pak ještě další dva a otřel si obličej.

„Chcete trochu vody, otče? Můžu vám říkat otče? Když jste kněz?“

„Ne, nejsem kněz. A nechci žádnou vodu,“ odmítl Dixon. „Jsem diákon, to je jen něco jako kněz.“

„Fajn, ale kdybyste chtěl, stačí říct. Láhev vody. Nebo sodovky.“

„Teď bych potřeboval…“

„Zapomněl jste si mobil a chcete si půjčit můj?“

„Ne, ne, potřebuju zjistit, kam odešli, ta ženská a muž, který šel s ní, zřejmě její přítel. Promluvím si s nimi a přemluvím je, aby se ohlásili na policii.“

Stánkař zamrkal a opět se jal rozhánět kouř.

„Měla by se ohlásit na policii,“ zopakoval Dixon. „Pomůžu jí. Ale musí to udělat hned. Jestli budou dál utíkat, policajti je budou považovat za viníky a klidně by je mohli zastřelit. Určitě zpanikařili, to je mi jasné.“

„Vy jste… Jak se jim říká? Lidé ve vaší bibli, co pomáhají ostatním.“

Cože? Aha. „Samaritán,“ odpověděl Dixon a znovu si setřel pot z čela. Podpažní jamky košile ztmavly.

„Jo, to je ono.“

Moje bible…

„Počítám, že ano. Nevím. Ale ti dva museli projít tady kolem.“

Stánkař se již uklidnil. „Ano, ti lidé, o kterých mluvíte. Viděl jsem je. Před pár minutama. Všiml jsem si jich, protože šli rychle. A byli dost hrubí.“

Dixonovi se rozbušilo srdce. „Kterým směrem odešli?“

„Zapadli tamhle do toho krámu. Vidíte ho?“

„Myslíte ten na rohu?“

„Ne, ten vedlejší. Jak prodávají suvenýry.“

Dixona od obchodu dělilo nějakých patnáct metrů.

„Viděl jste je vycházet?“

„Ne, myslím, že jsou pořád uvnitř. Ale nehlídal jsem je. Třeba už odešli.“

„Děkuji vám. Myslím, že se vám podařilo zachránit pár životů.“

Dixon vyrazil přes ulici, pak se však zarazil. Dvojice právě vycházela z obchodu. Na hlavách měli čepice a žena nesla na zádech jiný batoh, ale zjevně to byli oni. Rozhlédli se po ulici, spatřili Dixona a na okamžik ztuhli. Pak zmizeli opačným směrem. Dixon si všiml, že žena kulhá.

Vyrazil za nimi.

„Buďte opatrný,“ varoval ho stánkař. Na konci věty neklesl hlasem, jako kdyby chtěl dodat otče a v poslední chvíli si uvědomil, že Dixon není kněz. „Jestli spáchali zločin, třeba nepochopí, že jim chcete pomoct. Možná jsou zoufalí, nebezpeční.“

„Usmířil jsem se se svým Bohem,“ opáčil Dixon zadýchaně, protože se právě pustil do klusu. Poklepal se na prsou, aby se ujistil, že kapesní bible spočívá na svém místě.

KAPITOLA 25

11.10, neděle

o 25 minut dříve

„Ta pistole prostě sama spustila,“ zašeptala Gabriela a v hlase jí zazněl náznak hysterie. „Nechtěla jsem vystřelit.“

Daniel ji beze slova nasměroval na chodník a oba se spěšně vzdalovali od místa střelby.

„Doufám, že nezemřel,“ pokračovala zoufale. „Nebo myslíš, že ano? Cos viděl, Danieli? Co jsi viděl?“

Žádná odpověď.

Vzduch ožil vytím sirén, které se blížily od východu po Madison Avenue, modrobílé majáčky hlídkových vozů blýskaly pronikavým jasem, jenž se odrážel od oken okolních domů. Jako by se najednou všude rozzářila světla. Daniel a Gabriela kráčeli se skloněnými hlavami a neodvažovali se vzhlédnout.

Vtom ji rychle otočil o devadesát stupňů obličejem ke zdi. Gabriela se zapotácela, ale Daniel ji pevně držel.

„Co je?“ vyhrkla.

Vedle nich prudce zabrzdil automobil, neoznačený policejní vůz. Vyskočili z něj dva detektivové v civilu, vběhli do přeplněného lahůdkářství a zamávali služebními odznaky.

„Domnívají se, že jsme v tom obchodě?“ zeptala se.

„Klid, jdeme dál.“

„Nezemřel, viď, že ne!“ naléhala rozechvěle. „Byl tak mladý! Prosím tě, řekni mi, že není mrtvý!“ Sevřela mu paži tak silně, že Daniel sykl bolestí. Povolila stisk.

„Já nevím. Je mi líto, ale prostě nevím. Možná ano.“

Spěchali tak rychle, jak se odvážili, aby nevzbudili pozornost. Mířili na východ a policejní auto nechali daleko za zády. Gabriela se ohlédla. Detektivové se neukázali. Na nároží odbočili k jihu a na dalším pokračovali na východ souběžnou ulicí.

Nezasvěceným očím by připadali jako každá jiná dvojice, běžný pár, který si zrovna nepotrpí na navazování rozhovorů nebo přátelství a někam spěchá, jejich vztah poznamenaný stresem a starostmi s dětmi, sháněním peněz a možná sexuálními problémy. Život zaměstnaných lidí na Manhattanu. Ovšem na druhý pohled by vás asi zarazilo, jak se neustále podezřívavě rozhlížejí.

Leč nikdo na ně neukázal, nikdo nevykřikl varování a nezdálo se, že by někdo horečně lovil mobilní telefon a chtěl volat 911.

Nikdo neprchal před hnědovlasou vražedkyní a jejím společníkem, který vypadal jako dvojník jistého herce.

„Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, Danieli. Jenom jsem se náhodou ocitla na nesprávném místě. Byla tam zbraň, já ji popadla a ona vystřelila. Vždyť jsem pistoli nikdy ani nedržela v ruce. Prostě jsem… Ach, kristepane! Co jsem to udělala?“

Krátce se ohlédla. Pět šest chodců, žádná policejní uniforma. Přesto Gabriela zaměřila pohled na muže v pomačkaném šedém obleku z laciné tenké látky, očividně nevhodném do panujícího chladu. Kráčel stejným směrem jako oni. Upoutal ji, protože měl pod sakem kanárkově žlutou košili. Vypadal jako člověk, který jde za konkrétním cílem, i když jim žádnou obzvláštní pozornost nevěnoval.

Dloubla Daniela pod žebra. „Ten chlap ve žluté košili. Podívej se na něj.“

„Vidím ho.“

„Už jsem si ho všimla dřív. Aspoň myslím. Na Madison Avenue.“

„Že by nás sledoval od místa činu?“

„Já nevím…“ Gabriela sebou škubla, sykla bolestí a zastavila se s hlavou skloněnou na stranu.

„Bolí to?“ zeptal se a ukázal na její hrudník.

Přikývla.

„Dokážeš s tím jít?“

Bolestně si povzdechla, ale znovu vykročila.

Drželi hlavy sklopené a dívali se jen na dlažbu. Daniel jí náhle sevřel loket a zatáhl ji do korejského lahůdkářství, kde si chvíli prohlíželi čerstvě nařezané květiny a vaničku s drceným ledem, do které majitel naskládal plastové láhve s pomerančovým a mangovým džusem.

„Co je?“ zeptala se šeptem.

„Policajti.“

Kolem průčelí projel hlídkový vůz, tiše, ale majáčky působily stejně řezavě jako siréna.

Bílá a modrá…

O chvíli později už zase kráčeli po chodníku, proplétali se mezi cyklisty, rekreačními běžci a dalšími chodci. Když zahnuli na širokou třídu spojující centrum s předměstím, míjelo je další policejní auto.

Ohlédla se a naléhavě řekla: „Myslím, že jsem ho zase viděla. Toho chlapa ve žluté košili.“

Na příští křižovatce kolem nich projel ještě jeden hlídkový vůz. Nezpomalil, ale policisté v něm se pozorně rozhlíželi. „Musíme zmizet z dohledu,“ poznamenal Daniel. „Vím o jednom místě, kde se můžeme schovat.“

„Kde?“

„Norwalk Fund vlastní služební byt používaný pro klienty, kteří žijí mimo město.“

„Norwalk… Aha, tvoje firma, že?“

Přikývl. „Momentálně je prázdný. Leží nedaleko První avenue, severně od Padesáté ulice.“ Všiml si, že jsou na Devětasedmdesáté. „Je to dost dlouhá procházka,“ poznamenal, „ale bojím se vzít si taxik. Jsou kvůli bezpečnosti vybaveny novým videosystémem a mohla by ses objevit někde na obrazovce.“

„Zvládnu to pěšky. Určitě.“

Po pěti minutách se zastavil a podíval se na ni. „Ty už nemůžeš, viď?“

Nasála vzduch a rozkašlala se. „Pojedeme metrem.“ Opřela se o něj. „Co ten chlap ve žluté košili? Pořád je za námi?“

„Nikde ho nevidím.“

Vzal ji za loket a nasměroval k východu.

Sípavě oddechovala a nechala se vést po chodníku. „Tam na Madison Avenue… Ten člověk nebyl mrtvý, když jsme odcházeli. Viděls to, ne? Třeba bude v pořádku, co myslíš? Byl tak mladý…“

Daniel Reardon chvíli mlčel, než opatrně řekl: „Já nevím, Gabrielo. Záleží na tom, kams ho trefila.“

„Byl ženatý. Nosil snubní prsten. Třeba měl děti.“

„Gabrielo…“

„Nechtěla jsem to udělat. Zpanikařila jsem. Nikomu jsem nechtěla ublížit. Ale oni mě chtěli zastavit a já jsem to nemohla připustit. Bylo to kvůli Sáře… Chápeš, musela jsem něco udělat.“

„Lidi můžou přežít i vážná střelná zranění.“

„Sanitka tam přijede rychle, ne? Během několika minut.“

Na rohu Sedmdesáté čtvrté a Lexington Avenue zastavili na semaforu vedle pojízdného stánku. „Nechcete hotdog? Preclíky?“ křikl na ně prodavač a zvědavě si je prohlížel. Nevšímali si ho, a tak se stánkař obrátil k jinému zákazníkovi a vylovil pro něj z hrnce s horkou vodou frankfurtský párek.

Na semaforu naskočila zelená a dvojice přešla široký bulvár.

„Lidi po nás pokukují, Danieli,“ zašeptala ustrašeně.

„Po nás ne, Gabrielo. Po tobě.“

„Cože?“

„Protože jsi krásná.“

Obdařila ho mdlým úsměvem. „Čepice,“ ukázala na výlohu krámku se suvenýry.

„Výborně.“

Vešli do obchodu.

Gabriela popadla první baseballovou čapku, která jí přišla pod ruku, ale Daniel ji s úsměvem zarazil. „Tu raději ne.“ Pokrývku hlavy zdobil blýskavý portrét Lady Gaga.

„Aha.“ Vybrala si jinou, obyčejnou modrou bez ozdoby či loga, Daniel černou.

„Co bundy?“

Obchod však nabízel jen větrovky zářivých barev, většinou s nápisem I ¦New York, což bylo snad ještě horší než pozlátková čepice. Vnější maskování musí počkat.

Oba si koupili malý batoh, ona černý, on tmavě šedý.

Daniel zaplatil v hotovosti a hned u pokladny si nasadili čapky a schovali do nových batohů sportovní tašky.

„Moc účinná kamufláž to není, ale vypadáme jinak.“

Daniel se zastavil u dveří a vyhlédl na ulici. Hledal muže ve žluté košili, hledal Josepha.

„Nikde nikdo.“

„Ale…“

Vzala ho za ruku a zvážněla. „Poslyš, Danieli. Neděláš dobře. Nejvyšší čas, aby ses ode mě odpoutal. A udělej to hned. Myslím, že si tě nikdo nevšiml, když jsem toho chudáka… postřelila. Odejdi.“ Hrdlo se jí zadrhlo. „Tohle není tvůj problém.“

Předklonil se a políbil ji na rty. „Dobře, to by mělo stačit.“

Překvapeně zamrkala. „Cože?“

„Díváš se na Kriminálku Las Vegas?“

„Pár dílů jsem viděla.“

„No tak teď máš na sobě mou DNA. Jestli tě chytí, dostanou i mě.“

Usmála se. „Ach, Danieli…“

„Dobře to dopadne, Mac. Uvidíš.“

„Mac?“ zamrkala, když tu přezdívku uslyšela z jeho úst.

„Připadáš mi spíš jako Mac než jako Gabriela. A nevykládej mi, že ti s příjmením McKenzieová nikdy nikdo neřekl Mac.“

„To je pravda.“

Neprozradila, že se s otcem vzájemně oslovovali přezdívkami a že obdařil svou dceru právě přízviskem „Mac“.

„Vadí ti to?“

Usmála se. „Naopak, miluju to.“

„A já asi miluju tebe,“ zašeptal Daniel.

Při tom vyznání ztuhla, ale hned se uvolnila a přitiskla se k němu celým tělem. Hrůzy víkendu se na prchavý okamžik vypařily.

KAPITOLA 24

10.00, neděle

o 1 hodinu a 10 minut dříve

Daniel a Gabriela se v recepci odhlásili a nyní seděli u rozvrzaného stolku v kavárně na Upper East Side.

Kývla hlavou k hotelu, kde strávili noc. „Vždycky jdeš na holky takhle zhurta?“

„Jenom na ty, o kterých si myslím, že to zvládnou. Prošla jsi testem.“

Nevesele se zasmála a vrátila se k práci. Ležely před nimi desítky dokumentů, výroční zprávy, obchodní dopisy, kopie emailů.

Prostudovala několik posledních z hromádky a pohodlněji se opřela. „Vypadá to, že můj šéf si do kolonky Ostatní aktiva ulil skoro milion dolarů. Chybí ovšem jakýkoliv náznak, kde ty prachy mohly skončit. To není fér! Vím, že kdesi leží peníze, dost na to, aby vystačily na výkupné, ale netuším, kde je hledat. Jak mám sakra sehnat ty zatracený prachy pro Josepha?“

Daniel prostudoval svou část dokumentů a musel přiznat, že taky nenašel informace, které by jim pomohly.

Před Gabrielou stál nedotknutý šálek kávy. Daniel pil čaj, dva pytlíčky v jeho hrnku barvily vodu do červenohnědého odstínu. Moc lidí čaj nepije, pomyslela si. Její matka ho pila, ale v posledních šesti letech života jen zírala na hrnek chladnoucího English Breakfast v jídelně domu s pečovatelskou službou.

Zapomeň na matku. Soustřeď se na to, co je důležité. Životně důležité.

Uvědomila si, že se potí, a otřela si dlaně do nohavic džínsů. Svlékla si větrovku, ale vlněný svetr, který si sama upletla, pěkně hřál a v kavárně bylo přetopeno. Zelený svetr byl hodně silný. Vzpomínala, jak vybírala vlnu, jak hledala na internetu nejlepší vzorek na límec a rukávy a nakonec se rozhodla pro irský řetízek.

Napila se kávy a kousla do topinky, na kterou neměla nejmenší chuť, a pak zoufalým gestem obou rukou ukázala na dokumenty a zamumlala: „Co dál? Bezpečnostní schránky v bance?“

„Policie už je určitě našla a zajistila.“

Mlčeli, obklopeni sykotem kávovaru, náladovou hudbou z jednoho z cédéček, která zde nabízeli k prodeji, tichým šumem konverzace a cvakáním spousty klávesnic. Gabriela se podívala z okna a ulpěla pohledem na siluetě mostu Queensboro na Padesáté deváté ulici, která se ostře rýsovala proti nevýrazné obloze.

Napila se kávy, a ještě jednou. Byla hořká. Nevadilo jí to. Trpká chuť jí zbystřovala mysl.

„Zjistila jsi něco o tom záhadném Guntherovi?“ zajímal se Daniel.

„Vůbec nic.“

„A co rodinný majetek?“

„Jak to myslíš?“

„Majetek rodičů tvého šéfa. Nebo jeho bratrů a sester. Třeba nemovitosti vedené na jiné jméno než Prescott.“

„Ano, ano!“ vyhrkla Gabriela. „To je ono!“ Vykulila oči. „To by mohlo být ono. Když loni zemřel Charlesův otec, on a jeho sourozenci chtěli prodat rodinné sídlo, ale pak usoudili, že bude lepší nejdřív ho zrenovovat. Charles tam každých pár měsíců jezdí a něco tam udělá. Renovace pořád není u konce.“

„Na koho je ten dům psaný?“

„Na jakýsi fond, který právníci pojmenovali tuším nějak jako Bedford Road jedna nula devět.“

„O tomhle policie možná ještě neví.“

„Viděla jsem fotky,“ pokračovala Gabriela. „Dokonalé místo pro ukrytí peněz. Ten barák je starý nejmíň dvě stě let. A má desítky pokojů a velký sklep. Jak velký objem zabere milion dolarů?“

Daniel se zasmál. „Tak to nevím. Klienti nám platí bankovním převodem. Ale možná to není tak velký balík, jak by si člověk myslel. Kde vlastně je ten dům?“ zeptal se.

„Kousek od Ridgefieldu v Connecticutu. V západní části státu nedaleko hranic s New Yorkem.“

„Tu oblast znám. Stihli bychom to tam a zpátky ještě před vypršením ultimáta. Jeli bychom mým autem. Parkuju v garáži několik bloků odtud.“ Pak se však odmlčel a svraštil čelo. „Funguje tam telefon?“

„Tak to nevím. Proč?“

„Nejdřív to zkus, než se tam ukážeme.“

„A proč? Myslíš, že se Charles ukrývá právě tam? Policie ho přece vystopovala do Karibiku.“

„Ne,“ opravil ji Daniel. „Myslím, že by tam mohla být policie.“

„Aha. No jo, máš pravdu.“ Vytáhla mobilní telefon.

Zarazil ji a ukázal na telefonní automat na zadní stěně místnosti.

„Bojíš se, že sledují příchozí hovory?“

„Za dané situace je lepší být trochu paranoidní.“

Vstala a vydala se k telefonu, zvedla sluchátko a nastrkala do štěrbiny několik mincí. Za dvě minuty se vrátila ke stolu a naklonila se k němu se smutným úsměvem. „To bylo chytré, Danieli.“

„Kdo se ohlásil?“

„Detektiv Holloway z connecticutské státní policie. Řekla jsem, že je to omyl, a zavěsila.“ Povzdechla si a její tělo jako by se zhroutilo samo do sebe. Daniel nebyl o moc vyšší než ona, jen o nějakých šest sedm centimetrů, ale v té chvíli se zdálo, že se nad ní tyčí jako hora. S hlavou sklopenou na prsa zašeptala: „Tohle byla naše poslední šance… Ach, Sáro… Co mám dělat, Danieli? Jestli ty peníze neseženeme…“

Pak zmlkla a zvedla hlavu. „Moment, moment…“ Vrhla se na hromadu dokumentů rozložených na stole a začala se jimi prohrabávat.

„Copak? Vypadáš jako vlk, který honí ovci.“

Tmavě nalakovaný nehet se zaryl do několika položek na finančním formuláři. „Toto jsou výkazy Charlesových daňově neuznatelných nákladů. Jeho osobní účty. Dřív jsem jim nevěnovala pozornost, protože s činností firmy nemají nic společného.“ Pročítala souhrny a ukazovala jednotlivé záznamy. „Vloni utratil skoro sto tisíc v klenotnictvích a módních buticích. Některé nákupy nechal doručit na adresu na Madison Avenue jisté ženě jménem Sonia Dietrichová.“

„Kdo to je?“

„V životě jsem o ní neslyšela. Vím, že se Charles scházel s několika ženami, ale nikdy se o nich blíže nezmínil. A do kanceláře za ním žádná nepřišla.“ Znovu nahlédla do výkazů a účetních záznamů. „Sakra, on nejenom že jí kupoval dárky, vypsal na její jméno řadu šeků. Desítky. Celková suma přesahuje sto tisíc.“

„A nejspíš jí dal i nějakou hotovost.“

„Je to možné,“ opáčila vzrušeně. „Ten chybějící milion mohl skončit u ní.“

„Myslíš, že uprchla ze země spolu s ním?“ zeptal se Daniel.

„Když uvážím, že je Charles hledaná osoba,“ odvětila Gabriela, „pak zřejmě bude tím posledním, v jehož společnosti by chtěla být. Ženy jako ona mívají šestý smysl. Instinkt pro přežití.“

Postřehl v jejích slovech jistý rozpor. „Jako ona? Říkala jsi, že ji neznáš.“

„Intuice,“ odpověděla suše.

„Dobrá, tak co s tím uděláme?“ chtěl vědět Daniel.

„Mohla bych jí zavolat a říct jí…“ Zamyslela se. „To by asi nešlo. Ale co tohle? Řekla bych jí, že policie hledá osoby, které byly s Charlesem v nějakém spojení. Volal mi a požádal mě, abych od ní vyzvedla všechno, co tam nechal, aby se do ničeho nenamočila.“

„Včetně velkého pytle plného stodolarovek? To by asi nezabralo.“

„To asi ne… No a co třeba zkusit tohle? Pohrozím jí, že když ty peníze neseženu, zajdu na policii a oznámím, že skrývá hotovost, kterou Charles získal nezákonně. Jak se tomu říká?“

„Praní špinavých peněz.“

„Oznámím policii, že pere špinavé peníze. Já získám potřebných pět set tisíc a ona neskončí ve vězení.“

„To se mi líbí mnohem víc.“ Daniel strčil zmačkaný ubrousek do hrnku a zeptal se: „Jenomže co když nebude doma?“

Gabriela se na okamžik zamyslela. „Tak přikročím k plánu B.“

„A to je?“

„Vloupám se do jejího podělanýho bejváku a obrátím ho vzhůru nohama.“

Stáli na rohu Osmdesáté osmé ulice a Madison Avenue, dvě budovy od té, na kterou Gabriela ukazovala. „To je ono. Tam bydlí. Jeho přítelkyně, milenka, komplic nebo kdo ta Dietrichová vlastně je.“

„Domníval jsem se, že nejpoužívanější termín té profese je děvka,“ poznamenal Daniel šeptem.

Gabriela přehrabala dokumenty uložené v kabelce, pak vyvolala z paměti mobilu číslo a přitiskla telefon k uchu. Po několika vteřinách ho odložila. „Hlasová schránka. Podle mě můžeme předpokládat, že není doma.“

„A zavrhneme předpoklad, že nezvedá telefon, protože právě čistí brokovnici?“ zeptal se s úsměvem. Dodal mu okouzlující chlapecký výraz… A Gabrielu potěšilo, že se jí přitom díval do tváře.

„To snad ne. Jedeme podle alternativního scénáře.“

Plán B…

„Chvilku tu počkej,“ požádala ho, vešla do haly elegantního domu z pískovcových kvádrů a zadívala se na řady poštovních schránek. Pak se vrátila k Danielovi. „Páni, ta ženská zabrala celé první patro.“ Zahleděli se na potemnělá okna. Pokoje vypadaly neobydleně.

„Jdeme,“ zavelela Gabriela.

Zašli do uličky za budovou. Všechna okna v přízemí chránily spletité mříže z krouceného železa, okna v prvním patře však podobné zabezpečení postrádala a jedno z nich zůstalo pootevřené.

„Pomoz mi.“

Dotlačili pod okno odpadkový kontejner.

Poté se Gabriela otočila a s Danielem v patách se vrátila na ulici. Prohlédla si scénu. Mnoho lidí se po chodnících nepohybovalo. „Ulička je úzká,“ zdůraznila. „Nikdo nemá důvod do ní nahlížet, takže mě nikdo neuvidí.“

„Opravdu se chceš do toho bytu vloupat?“

„Jo. To si sakra piš, že chci.“

Na rohu si všimla starožitnictví. Vstup střežili dva velcí čínští lvi, připevnění k dlažbě masivními řetězy. Kdo by je proboha kradl? blesklo jí hlavou. Jak si může někdo myslet, že prodá čtyři sta kilo těžké ohavné sochy, navíc kradené?

„Ty počkej tady a… Já nevím, třeba dělej, že někam telefonuješ. Kdyby někdo vešel do baráku, zavolej mi.“

Letmo ji políbil. „Hodně štěstí.“ Ustoupil o pět kroků a vytáhl mobilní telefon.

Gabriela zamířila zpátky k uličce. Sotva dosáhla jejího ústí, zakvílely brzdy a před budovou zastavilo neoznačené policejní auto následované modrobílým hlídkovým vozem s blikajícími majáčky.

Daniel vykročil, Gabriela mu však nenápadným gestem naznačila, ať zůstane, kde je.

Z neoznačeného auta vystoupili detektivové Kepler a Surani, kteří Gabrielu s Danielem už včera zastavili a mluvili s nimi, z hlídkového vozu je následoval mladý světlovlasý příslušník NYPD.

Na Daniela se nikdo z nich ani nepodíval.

„Pojďte sem, paní McKenzieová,“ vyzval ji Kepler s důrazným gestem.

Ani se nehnula.

„Prosím, pojďte. Hned.“

Několik vteřin ještě váhala, ale pak poslechla.

„Povězte nám, co tu děláte,“ požádal Surani naléhavě, ovšem zdvořile.

„To je moje věc.“

„Vysvětlete nám tedy, co je to za věc, že vyžaduje, abyste chodila uličkou za obytným domem.“

„Neporušila jsem žádný zákon,“ odsekla.

„Ne? A neměla jste náhodou v úmyslu – a tady jen spekuluju – vloupat se k někomu do bytu?“ Keplerův hlas mrazil třeskutým sarkasmem.

„To je absurdní. Bydlí tady přítelkyně mého šéfa.“

„Tak přítelkyně?“ vyzvídal Kepler nezměněným tónem.

„My o paní Dietrichové víme,“ doplnil Surani.

„Mám nezadatelné právo s ní mluvit,“ durdila se Gabriela.

„O čem?“ chtěl vědět Kepler.

„A mám nezadatelné právo vám to neříkat.“

Zalétla pohledem ke starožitnictví, k mohutným lvům. Daniel stál skrytý za několika přihlížejícími asi šest metrů daleko. Byl blízko – poznala, že rozhovor slyšel –, ale ne tak blízko, aby si ho policajti všimli. Gabriela mu přimhouřením očí naznačila, ať zůstane na místě.

„Co přesně jste měla v úmyslu? Špitat si s madam Dietrichovou zpod okna?“ Kepler se zadíval na kontejner. „Úplně jako Romeo a Julie.“

„A co tady děláte vy?“ zaútočila.

Kepler se zasmál. „Máte pozoruhodný přístup – na lupičku. Abych odpověděl na vaši otázku: protože jste nespolupracovala a protože je Charles Prescott pořád hledaný pro podezření ze spáchání dvou desítek zločinů, sledujeme všechna vodítka v tomto případu. Jedno z nich nás přivedlo sem. Povězte nám, co víte o madam Dietrichové.“

„Vůbec nic. Dělala jsem si starosti o Charlese. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli o něm něco neví.“

„Ptám se znovu: přes okno?“ naléhal Kepler a nevšímal si jejího nenávistného pohledu. „Víte, existují takové šikovné věcičky, říká se jim telefon,“ dodal. „Ale o tom si pohovoříme ve vazební cele.“

„Cože?“

„Znovu jsme prohledali kancelář vašeho šéfa. Prověřili jsme inventář a zjistili, že pár věcí chybí. Gabrielo McKenzieová, jste zatčena pro bránění výkonu spravedlnosti.“ Mluvil, jako kdyby se už nějakou dobu těšil, až tato slova vypustí z úst.

„Ne!“ vyhrkla.

Kepler si zřejmě nemohl pomoci. „A přidáme k tomu pokus o vloupání, ať je nějaká sranda.“ Ohlédl se do uličky. „Popelnice. To mě podrž.“

„Vy to nechápete. Moje…“ Hlas se jí vytratil.

„Vaše co?“ zajímal se Surani.

„Snažně vás prosím, já teď nemůžu do vězení.“

Kepler se bujaře zasmál. „Omlouvám se, že vás zatýkáme nevhod.“ Odvrátil se, aby si do notesu zapsal pár poznámek, a pokynul uniformovanému policistovi, na jehož jmenovce stálo Strážník Chapman.

Světlovlasý mladík k ní přistoupil. „Odložte kabelku a dejte ruce za záda.“

„Prosím vás!“

„Hned. Otočte se.“ Strážník sáhl pro pouta a sklopil zrak, aby je našel. V tom okamžiku k němu Gabriela skočila a vytrhla mu z pouzdra na opasku pistoli.

Skupinka čumilů polekaně vykřikla a rozprchla se.

„Gabrielo!“ zařval Kepler, pohotově k ní přiskočil a popadl ji za předloktí. Chvíli se potýkali a potom Gabriela tvrdě dopadla bokem na dlažbu. Vykřikla bolestí, ale vytrhla se detektivovi, vyskočila a namířila mu zbraň do obličeje. Kepler zamžikal, přikrčil se a zamával rukou, jako kdyby chtěl zastavit letící kulky.

„Ustupte!“ zaječela a hlaveň pistole se stáčela od jednoho ochránce zákona k druhému. „Vy dva! Odhoďte zbraně! Hned! Hoďte je pod auto!“

„Nedělejte to,“ naléhal Surani zoufale. „Můžete…“

Gabriela je sjela ledovým pohledem a policisté poslušně odhodili služební pistole pod hlídkový vůz.

Její pozornost na moment upoutaly zbraně rachotící na dlažbě. Sledovala je, jako by se bála, že některá vystřelí, a mladý strážník toho využil. Vrhl se na ni a pokusil se ji srazit k zemi. Gabriela ho v posledním zlomku vteřiny postřehla a pokusila se uhnout. Zakopla však, a jak se snažila udržet rovnováhu, zbraň v její ruce spustila.

Mladý policista zamrkal, chytil se za prsa a skácel se na chodník. „Au, kurva. Au…“

Gabriela zalapala po dechu.

Surani ignoroval ji i pistoli, kterou stále svírala v ruce, a rozběhl se k strážníkovi, který sebou na dlažbě křečovitě cukal. Detektiv se nad ním sklonil a křikl přes rameno: „Sežeň sanitku!“

„Ty zkurvená děvko,“ zavrčel Kepler chraplavě. „Zastřel mě, jestli chceš, ale já mu teď seženu pomoc!“ Vytáhl od opasku vysílačku.

Gabriela vzlykala a pomalu ustupovala, pak se otočila a rozběhla se. Na nároží hodila zbraň na kanálovou mříž a připojila se k Danielovi, který vypadal stejně v šoku jako ona. Znovu se rozběhla, ale Daniel ji zastavil. „Jdi pomalu. Skloň hlavu a jdi.“

„Já…“

„Prostě jdi. Pomalu. Jdi, neutíkej.“

Přikývla, několikrát se zhluboka nadechla a zavěsila se do něj.

Zamířili východním směrem.

Za několik vteřin se chladný odpolední vzduch rozechvěl jekotem sirén nejméně z deseti směrů současně.

KAPITOLA 23

09.45, neděle

o 15 minut dříve

„Fajn,“ řekl Kepler a vzhlédl od telefonu. „Máme adresu. Roh Madisonovy a Osmdesáté osmé.“

„A co tam jako má být?“ chtěl vědět Surani.

„Bydlí tam přítelkyně Charlese Prescotta.“ Podíval se na list papíru, který ležel před ním. „Nějaká Sonia Dietrichová.“

„Je to všechno kurevsky složité,“ remcal Surani.

„V poslední době jsi nějak vulgární,“ poznamenal Kepler. „To ti není podobné.“

„Že mi to není podobné?“ vyjel Surani. „To jako že lidé jihoasijského původu – Indové, ne vaši indiáni, aby bylo jasno – nenadávají?“

„Hele, nejsi náhodou rasista?“ ohradil se Kepler rozhořčeně. „Co tím myslíš, naši indiáni? Hele, já nechodím po kasinech.“

„Kasina,“ opáčil Surani. „Tak vidíš. Přesně o tom mluvím.“ Otočil se k partnerovi a jeho našedlý obličej zářil samolibým triumfem. Pak si svlékl sako a přehodil ho přes opěradlo židle.

Keplera neustále překvapovalo, jak může být jeho partner tak štíhlý a současně tak svalnatý. Ten člověk hrál skoro každý víkend fotbal. A občas i kriket, což byla hra, jejíž pravidla Kepler jakživ nepochopil.

Pomyslel si, že by se měl tomu golfu věnovat aktivněji, a mávl rukou na znamení, že hádka skončila.

Ve dveřích operační místnosti stanul světlovlasý mladík.

„Aha, náš zelenáč se třemi jmény,“ prohodil Kepler, když se podíval na jeho jmenovku.

„Fred Stanford Chapman se hlásí do služby,“ řekl mladý strážník a Keplera napadlo, že podle tónu to bude nějaký chytrolín.

„A jestli vás to zajímá, pak oficiálně prohlašuju, že já kurva kleju pořád,“ dodal nováček, který zjevně vyslechl předchozí výměnu názorů. „Akorát že sprostá slova už dneska nejsou sprostá. Je jiná doba.“

Chytrolín…

Kepler ho sjel pohledem, který říkal Hele, tohle není sranda, dávej si bacha na jazyk. Blonďák, který se už nadechoval k další poznámce, sklapl, a co chtěl říct, zůstane navždy tajemstvím, ať už to bylo cokoliv.

„No dobře, Frede Stanforde Chapmane, co…“

„Můžete mi klidně říkat Stosh,“ skočil mu do řeči zelenáč. „Je to…“

„Ne, ty jsi rozhodně Fred Stanford Chapman,“ ujistil ho Kepler, jako kdyby mu uděloval čestný titul.

„Rozhodně,“ napodobil ozvěnu Surani.

„A teď dobře poslouchej.“ Kepler stručně seznámil mladého strážníka s hlavními rysy operace Charles Prescott a nováček, přestože mu v očích blýskaly výsměšné ohýnky, zřejmě pochopil. Dokonce přispěl několika rozumnými nápady.

„A teď se půjdeme nasnídat,“ uzavřel instruktáž Kepler. „Dáme si něco pořádného.“

„A drahého,“ doplnil Surani.

„Naúčtujeme to uniformované složce,“ utrousil Kepler. „Tady náš vikingský válečník podepíše stvrzenku.“

Mladík nějakou chvíli mlčel. Zřejmě se domníval, že i při společných sledovacích operacích si musí jídlo platit sám. „Já?“

„Tenhle případ se vyvíjí tak kurevsky – promiň, Gándhí,“ pokračoval Kepler a podíval se na Suraniho, který mu ukázal vztyčený prostředníček, „že potřebujeme také pár Krvavých Marií. Anebo šampaňské, sakra.“

„Šampaňské?“ zajíkl se zelenáč.

Kepler ho nechal dusit ve vlastní šťávě dobrých deset vteřin. „Děláme si z tebe prdel, Frede Stanforde Chapmane.“

„No jo.“ Mladík se snažil předstírat, že to celou dobu věděl.

„Máme čas akorát na kafe, víc nic. Jdeme… Jaká že je ta adresa?“

„Roh Madisonovy a Osmdesáté osmé,“ odpověděl Surani a k novému členovi týmu dodal: „Údajně tam žije Prescottova konkubína.“

„Konkubína je žena,“ poučoval je mladík důležitě, „která žije ve vztahu podobném manželství, ale nemůže se za svého milence provdat, obvykle z důvodu příslušností k jiné společenské třídě. V Americe konkubíny ve smyslu definice toho slova nenajdete. Tady třídní rozdíly nehrají roli, jak jistě víte.“

Oba detektivové na něj beze slova hleděli.

Mladík zrudl. „Tak to prostě je.“

„Kristepane,“ zamumlal Kepler. „Dnes určitě platíš ty, hochu. Už jenom za ty kecy.“

Surani, hlas rozumu, je vybídl: „Měli bychom sebou hodit.“

Oba detektivové se však nehýbali a probodávali strážníka pohledem.

„Co je?“ Mladíkovi se téměř zlomil hlas.

Surani se zamračil. „Tys neposlouchal?“

„Co jako?“

„Instruktáž. Před chvilkou.“

„Jo, poslouchal.“ Tvářil se však rozpačitě, jako kdyby opravdu neposlouchal tak pozorně, jak by měl.

„Nezapomněl jsi na něco?“ Surani ukázal na neprůstřelnou vestu, nachystanou na stolku vedle dveří.

„Nevezmu si ji,“ odmítl mladý strážník. „Člověk se v nich potí jako prase. A kromě toho, co by se tak mohlo zvrtnout?“

KAPITOLA 22

09.30, neděle

o 15 minut dříve

Seděli bok po boku na okraji neustlané postele, teplé přikrývky zmuchlané jako mraky při uragánu viděné z vesmíru.

Dotýkali se nohama.

„Měli bychom se brzy odhlásit,“ poznamenal Daniel Reardon. Vstal, přistoupil k oknu a zahleděl se na Madison Avenue, jako kdyby se tam dole usadil Joseph nebo jiná banda zabijáků, kteří zoufale hledají Říjnový seznam. Zavazadlo už měl sbalené.

„No dobře,“ odvětila Gabriela jako duchem nepřítomná. I ona vstala, začala sbírat svoje věci a cpala je do sportovní tašky, tmavě modré s červeným logem firmy Nike na boku. Používá ještě Nike tohle logo? napadlo ji. A heslo na visačce:

Prostě to udělej…

Kromě dokumentů si toho moc nepřinesla a byla rychle hotová. Vnímala, jak si ji Daniel prohlíží. Modré džínsy a zelený svetr s véčkem přes hedvábné tílko krémové barvy. Světle šedá větrovka L. L. Bean. I Daniel měl na sobě nový oděv, stejně jako včera slušivý oblek. Tmavě šedý, italský. Dokonale vyžehlený. Neuvázal si kravatu, zřejmě ústupek víkendu. Jeho ošacení vydávalo ostrou vůni chemikálií z čistírny, ale Gabriela v ní rozeznala i vodu po holení okořeněnou pižmem. A také krém na boty. Na obuv si Daniel až úzkostlivě potrpěl. Z nějakého záhadného důvodu v ní ta kombinace vyvolávala silné vzrušení.

Ano, měli by se odhlásit, běželo jí hlavou. Jenomže ona nechtěla. Nejraději by zůstala tady, v pokoji. Jemu nablízku.

Velmi nablízku.

Za daných okolností absurdní přání, ale v té chvíli ji opředla touha – a představa hlubšího, dychtivě spalujícího spojení.

A právě v tom okamžiku ji k sobě přitáhl, jeho pravá ruka jí spočinula na krku jemně jako hedvábný šátek. Ztuhla, ale jen na zlomek vteřiny. Rty se podvolily vlnícímu se nátlaku, chutě se spojily, teplo se přeneslo z kůže na kůži. Čím více se uvolňovala, tím silněji ji svíral.

A cítila, jak se v ní rozvíjí neodolatelná touha.

Další objetí hraničilo s bolestí, ale to už se od ní odtáhl. „Promiň. To jsem neměl dělat.“ Nevypadal však příliš zkroušeně.

Přestože doslova viděla jméno Sára vypálené ve své mysli, Gabriela odpověděla: „Ale ano, měl.“ Ještě jednou ho políbila.

„Pojďme se nasnídat a pak se pustíme do práce.“ Pohlédl na dokumenty. „Musíme sehnat půl milionu dolarů.“

Přikývla, ale zmítalo jí pokušení stáhnout ho k sobě na postel. Snadno si představila, co by následovalo. Daniel byl citlivý milenec s vypracovaným a pružným tělem, to už měla možnost poznat z vlastní zkušenosti. Měl pevný, nepoddajný stisk a jeho rty dokonale kombinovaly tvrdost i měkkost. Často a dovedně používal svůj hravý jazyk, patřil k mužům, kteří se rádi dotýkají i ochutnávají. Přitiskl by ji na lůžko a uvěznil ji ve svém objetí, což se Gabriele – navzdory posedlosti mít vše pod kontrolou – kupodivu líbilo, i když důvod vůbec nechápala. No a potom by si ji vychutnal s jednou rukou položenou na stehně a druhou na ňadru. Byl by neúnavný, majetnický, dominantní.

A žhavá rozkoš jako drogové opojení by pokračovala, rostla by a rostla až do konce – pro ni příliš rychlého.

Bože, jak po tom toužila.

V životě za sebou nechala řadu nevhodných milenců.

Nevhodných a ještě horších.

Zmobilizovala vůli a zahnala pokušení, které jí její fantazie vykouzlila, a ignorovala teplé přikrývky i Danielovy vůně, vzpomínky na jeho ruce a ústa.

Priority.

Cíle.

Jméno Sára.

KAPITOLA 21

08.30, neděle

o 1 hodinu dříve

Měl pocit, že ho někdo sleduje.

Frank Walsh směřoval ke svému bytu ve West Village a všiml si asi čtyřicetiletého urostlého chlapa v tmavém převlečníku, jemuž zpod baseballové čapky trčely nepřirozeně kudrnaté blond vlasy. Muž kráčel stejným směrem po protější straně Hudson Street. A na jeho chůzi bylo cosi divného. Každý jiný by se díval dolů pod nohy nebo doleva na výkladní skříně, zato tenhle hodně často zalétal pohledem k provozu na ulici. Jako kdyby se obával, že ho sleduje někdo v autě.

Proč a čeho by se bál? Že po něm jdou policajti? Lupič? Vrah?

Anebo se pan Převlečník pečlivě vyhýbá přímému pohledu na svůj cíl, konkrétně Franklina Walshe?

Třicetiletý Frank věděl dost o pronásledování kořisti, o rvačkách, o napadeních. O přežití.

O krvi.

Instinkt mu napovídal, že ten chlap znamená potíže.

Rychle střelil očima k pronásledovateli, ten však jako by to předvídal, a odvrátil se. Frank zahlédl jen kulatý obličej a ty strašidelné vlasy, pevné světlé kudrlinky, lesklé, hladké. Jenomže tohle byla Village, domov nejrůznějších podivínů.

Pak se pan Převlečník zastavil a zadíval se do výlohy, hlavu skloněnou jako normální zvědavec. Takže asi další místní figurka. Frank se v duchu napomenul, že nemá být paranoidní. Kromě toho věděl, jak se o sebe postarat. Nahmatal nůž v kapse a pro jistotu na něj poklepal.

Jeho myšlenky se od muže v převlečníku brzy odpoutaly, přeskočily dokonce to, co jej čeká za půl hodiny. Práce s nožem, jíž byl už několik dní posedlý.

A dohodli se na… na čem ještě? Sakra. Víkendová návštěva matky. Nacpala do něj horu jídla, že málem pukl. Přemluvila ho, ať s ní zajede do nejpřeplněnějšího nákupního střediska na Long Islandu. A samozřejmě si s ní neměl moc o čem povídat, jako ostatně nikdy. Tentokrát se však matce podařilo nejméně pětkrát nadhodit téma manželství Frankovy sestry.

Mluvila zejména o tom, že Barbara a její manžel „budou nejpozději příští rok určitě mít dítě“.

Což Frankovi mimoděk navodilo velmi nepříjemnou představu souložící sestry a při večeři mu to zkazilo chuť. Nechutenství pominulo až při dezertu.

„Víš, Brobbie a Steve chtějí nejméně čtyři děti. Ideálně s jednoletým rozpětím.“

Na co matka narážela? Myslí si snad, že chlap může zamávat hůlkou (hmm, ne zrovna šťastně zvolené slovo) a ženská ze sebe začne sypat děti? Do prdele, copak neví, že se snažím? Vedl úplně jiný život než ostatní. Kdo by například pochopil jeho posedlost?

Nože, rvačky, krev.

A ještě jedna okolnost: reálné možnosti. Vzhledem ke své profesi neměl moc příležitostí seznamovat se s ženami.

A navíc přilnul k jedné konkrétní osobě.

Ach, Gabrielo…

V úterý, určitě…

Její slova doprovázená úsměvem.

Frank se právě rychlou chůzí vracel od Pensylvánského nádraží a míjel Madison Square Garden. Byla to pěkná procházka, která v chladném podzimním počasí zaručovala spálení nejméně stovky kalorií. Frank si záměrně svlékl sako, aby se jeho tělo zbavovalo tuku efektivněji, protože v chladu se kalorie pálí rychleji – i když se mu pohled na tělnatou postavu nabízený skly výkladních skříní, které míjel, pranic nelíbil. Neměl si oblékat úpletovou košili. Ta lne k tělu a odhaluje nedostatky.

No tak se nedívej, řekl si v duchu.

Ale díval se.

Přesto si sako neoblékl. V chladu člověk spálí až o padesát procent kalorií více než v horku. V polárních krajích můžete sníst, co chcete, a navzdory tomu hubnout. Vyhledal si to na internetu. Šest tisíc kalorií denně. Měl by se tam aspoň na rok odstěhovat.

Znovu se rozhlédl a zjistil, že muž v převlečníku nyní jde po chodníku na stejné straně ulice jako on, navíc stejným tempem.

Pronásledovat, zaútočit, zabít…

Nech toho, nebuď paranoidní.

Proč by se o mě ten chlápek zajímal? A i kdyby se zajímal, jak mě mohl najít? Zrovna tady, jak jdu po této ulici jižně od Pensylvánského nádraží.

Jenomže Frank samozřejmě znal počítače – jejich dobrou stránku, ale i tu špatnou. Moc dobře věděl o odposlouchávání telefonů a nabourávání se do osobních dat. Například dnes ráno zaplatil jízdenku zpátky do města kreditní kartou. Telefonoval matce, aby jí sdělil, že chytil vlak. Kdyby o to měl někdo zájem, mohl si snadno zjistit, v kterém vlaku Frank sedí, kdy dojede na nádraží, dokonce i jak vypadá – podle fotky na řidičském průkazu, i když v době, kdy se nechal vyfotit, vážil o patnáct kilo míň než dnes.

Zahnul za roh do své ulice ve Village a riskl krátké ohlédnutí. Ruku držel na noži v kapse.

Kudrnatý blonďák zmizel.

Frank pokračoval podél domovního bloku a blížil se ke svému osmipatrovému činžáku. Rychle vyšel po schodech ke dveřím a rozhlédl se, ale na tiché ulici lemované stromy nikoho neviděl.

Vešel do vstupní haly a konečně se uvolnil.

„Nazdar, Arthure.“

Portýr sehnutý věkem vyšel šouravým krokem ze své kukaně. Šířil kolem sebe vůni kolínské vody Old Spice. „Balíček pro vás, pane Walshi.“

„FedEx?“ Očekával speciální nůž nazývaný kukri. Tyto nepálské zbraně jsou mnohem nebezpečnější, než si lidé myslí.

Veselí a přátelští šerpové, to mě poser.

„Ne, přinesl ho posel. Jakýsi Hispánec. Nechal ho tu už včera.“

Zásilka měla podobu uzavřeného plastového vaku, který obsahoval těžký hranatý předmět. Frank ji převzal.

„Díky.“ Neměl v úmyslu dávat portýrovi spropitné, před Vánoci totiž býval hodně štědrý. Nahlédl do balíčku a srdce mu poskočilo. Nahlas se rozesmál, když si přečetl vzkaz, který zásilku doprovázel.

Dal Arthurovi pět dolarů.

Stařík převzal bankovku bez poděkování, ale zvedl ruku a Frank se rozhodl jeho gesto interpretovat jako výraz nehynoucího vděku.

Frank odemkl dveře a vešel do bytu. Sako přehodil přes opěradlo křesla před televizorem s velkou obrazovkou.

Byt se skládal ze tří pokojů. Byl tmavý a neuvěřitelně zaneřáděný nejrůznějšími krámy, přesto mohl působit útulně – i když někdy klaustrofobicky, v závislosti na náladě jeho obyvatele. Kuchyňka s dvouhořákovým plynovým vařičem a troubou dost velkou, aby se v ní dala připravit televizní večeře pro dva. Mikrovlnka stála na stole a dělila se o plochu desky s knihami a časopisy. Ale v minulosti jste v této čtvrti bohémských umělců mohli tvořit svou poezii či obrazy, kouřit trávu, spát s tolika ženami, kolik se vám zachtělo, anebo pít do bezvědomí. Vaření bylo druhořadé, ne-li zcela zbytečné.

Frank přistoupil k oknu a zahleděl se na Westbeth, slavný umělecký obytný a pracovní komplex. Z okna se mu naskýtal výhled přímo do pokoje, kde si v jedenasedmdesátém roce podřezala žíly na zápěstí Diane Arbusová.

Tak mu to alespoň tvrdil realitní agent, který vycítil slibného klienta. Jako kdyby se tohle doupě stalo atraktivnějším tím, že se jeho obyvatel může dívat na místo, kde se velmi ujetá fotografka vlastní rukou sprovodila ze světa.

Pak sklopil zrak do ulice a vyhlížel muže v černém převlečníku.

Žádný zabiják z Matrixu s lesklými kudrnatými blond vlasy. Zatáhl závěs.

Pak zaměřil pozornost na zásilku, kterou právě obdržel, a plný radosti vytáhl tmavozelenou krabici s lahví šampaňského Dom Pérignon.

Odlepil z ní lístek se vzkazem.

Milý Franku, myslím na tebe. Brzy to spolu vypijeme! Opravdu se těším na úterý. Zavolám ti! XOXO. Gabriela.

Cítil se, jako kdyby právě setřel los a vyhrál milion. Nahlas se zasmál, přemožen radostí.

Šampaňské! A nemyslel si, že je levné.

Představil si Gabbyin štíhlý pas, její pevná kulatá prsa, husté dlouhé kaštanové vlasy, které většinou nosila stažené do ohonu či drdolu, ale občas také volně rozpuštěné na záda, což Frank miloval.

Bože, ta je krásná.

Vzpomněl si, jak ji jednou viděl, jak se ve žlutých plavkách opaluje na trávníku v Central Parku. Zdálo se mu, že na jejím břiše rozeznal jizvu, a uvažoval, zda jde o památku na úraz, nebo následek porodu císařským řezem.

Přemýšlel, jak to zjistit.

Zeptej se jí, ty chytráku.

Páteční společné posezení u kávy bylo fantastické. Určitě prošel jakousi zkouškou, protože jen se podívejte na tohle! Zadíval se na zelenou krabici. Znovu si přečetl vzkaz. Podruhé. A ještě jednou.

Panebože, Dom Pérignon. Vyhledal si proslulou značku na internetu.

A sakra! Sto padesát babek!

Frank začal snít, jak za ním Gabriela v úterý přijde. Musí to tady uklidit.

Určitě vyluxuje. A použije osvěžovač vzduchu. Nasál vzduch nosem a ucítil nepříjemný pach.

A čistě povleče postel…

Podíval se na hodinky. No, na jejich schůzku bude myslet později. Teď je čas na boj.

Čas na smrt, čas na krev.

Začaly se mu potit dlaně.

V zatuchlé ložnici vyprázdnil kapsy na prádelník. Třiačtyřicet dolarů ve zmačkaných bankovkách, pár drobných mincí, účtenky, obal od oplatek, obal od tyčinek Kit Kat a nůž, který u sebe pořád nosil, švýcarský armádní typ s miniaturní lupou, párátkem a nůžkami.

Otevřel skříň. Uvnitř leželo asi deset nebo dvanáct párů bot a na ramínkách visel jeden oblek a čtyři vojenské bundy. Police na klobouky obsahovala jedinou pokrývku hlavy, řeckou rybářskou čepici. Frank ji vzal a nasadil si ji na rusé vlasy. Posadil se na rozvrzanou kancelářskou židli, aktivoval spící počítač a vyzul si boty. Zamžoural na monitor a pomocí myši zesílil zvuk. Zatrylkovala hudba, nadpozemská melodie z jiné dimenze.

Obrazovku zaplnilo důvěrně známé logo a Frank pocítil obvyklé uspokojení, jako kdyby spatřil ceduli, která vás vítá u vjezdu do rodného města.

Klany z Gravias Major

Nejlepší hra na hrdiny, jaká existuje

Klikl myší na přihlašovací ikonu a probudil k životu svůj avatar, krásného štíhlého bojovníka, který se až na rusé vlasy podobal majiteli. Nasměroval postavu do zbrojnice a z arzenálu zbraní jí přidělil daratský nůž. Poté ji nechal okřídleným koněm dopravit do Prospecijského lesa, kde se střetne v souboji s avatarem ovládaným jedním mladíkem z Tchajwanu.

Tento souboj muže proti muži si domluvili, aby vyřešili dlouhotrvající spor mezi svými klany, jak to pravidla hry umožňovala.

O několik okamžiků později dorazil do Arény posledního soudu, již obklopené několika desítkami avatarů z obou klanů. Lidé za těmito postavami – Frank se s nikým z nich osobně nesetkal ani s ním nemluvil – přikázali bojovníkům a čarodějům, aby aplaudovali a poskakovali a skandováním povzbuzovali své reprezentanty na bojišti. Obě strany dělaly pochopitelně totéž.

Po chvilce se objevil nepřátelský avatar, bizarně vyhlížející tvor s tykadlem místo ocasu. Prohlédl si bojiště a překročil hrazení.

Frank přikázal svému avataru, aby rovněž vstoupil na bojiště. Obě stvoření se postavila proti sobě. Krátce si vzpomněl na muže v převlečníku, ale hned se zase soustředil na hru. Čekal ho souboj, v němž musí zvítězit. Přikázal avatarovi, aby se přikrčil a s napřaženým nožem vyrazil na protivníka, který se nahrbil do obranné pozice a svým hadím obličejem sledoval soupeře.

Frank naznačil útok zleva, pak skočil dopředu a máchl nožem, který se mihl vzduchem jako list roztočené vrtule. Držel se této taktiky a představoval si, že chrání Gabby, aby ji ta ohavná nestvůra neznásilnila.

Na obrazovce stříkala krev a z reproduktorů značky Bose, za které utratil měsíční plat, se ozývaly zmučené výkřiky.

Frank znovu zaútočil.

Pronásledovat, zaútočit, zabít…

III

KAPITOLA 20

22.00, sobota

o 10 hodin a 30 minut dříve

„Promiň, Hale, že ti kazím sobotní večer.“

„Nic se neděje, tebe vždycky rád vidím, Pete.“

Muži si energicky potřásli rukou. Shodou okolností oběma zdobily pravé zápěstí zlaté náramky. Jeden vkusný, druhý ne.

„No tak se posaď,“ vyzval hosta Petr Karpankov a ukázal na židli za ozdobným starožitným stolem, který používal jako psací a na jehož mahagonovém těle se podepsala léta. „Posaď se. Dáš si drink? Nechceš whisky? To je přece tvoje pití, ne? Nebo něco jiného?“

„Díky, ale raději ne,“ odpověděl Hal Dixon, muž poněkud tělnatý a v poněkud pomačkaném obleku. Zato košili měl navzdory pozdní večerní hodině dokonale vyžehlenou.

Seděli v nejvyšším, třetím podlaží starobylé budovy na Desáté avenue, kde sídlila Karpankovova společnost.

Rus si nalil vodku a zteplalou ji vypil. Tázavě nadzvedl obočí. „Opravdu si nedáš?“

„Ne, fakt ne, Pete. Jo, máš pravdu, mám rád whisky, ale teď ne. Až se vrátím domů, žena by ze mě ucítila alkohol a udělala by mi peklo. Můžu se napít s ní, ale ne před ní, natož bez ní. Však víš, jak to chodí.“

„No jo, ženy, ženy, ženy…,“ zasmál se štíhlý muž. Natolik se podobal Vladimíru Putinovi, že Dixon uvažoval, zda není s ruským prezidentem příbuzný. Mluvil čistě, bez přízvuku, jen občas se Halovi zdálo, že postřehl lehký nádech.

Z rohu místnosti se ozvalo zašramocení – Karpankovův mohutný pes, jehož rasu Dixon nedokázal určit, se protáhl a pomalu si návštěvníka prohlédl. Ne zrovna nepřátelsky, ale také ne přátelsky. Poté se znovu uložil na prošívanou deku a zafuněl. To zvíře váží aspoň sedmdesát kilo, pomyslel si Hal. Pes z něj nespouštěl hnědé oči. Měl černou a šedou srst naježenou a Dixon mohl jen hádat, jestli mu tak přirozeně roste, anebo jestli jde o vnější projev zloby.

A jestli v příští vteřině nezaútočí.

„Je to hodný chlapec,“ poznamenal Karpankov láskyplně.

„Velký,“ prohodil Dixon bez nadšení.

„Slyšel jsem, že se ti docela daří,“ prohodil Karpankov uznale. „Ten nový projekt nákupního střediska…“

„Jistě,“ odvětil Dixon a pohlédl Rusovi do očí. „Přehazujeme prachy vidlemi, i když jsem v životě neviděl, že by to někdo doopravdy dělal.“

Karpankov zamrkal a pak se rozesmál. „No jo, to je pravda. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Prostě taková fráze, že? Idiom. Občas jdou ty vaše jazykové obraty mimo mě.“

„Ani se nedivím.“

Z Karpankovovy kanceláře se otevíral výhled na řeku Hudson, jejíž hladina se teď v noci změnila na černý pruh, na němž se pohupovala žlutá, červená, zelená a bílá světla. Jedna řada postupovala na jih, druhá na sever.

Karpankov se otočil od okna k Dixonovi, který mu opět upřeně hleděl do očí. Má velmi podivné zornice, pomyslel si Hal a odvrátil pohled. Ne padesát odstínů šedi, pouze dva.

„Domnívám se, že nastal čas, abychom si promluvili o tom projektu v Newarku, ty a já,“ prohlásil Rus.

Dixonovi se zachvěly útroby příjemnou předtuchou. „Bude to bomba, Pete,“ rozzářil se nadšeně. „Osm cifer naprosto v pohodě. Někde kolem poloviny v rámci osmiciferných hodnot.“ Kurva, uklidni se, napomenul se v duchu. Mluvíš jako puberťačka rozplývající se nad Bieberem.

„Osm, ano, i my to tak odhadujeme.“

„Přijdete si na své pěkně čistě,“ ubezpečil ho Dixon.

Byla to slovní hříčka, protože projekt zahrnoval pronájem obchodních prostor jedné velké čistírenské společnosti a Dixon umíral touhou participovat.

Rus však tuto hru slov zřejmě nepochopil.

Dixon zachoval bezvýraznou tvář – to člověk musel, když jednal s lidmi jako Karpankov –, ale jeho radost každým okamžikem rostla. Už rok doufal, že ho Rus přizve do nějakého projektu, ale Newark? To je absolutní špička.

„Ale potřebuju od tebe malou laskavost, Hale.“

Za podíl v Newarku udělá pro Karpankova cokoliv. Hal poposedl a nakrčil čelo příjemným očekáváním.

„Stačí říct.“

Rusovi zazvonil telefon. „S dovolením,“ požádal zdvořile.

„Jistě.“ Dixon se podíval na psa, pes hleděl na něho. Dixon odvrátil zrak jako první.

Zvedl jedno rameno, pak druhé a upravil si šedé sako z tenké vlněné látky, které mu bylo poněkud těsné a do současného chladného počasí se příliš nehodilo. Uvědomil si to, sotva vyšel z domu, ale už se mu nechtělo vracet pro plášť. Kvůli manželce. Košile měla pastelově modrou barvu, jakou by někteří lidé považovali za moc křiklavou, ale jemu to bylo jedno. Jásavě barevné košile si oblíbil, považoval je za svou obchodní značku. Včera měl fialovou, dnes modrou. A zítra si vezme žlutou. Kanárkově žlutou. Svou oblíbenou. Oblékal si ji vždycky v neděli.

Rus ukončil hovor. A pak se nálada změnila – jako při každém rozhovoru mezi muži, jak věděl Dixon – a nastal čas mluvit obchodně. Karpankov spojil špičky prstů do stříšky, jako kdyby pod ní chtěl pohřbít legrácky. „Mám takový malý problém.“

„Fajn.“

Tohle říkal Karpankov často. Pořád měl nějaký malý problém.

„Slyšel jsi někdy o Říjnovém seznamu?“

„To mi nic neříká. Ne. Co to je?“

„To přesně nevím. Vím však jedno. Je to seznam jmen jistých lidí, mocných lidí, kteří jsou nebezpeční. Je jich asi třicet, možná o něco víc. Je docela dobře možné, že jsem s některými v minulosti obchodoval.“

„Říjnový seznam? Proč se nazývá zrovna takto?“

Rus pokrčil rameny. „To neví nikdo, s kým jsem mluvil. Záhada. Může to také znamenat, že se v říjnu otevře peklo.“

„V říjnu? To je příští měsíc.“

„Ano, příští měsíc. Anebo došlo k nějaké velké události loni v říjnu a existují jisté plány jako důsledek oné události. Každopádně, Hale, ten seznam chci. Potřebuju ho. Ale nemůžu tím pověřit své lidi, kvůli možné spojitosti se mnou. Jde o osoby, s kterými jsem možná obchodoval. U tebe nic podobného nehrozí.“

Protože jsem jen posraná malá ryba, domyslel si Dixon, ale nevadilo mu to. Horlivě přikyvoval – vtělení oddanosti, jako pes. Jako normální pes, ne jako tamhleten obrovský čokl.

„A dostávám se k té věci,“ pokračoval Rus. „Dozvěděl jsem se o ní od Henryho… Znáš Henryho, mého sparing partnera?“

„Jasně. Henryho znám. Dobrý chlap.“

„Ano, dobrý chlap. Doslechl se, že jedna žena tady ve městě ten seznam má nebo aspoň ví, kde se nachází. Ty od ní ten seznam seženeš a potom se spolu o ten projekt v Newarku rozdělíme půl na půl.“

„Padesát procent?“ žasl Dixon. „To je velmi velkomyslná nabídka, Pete.“

Rus nad projevy vděčnosti jen mávl rukou. „Ta žena se jmenuje Gabriela McKenzieová. Pracovala jako vedoucí kanceláře toho kokota, který ten seznam měl a včera zdrhl před zatčením.“

„Máš její adresu?“

„Upper West Side, ale tam ji nenajdeš.“ Karpankov znovu spojil konečky prstů a předklonil se. „Spřáhla se s jedním chlápkem, jmenuje se Daniel Reardon, a snaží se zneviditelnit, ale moje zdroje tvrdí, že jsou někde ve městě. Moji lidé slíbili, že je ještě v noci nebo nejpozději zítra najdou a dají mi vědět.“ Rus ztišil hlas a položil dlaně na stolní desku. „Doslechl jsem se, Hale, že jsi ten správný člověk, na kterého se obrátit, když se jedná o život v ulicích. Víš, co tím myslím? Život v zákopech.“

„Snažím se,“ potvrdil Hal skromně. „Docela se vyznám.“

Karpankov si odkašlal. Jeho oči zalétly k modelu automobilu, který stál na stole. Byl to jeden z jeho šesti fordů. Edsel. „A uděláš všechno, co bude potřeba, abys ten seznam získal? Nebudeš s tím mít problém, že ne? I když tou osobou je žena. Nevinná.“

„Vůbec žádný problém,“ potvrdil Dixon. Myslel to vážně, přestože nedodal, že ho takový úkol přímo sexuálně vzrušuje.

„Bude nervózní.“

„To už holky bývají. Zejména v závislosti na dni v měsíci.“

Karpankov se usmál. „Chci tím říct, že bude opatrná. Nejsem jediný, kdo ten seznam chce. Jdou po něm i jiní lidé.“

„Jasně. Zjisti mi, kde se momentálně zdržuje, a já se postarám o zbytek.“ Dixon vraštil čelo a zamyslel se nad úkolem. „Takže ví, že ji někdo hledá?“

„Správně.“

„Víš, zjistil jsem, že jedna věc pokaždé zabere, zejména u ženských. Tvrdím o sobě, že jsem diákon. Okamžitě se přestanou mít na pozoru. Dokonce u sebe nosím bibli.“ Vytáhl z náprsní kapsy malou černou knížku.

„Chytré, Hale.“

Dixon se rozzářil. „Tím se jim dostanu pod kůži. Potom vytasím bouchačku a nacpu holku do auta. Odvezu ji na nějaké staveniště a dám se do práce. Prozradí mi, kde ten seznam je. A potom? V pondělí v nákupním středisku betonujeme. Tělo se nikdy nenajde.“

„Výborně.“

„A co ten chlap, co je s ní? Společník?“

„Ne, nějaký obchodník, s kterým spí. Aspoň myslím. Na něm mi nezáleží, ale…“ Znovu stříška z prstů.

„O toho se taky postarám. Možná bude nejlepší ho prostě zastřelit.“

Rus přikývl na souhlas. „Zavolám ti, jen co ji moji lidé najdou.“

Oba muži vstali, opět si potřásli rukou, tentokrát ještě energičtěji, až o sebe jejich náramky zacinkaly. Když pes viděl, že Dixon tak vehementně svírá ruku jeho pánovi, výhružně vstal. Dixon okamžitě Rusovu pravici pustil a o krok ustoupil.

„Klid,“ řekl Karpankov. „Má tě rád.“

Jo, pomyslel si Dixon, jako hlavní chod. Usmál se na psa, který se spokojil s tím, že stál a zíral na vetřelce.

Za pár minut vyšel Hal Dixon na ulici, po níž se proháněl studený vítr, a přitáhl si tenké sako k tělu. Ulevilo se mu, když unikl z bezprostřední blízkosti krále organizovaného zločinu Petra Karpankova a jeho Godzilly. Svižně vykročil ulicí a uvažoval, komu Říjnový seznam prodá, až si z něj pořídí kopii.

KAPITOLA 19

20.30, sobota

o 1 hodinu a 30 minut dříve

„Strašné,“ zajíkla se Gabriela přes zaťaté zuby.

Třásla se po celém těle, měla zavřené oči a ztěžka oddechovala. „Jak mohl něco takového udělat?“ Na zadním sedadle taxíku se naklonila k Danielovi a on ji objal kolem ramenou. Utřela si oči. „Jak mohl někdo udělat něco tak mrzkého?“ S pohledem upřeným na nákupní tašku z lékárny CVS/pharmacy položenou u nohou se k němu přitiskla ještě blíž a Daniel zesílil objetí. Hezký oblek, který měl na sobě, ušitý ze silné, ale jemné látky, halil jeho postavu, leč stačil jediný dotyk paže a Gabriela poznala, že je ve výborné kondici.

Znovu zavzpomínala, jak se v pátek večer seznámili.

A na to, co následovalo.

Při vzpomínce na blízkost jeho těla, když jí teď stíral pot z čela – stejným kapesníkem jako tehdy – pocítila zachvění v útrobách.

Skutečně uplynulo teprve čtyřiadvacet hodin? Připadalo jí to jako celá věčnost.

A zase to zachvění, o něco níž, teplejší, pulzující. Silou vůle tu představu zahnala. Teď na podobné věci opravdu není vhodná chvíle.

Sára…

Před třiceti minutami taxikář zastavil před jeho bytem v TriBeCe, kde si Daniel vyzvedl sportovní tašku s toaletními potřebami a náhradním ošacením. Nyní jeli k ní domů, aby si také sbalila pár nezbytností – a hlavně ty složky s dokumenty.

„Ty doklady nám asi moc nepomůžou,“ přemýšlela nahlas, „ale představují jedinou možnost, jak zachránit Sáře život. Nezbývá mi, než se chytat každého stébla.“

Nyní se na plastovou nákupní tašku, zmuchlanou jako drobné bledé tělíčko, zadíval Daniel. Navzdory tomu, čím prošli, celou dobu ztělesňoval oázu klidu – až do okamžiku, kdy v té ohavné uličce uviděli, co z nákupní tašky vypadlo. Zděšeně uskočil, zareagoval mnohem prudčeji než Gabriela.

„Kristepane,“ sykl nevěřícně.

Šok již pominul a nahradil ho zběsilý vztek okořeněný rozhodností.

„Proč jsi ji chtěl vzít s sebou?“ zeptala se.

Tehdy v uličce Gabriela tašku štítivě odhodila, jako kdyby byla namočená v kyselině, Daniel ji však s pomocí elegantního hedvábného kapesníku sebral i s obsahem.

„Důkaz,“ odpověděl. „Bude na ní DNA,“ kývl hlavou k předmětu na podlaze auta, „a možná i Josephovy otisky prstů… Pokud si nedával pozor.“

„Aha, to mě nenapadlo. Byla jsem v šoku.“

Dál jeli mlčky. Když taxík projel Central Parkem a blížil se k jejímu bytu, podívala se na řidiče, jestli je neposlouchá, ten se však zabral do telefonického rozhovoru v nějakém středovýchodním jazyce a pasažéry nevnímal. Naklonila se k Danielovi a zašeptala: „Policie to tam může hlídat. A Joseph možná taky.“

Požádala tedy taxikáře, aby jim zastavil o ulici dál na sever za nájemním domem, kde bydlela. Žlutý automobil zaparkoval v temné postranní uličce. „Za pár minut jsem zpátky,“ oznámila.

Taxametr běžel a řidiči bylo úplně jedno, co cestující dělají, k jaké tajné misi se chystají, a v klidu pokračoval v rozhovoru s partnerem na druhém konci linky.

Gabriela vyklouzla z taxíku a při chůzi se držela těsně u zdi přilehlých budov, jako kdyby ji pronásledovala parta špionů. Dostala se ke služebnímu vstupu do domu. Dveře nebyly zamčené, zato ty do suterénu ano. Naštěstí do zámku pasoval klíč od předního vchodu.

Během pěti minut již stála ve svém bytě. Nerozsvítila a pracovala po hmatu. Do nylonové sportovní tašky nastrkala pár kousků oblečení a obchodní záznamy, které potřebovali, pak opatrně vykoukla ze dveří, aby se přesvědčila, že v chodbě nepotká sousedy anebo – v tom horším případě – čekající policisty. Nikoho neviděla.

Při odchodu z bytu za sebou zamkla.

Vrátila se k taxíku, vklouzla na zadní sedadlo a řidič se odpoutal od obrubníku.

Daniel jí stiskl koleno.

O několik bloků dál vydechla: „Sára,“ a hlas se jí třásl potlačeným vzlykem. „Kdoví, co teď dělá, co se jí asi honí hlavou.“

„Nemysli na to,“ nabádal ji Daniel šeptem. Znovu ji obklopilo hřejivé teplo, když ji objal kolem ramenou.

Taxikář se proplétal sobotním večerním provozem, který v zácpě u Lincolnova centra citelně zpomalil, a odbočoval střídavě na jih a na východ, jak projížděl centrem města. Za deset minut stáli před hotelem Waldorf Astoria. Daniel zaplatil jízdné a oba vystoupili na chodník u Park Avenue. Pomocí ubrousku zvedl igelitku s jejím hrůzným obsahem a uložil ji do sportovní tašky.

„Opatrně,“ nabádala ho otupěle. „Pozor na krev.“

Jen co vešli do haly, Gabriela se zastavila a zamrkala údivem. „Bože můj, to je nádhera.“

„Tys ve Waldorfu nikdy nebyla?“

„Nepatří zrovna do mojí finanční kategorie.“

„Já se tady za normálních okolností jenom setkávám s klienty, ale párkrát jsem tu přespal, když jsem ještě potřeboval dodělat nějakou práci. Tohle je starý New York. Právě to se mi nejvíc líbí.“

Rozhlížela se kolem a obdivovala bohaté dřevěné obložení, masivní hodiny uprostřed haly a vysoké klenuté stropy.

„Tak pojď,“ vybídl ji. „Prohlédneš si to tu později.“

Zapsali se v recepci, vzali si dva pokoje. Daniel zaplatil za oba svou kreditní kartou v obavě, aby policie nebo ti, co chtějí získat Říjnový seznam, Gabrielu do hotelu nevystopovali, kdyby použila tu svoji. Přečetla si v magazínu New Yorker, že zneužívání elektronických dat je nemoc moderní doby.

Vystoupili z výtahu. Jejich pokoje spolu nesousedily, nacházely se však na stejném podlaží nedaleko od sebe. Kráčeli chodbou a Gabriela znovu pocítila, jak ji k němu cosi přitahuje – dokonce silněji než včera, když spolu seděli v baru, kde se seznámili.

Ano, opakovala si neustále, Sára, Sára. To jméno však nezahnalo chvění hluboko v útrobách, když se na Daniela kradmo zadívala. Potom si však v duchu řekla: Jak vůbec můžeš myslet na to, že by ses s ním vyspala?

Jenomže vnitřní hlas namítl: Možná proto, že jsi byla tolik let sama.

A protože Daniel Reardon je tak trochu – nebo hodně – jako ty.

Soustřeď se, musela si připomenout.

Sára, Sára, Sára…

„Pojďme se najíst,“ navrhla ještě na chodbě. „Nebo alespoň napít.“

„Ano, něco bych si dal,“ souhlasil.

Na společnou ranní snídani zůstala jen mlhavá vzpomínka.

Nechali zavazadla ve svých pokojích a sešli se v tichém, tlumeně osvětleném elegantním baru dole v hale. Seděli vedle sebe na čalouněné lavici a dotýkali se koleny. K boxu přistoupila servírka, žena s vlasy staženými do přísného drdolu, pozdravila je a představila se jako Liz. Zajímala se, zda přijeli do města pracovně, nebo na dovolenou. Gabriela ponechala odpověď na Danielovi.

„Chceme si to tady prohlédnout,“ řekl přátelsky.

Objednali si sýr, paštiku a chléb a láhev Brunella.

Usrkávali silné toskánské víno a mluvili o všem možném, spřádali volné asociace – o všem kromě Říjnového seznamu a únosu a samozřejmě kromě plastové nákupní tašky. Gabriela s sebou z pokoje vzala silnou složku s dokumenty označenou Vyšetřování případu Prescott – otevřené položky. Ponechala ji však zavřenou, jako kdyby se bála, že v ní nenajdou informace, které by zachránily unesené dítě.

Zkontrolovala mobilní telefon a oddechla si. „Od Rafaela. Dostal se v pořádku ven a doručil zásilku. Zatím je to na dobré cestě.“

Daniel s pokývnutím kvitoval dobrou zprávu a svlékl si sako. Když se mu rozhalil límeček košile, Gabriela si ve výstřihu všimla zarudlé jizvy, která se táhla od hrudníku k rameni. Zachytil její pohled a stydlivě si zapnul knoflíček pod krkem.

„Můžu se zeptat, co se ti stalo?“

Daniel zvažoval odpověď.

„Promiň, nechtěla jsem ti slídit v soukromí.“

„Ale ne, povím ti to. Před pár lety jsem jel s dětmi autem do New Hampshire a byl jsem k smrti utahaný. Neměl jsem riskovat. Přišel na mě mikrospánek a já sjel ze silnice.“

„Proboha.“

„Auto se skutálelo ze srázu a skončilo v řece. Dveře se zaklínily a kabina se začala plnit vodou.“

„Ne, Danieli!“

„Voda byla jako led. Vyjeli jsme si na výlet, podívat se na krásně zbarvené listí, ale září toho roku bylo obzvlášť studené.“

„Jak to dopadlo?“ zašeptala.

„Asi bychom se tehdy všichni utopili, ale naštěstí jel kolem jeden místní – vypadal jako z filmu Vysvobození. Horal, tvrdý chlap. Sjel s dodávkou na břeh, popadl sekeru a skočil za námi, i když voda měla tak dva stupně nad nulou. Připlaval k autu, rozbil zadní sklo a vytáhl nás ven. Pořezal jsem se o kus plechu, když jsem pomáhal vytahovat chlapce.“

„Bože, to muselo být strašné.“

Daniel se krátce zasmál. „A víš, co bylo nejdivnější? Jakmile jsme byli všichni na břehu, náš zachránce nám zamával na rozloučenou a odjel. Nechtěl si vzít peníze, dokonce odmítl prozradit své jméno. Prostě se choval jako… K čertu, kolik lidí by bylo ochotno riskovat umrznutí, aby zachránili tonoucí? A ten člověk to bral jako tu nejpřirozenější věc na světě.“

„Pořád tě to bolí?“ pokývla k jeho hrudníku.

„Ale ne. Stalo se to před pěti lety. Někdy, když je hodně vlhký vzduch, cítím tlak na prsou, ale jinak v pohodě.“ Odmlčel se. „Zachoval jsem se jako blbec a mí synové mohli mou vinou zemřít. Ten chlapík mi dal druhou šanci. Nemyslím, že jsem si ji zasloužil, ale dostal jsem ji.“

Položila mu ruku na předloktí a stiskla. Zatoužila jej políbit, ale ovládla se. Vrátili se k vínu a oba mlčeli.

Daniel podepsal šek a na Gabrielin návrh se rozdělili o dokumenty. Zbytek večera, než je sklátí vyčerpání, budou pátrat po stopách, jež by je dovedly k penězům, které Charles Prescott možná někde schoval. Vyjeli výtahem do svého patra, a když vyšli z kabiny, Daniel doprovodil Gabrielu ke dveřím.

Objala ho. „Danieli, já…“

„Nevíš, jak mi poděkovat?“

Na otázku zareagovala ještě silnějším stiskem a pak se rozplakala.

„Bude v pořádku,“ utěšoval ji. „Tvoje dcerka bude v pořádku.“

Gabriela si utřela oči, o krok ustoupila a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Po několik vteřin se žádný z nich nepohnul, jen poslouchali smích doléhající k nim z pokoje o několik dveří dál a zvuky doprovázející televizní thriller.

Otevřela dveře a vešla do pokoje, otočená k němu zády.

Daniel k ní přistoupil.

Políbí mě? blesklo jí hlavou.

Přemýšlela, jak zareaguje.

Místo polibku ji velmi ctnostně objal, zamumlal: „Dobrou noc,“ a se složkami dokumentů v ruce ustoupil do chodby. Dveře se s klapnutím zavřely a Gabriela osaměla.

KAPITOLA 18

17.55, sobota

o 2 hodiny a 35 minut dříve

Kráčeli ulicí směřující na sever přes East Side, vyhýbali se popelnicím a turistům a návštěvníkům restaurací, pracujícím, jimž skončila nebo naopak začínala směna, páníčkům a paničkám venčícím psy a bezdomovcům… nebo prostě místním obyvatelům, kteří jen vypadali jako lidé bez domova – otrhaným a zanedbaným, kteří nedbali na vlasy a vousy a čistota jim příliš k srdci nepřirostla.

Vytkli si zdánlivě jednoduchý, ale ve skutečnosti obtížný úkol: sehnat taxi, které by je zavezlo k jejímu bytu. „Ti pitomci nás zbrzdili o několik hodin,“ brblala Gabriela zlostně. „A ultimátum vyprší za pár minut!“

„Aspoň jsi neskončila ve vězení,“ uklidňoval ji.

Na vlažný pokus o útěchu ani neodpověděla. „Kristepane, Danieli, je to beznadějné. Bylo mi jasné, že ty prachy včas neseženeme, ale když už nic jiného, mohli jsme před vypršením ultimáta získat nějaký konkrétní argument, kterým bychom Josepha přesvědčili, že peníze budeme mít. Ale teď… do hajzlu!“ Zoufalstvím se až zajíkla. Trhla hlavou k jihu, odkud přišli. „Jsou to zasraní sadisti, ti dva.“

„A kde jsou sakra všechny taxíky?“ zabručel Daniel.

Několik jich projelo kolem, ale buď byly obsazené, nebo mimo službu. Daniel na jeden z těch prázdných zamával peněženkou, ale řidič ani nepřibrzdil.

V naději, že narazí na volný taxík, odbočili do kolmé ulice. Na rozdíl od turistické oblasti byla špinavá, temnější a šířil se jí zápach. Míjeli obchody, v jejichž výkladních skříních se za nemytými mastnými skly prášilo na vystavené tkaničky a knoflíky nebo DVD, na použité knihy či domácí potřeby. Prošli kolem ubohého pornoobchodu osvětleného neonem žlučově zelené barvy, kolem mexických a čínských restaurací nabízejících jídlo přes ulici, které v žádném případě nemohly obstát při hygienické kontrole. Před některými z těchto podniků seděli štíhlí muži se snědou kůží, kouřili a tiše spolu mluvili nebo někomu telefonovali.

Gabriele zazvonil mobil. Podívala se na hodinky. „Ultimátum,“ vydechla. Zastavili se a ustoupili k cihlové zdi vedlejší budovy, aby rozhovor nikdo neslyšel.

Zhluboka se nadechla, přijala hovor a aktivovala hlasitý odposlech, aby Daniel zůstal v obraze.

„Joseph?“

„Ach, Gabrielo. Díval jsem se na telefon. Zíral jsem na něj. A on mlčel jako hrob.“

„Je teprve šest. Právě jsem vám chtěla zavolat! Přísahám. Poslyšte…“

„Máte pro mě peníze?“

„Našli jsme Říjnový seznam!“

„Ale, opravdu?“ Znovu ten výsměšný hlas. „Tak tomu se říká důvod k oslavě! Jak vypadá? Je tlustý, je tenký, je tištěný na barevném papíře?“

„Řekněte mi,“ vyhrkla chraplavě, „jak se daří mé dceři? Tak mluvte!“

„Je mírně… znepokojená.“ Jako by se jí Joseph poškleboval.

„Cože? Co to znamená?“

„Řekl jsem jí, že jsem od vás nedostal žádnou dobrou zprávu, takže ani pro ni nemám žádnou dobrou zprávu.“

„To jste jí řekl?“ Gabriela téměř sípala.

„Co myslíte? Bylo by v mém zájmu, aby vaše dcera ještě více panikařila? S vámi se fakt nedá ani žertovat. Měla byste se trošku uvolnit. No nic, co ty peníze?“ zeptal se náhle blazeovaným tónem.

„Mám ten seznam.“

„To už jsem slyšel. Jenomže tím mi zřejmě chcete říct, že peníze nemáte. A protože jste se vyhnula otázce, jak ten seznam vypadá, jsem v tomto směru rovněž poněkud skeptický.“

„Ne, ne! Přísahám!“

„Všimla jste si, že kdykoli lidé říkají přísahám nebo musíte mi věřit, vždycky lžou?“

„Já nelžu! Mám ho. Je bezpečně schovaný. Nechtěla jsem s ním chodit po městě.“

„To nebylo zase tak nutné. V přepočtu na jednoho obyvatele dochází v New Yorku k méně loupežným přepadením než třeba v Portlandu ve státě Maine. No dobře. Získala jste seznam. Wunderbar! Vraťme se k penězům.“

„Celý den jsem běhala po městě a snažila se splnit vaše požadavky,“ zvolala. „Prosím vás, dejte mi trochu víc času. Trvá to déle, než jsem si myslela. Omlouvám se!“

„Trápí vás pocit viny, že?“

Daniel soptil hněvem. Tvář mu potemněla. Zachoval však mlčení.

Naklonila se k telefonu. „Mějte slitování. Je to jako zlý sen. Všude se to hemží policajty! Uznejte, že se nemůžu jen tak proplížit do zahrady za Charlesovým domem a začít tam vykopávat poklad.“ Hlas se jí zadrhl a pak dodala zlostně: „A teď mi povězte, jak se má moje dcera! Hned!“

„Žije.“

„Žije? Ale je v pořádku?“

„V podstatě ano.“

„Musí být strašně vyděšená.“

„A já se bojím výšek. Ani hady nemám moc v oblibě. Ale zvládáme to. Jenomže peníze hýbou světem a my jsme se nějak dohodli.“ Znovu jako by se jí poškleboval. „Vy jste však naši dohodu nedodržela. Porušila jste ji.“

„Přinesu vám ty peníze!“ odsekla. „Akorát potřebuju víc času! Dělám, co můžu.“

„Víc času, víc času,“ vysmíval se Josephův hlas.

„Ano, trochu víc času.“

„Víte, ono je docela dobře možné, že jste ty peníze našla a teď jenom zdržujete, snažíte se vymyslet, jak si je ponechat a současně získat dceru zpátky.“

„Ne! Proč bych to dělala?“

„Protože jste bez práce. Copak jste zapomněla?“

Roztřásla se a Daniel jí položil ruku na rameno.

„Byla jste vedoucí kanceláře Charlese Prescotta,“ konstatoval Joseph.

„Ano,“ potvrdila šeptem.

„Takže o obchodování něco víte, ne?“

Zaváhala. „Cože?“

„Víte něco o obchodování?“ zopakoval podrážděně.

„Já… Ano, něco o něm vím. Proč se ptáte?“

„Takže byste měla znát i systém penále.“ Nyní Joseph mluvil zcela věcně, výsměšný tón tentam. „Například když nezaplatíte včas daně, finanční úřad vám za trest vyměří k dlužné dani i penále. A mně jste také nezaplatila včas. Nedodržela jste lhůtu, kterou jsem vám dal.“

„Snažila jsem se.“

„Snaha nemá žádnou hodnotu. Buď něco uděláte, nebo ne. Snažit se o něco bez hmatatelného výsledku je k ničemu. Takže nová lhůta. Zítra večer přesně v šest…“

„Děkuju! Já…“

„Ještě jsem neskončil. Zítra v šest večer mi předáte Říjnový seznam a – pozor, změna – pět set tisíc dolarů.“

„Ne! To přece nemůžete.“

„Tohle byste řekla finančnímu úřadu? Promiňte, nemůžu zaplatit, co po mně chcete, ale nedávejte mi penále! Na výmluvy jsem jako nacista.“ Už zase výsměch. Jako by se ďábelsky chechtal.

„A proč teda ne rovnou zasraný milion?“ vybuchla vztekle. „Nebo deset milionů?“ Daniel jí stiskl paži. „Dělám, co je v mých silách,“ řekla Josephovi.

„Hm, to je stejné jako snaha. Je mi jedno, co je nebo není ve vašich silách. Záleží jen na tom, zda dodržíte svou část dohody, nebo ne.“

„My žádnou dohodu nemáme! Vy mě vydíráte, vy jeden…“

„Ale no tak! O filmových dialozích jsme už hovořili, ne? A teď následky. Za prvé penále, sto táců navíc. A za druhé zahájíte honbu za pokladem.“

„Co že zahájím?“

„Honbu za pokladem.“

„Nechápu,“ vyjekla Gabriela přidušeně.

„Co je na tom k nepochopení? Úkol je snadný. Vsadil bych se, že vám nezabere víc než půl hodiny, než odměnu najdete.“

„Jste šílenec!“

„Inu, to je relativní pojem, nemyslíte? Jděte na Times Square. Za kontejnerem na odpadky na rohu Osmačtyřicáté a Sedmé. Západně od křižovatky.“

„Co je tam?“ zeptala se vysokým, roztřeseným hlasem.

Joseph odpověděl přerušením spojení.

*

Taxík nepotřebovali.

Úkryt pokladu, který je Joseph poslal hledat, byl jen čtyři domovní bloky daleko. Vrhli se do živého ruchu na Times Square, matoucího světa oslnivých světel, obrovských obrazovek s vysokým rozlišením, kakofonie pulzující hudby, prostitutek, pouličních hudebníků, netrpělivého silničního provozu, bláznivých cyklistů, turistů, turistů, turistů… Bouřlivé davy touto hodinou ještě zhoustly, všichni se hnali za divadelní hrou nebo koncertem, jídlem či filmovým představením.

V deseti minutách se dostali na křižovatku, kam je Joseph poslal. „Tam,“ vyhrkla. „To je ten kontejner.“ Vykročila k němu.

„Počkej,“ pokusil se ji zadržet Daniel.

„Ne,“ odmítla rozhodně.

Chytil ji za ruku, ale Gabriela se mu vytrhla, klesla na kolena a nahlédla za otlučený odpadkový kontejner tmavě zelené barvy.

Vytáhla nákupní tašku s logem CVS/pharmacy a nahlédla do ní. „Sářino tričko!“ zajíkla se. Růžový kousek oděvu byl smotaný do válečku. Gabriela ho chtěla z igelitky vytáhnout, ale zarazila se. „Krev, Danieli!“ Zahnědlé skvrnky byly jasně patrné. Čišela z nich jakási primitivnost, jako z malování na obličejích pravěkých válečníků.

Opatrně vytáhla smotané tričko převázané pentlí do vlasů. Zámotek se uvolnil a z vnitřních záhybů vypadl na špinavou dlažbu drobný předmět zbarvený růžově jako svalová tkáň a červeně jako krev a měl tvar dětského prstu.

Daniel Gabrielu zachytil v posledním zlomku vteřiny, než její hlava dopadla na chodník.

KAPITOLA 17

17.30, sobota

o 25 minut dříve

Dobré je jen to, co prospívá mým zájmům…

Joseph Astor si v duchu opakoval tohle zaklínadlo, když nesl nákupní tašku ke skladišti na západním okraji Manhattanu v oblasti čtyřicátých ulic. Doléhal k němu hukot automobilového provozu, zato řeka Hudson tonula v tichu.

Jeho mohutná postava se šinula po chodníku jako parní válec a ostatním chodcům stačilo podívat se na tu horu kostí a svalů, na mrtvé oči a kudrnaté blond vlasy a klidili se mu z cesty. Joseph si jich nevšímal – poté, co se letmým pohledem ujistil, že nikdo z nich není policajt a nepředstavuje žádnou hrozbu.

Krátce se zadíval na impozantní siluetu letadlové lodi Intrepid, zabočil do postranní ulice a blížil se k přízemnímu skladišti. Odemkl těžký visací zámek značky Master, opřel se svalnatým ramenem do dveří, vešel a zabouchl za sebou. Pak cvakl vypínačem. Skladiště zelo prázdnotou až na dvě odstavené dodávky, z nichž jedna byla nepojízdná, a hromadu zprohýbaných papírových beden naskládaných v rohu, do kterých se již pustila plíseň. Objekt se příliš nepoužíval a podobal se tisícovkám a tisícovkám podobných, rozesetých v oblasti New Yorku. Malé solidní budovy, které volaly po dezinfekci a vymalování a neměly okna, anebo jejich skleněné tabule pokrývala tak silná vrstva mastné špíny a prachu, že působila jako účinné zatemnění. Většina těchto objektů sloužila legitimnímu účelu, ale některé z nich používali lidé, hlavně muži, jako bezpečné útočiště pro své aktivity, které by nesnesly pohled v
eřejnosti nebo policie. Dlouhodobé pronájmy placené předem. Spotřebu elektřiny a vody hradily nastrčené firmy.

Dnes večer použije toto skladiště naposled, poté ho navždy opustí a pro závěrečnou fázi akce se přesune do jiného, podobného, v SoHo. Akce… Mohl by ji nazvat Akce Gabriela, případně Prescott, ale – z nějakého perverzního smyslu pro humor – dával přednost názvu Sářin věčný spánek.

Svlékl si bundu, ale textilní rukavice tělové barvy si ponechal na rukou, ty prakticky nesundával. Zamířil ke stolu umístěnému v rohu, na jehož desce ležela větrovka, kterou nedávno ukázal Gabriele, spolu s růžovým tričkem s vyšitým jménem Sára na prsou. Z hromádky nářadí u pravého okraje stolu si vybral velké zahradnické nůžky, používané k odstřihování větviček nebo stonků. Byly rezavé, ale docela ostré.

Dobré je jen to…

Z nákupní tašky vylovil plastovou ruku figuríny, kterou odpoledne ukradl z otevřené nákladové rampy za krejčovským salonem v módní čtvrti krátce poté, co sledoval Reardona a Gabrielu k budově, na jejímž průčelí se skvěl nápis Prescott Investments.

Pevně sevřel nůžky a z plastové ruky ustřihl malíček na úrovni druhého kloubu. Pahýlek položil na dětské tričko a z igelitky vytáhl poslední předmět, vakuově balenou hovězí svíčkovou. Špičkou nůžek protrhl silný celofán v rohu balíčku a nechal krev nakapat na plastový prst a tričko. Tekutiny bylo víc, než očekával, a celkový efekt působil dostatečně morbidně.

Výborně.

Sroloval tričko a volně je převázal bavlněnou pentlí do vlasů.

Díval se, jak krev prosakuje tkaninou, a říkal si: Jak krásné, jak nádherné… Tohle si zapamatuje a později vylíčí Gabriele. Při práci si otevřel láhev svého oblíbeného speciálního nápoje. Nic jiného v podstatě nepil. Posiloval, osvěžoval. Dlouze se napil.

Jedna láhev denně…

Uklidil stůl, maso schoval do chladničky v kuchyňském koutě skladiště a svůj výtvor uložil do nákupní tašky farmaceutického řetězce CVS.

Vrátil se ke stolu, posadil se a popíjel svůj milovaný Havajský punč – červený, s původní příchutí.

Přemítal, jak asi dvojice zareaguje na memento v nákupní tašce.

Podíval se na hodinky. Termín ultimáta se přiblížil. Myslel na Gabrielu a na Říjnový seznam a na Daniela Reardona. Setkal se s ním jen jednou, když ho asi před šesti hodinami potkal spolu s Gabrielou na ulici, a od prvního pohledu ho bytostně nesnášel.

Poté jeho úvahy volně přešly ke Gabrielinu příteli Franku Walshovi. Neznal ho, pouze ho krátce sledoval a pochopitelně si o něm sehnal všechny dostupné informace. Nikdy nezanedbal domácí přípravu, když měl vyrazit za prací.

Vypasený Frank Walsh. Buranský Frank Walsh.

Joseph k panu Walshovi necítil odpor, pokládal ho spíš za hloupého naivku. K politování.

Škoda, pomyslel si, že Frank stráví poslední noc na tomto světě se svou matkou, ne s nějakou ženskou v posteli. I když, opravil se Joseph v duchu a napil se sladké tekutiny, alespoň se dá předpokládat, že ne.

Do uzavřeného prostoru skladiště pronikl chlad nadcházejícího podzimu a Joseph se zachvěl, přestože měl na sobě dost přirozené izolace. Nemohl se dočkat, až bude mít tuto část akce za sebou a bude se moci vrátit domů do Queensu, kde na něj čeká několik filmů z internetové půjčovny Netflix v typických červených obalech. Většinu lidí by nejspíš překvapilo, kdyby se dozvěděli, že muž jako on, který za svůj život zabil dvaadvacet obětí – muže, ženy, a i když jen z nutnosti nebo náhodou, také děti –, se rád dívá na filmy. Ale proč ne? Zabijáci jsou také lidi. Ve skutečnosti se o své práci dost přiučil právě z filmů a z televize.

Dlouhý Velký pátek, Profesionál, Východní přísliby a další. Rodina Sopranů už tolik ne. Herecké výkony se sice Josephovi líbily, nechápal však, jak je možné, že Tonyho a jeho klan – nikdo z nich nijak nevynikal bystrostí – nepozatýkali a nestrčili za mříže už v polovině první série.

Štěstí, usoudil.

Ne, scénáristé.

Vyhrnul si límec bundy a s potěšením si představil návrat domů. Posadí se před velkoplošný televizor, sám – no, ne tak docela, se svou mainskou mývalí kočkou, kterou pokřtil Antonioni – a podívá se na nejnovější dévédéčka. Napadlo ho, jestli si nemá s sebou vzít tu svíčkovou.

Ale ne, dnes bude jíst zdravě. Kalorie ponechá na příště.

Podíval se na hodinky. Potom vzal tašku CVS, vyšel ze skladiště a zamkl za sebou.

KAPITOLA 16

16.50, sobota

o 40 minut dříve

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že ho najdeme,“ řekla Gabriela zadýchaně. „Říjnový seznam.“

Rychlou chůzí se po Třetí avenue vzdalovali od kancelářské budovy.

„Vůbec jsem se na něj nepodíval,“ poznamenal Daniel Reardon. „Cos z něj vyrozuměla?“

„Mrkla jsem jen na první stránku. Jména a místa a čísla. Možná bankovní konta, možná částky v dolarech. Nevím, co znamenají. A žádné z těch jmen mi nic neříká.“

Několik desítek metrů pokračovali mlčky, až se ozval Daniel: „Zahlédlas v tom seznamu něco o říjnu?“

„Ne.“

„Zajímalo by mě, co to znamená. Nějaký anagram? Jméno?“

„Možná,“ nadhodila Gabriela, „že to naznačuje nějakou událost, ke které dojde příští měsíc. Něco hodně zlého.“ Povzdechla si, jako by ji sužoval pocit viny, že ten seznam neodevzdala.

„Kolik zbývá do vypršení Josephova ultimáta?“ zeptala se.

„Asi hodina a deset minut,“ odpověděl po krátké pauze Daniel.

„Ne! To už je tolik hodin?“ Přitáhla si oděv k tělu. Vanul čerstvý vítr a přinášel podzimní chlad. „Nemáme šanci sehnat ty peníze včas! Nemáme se čeho chytit.“

„Taky se obávám,“ souhlasil Daniel.

„Zato máme seznam!“

Chvíli váhal. „Jenomže ten Joseph v šest večer nechce. Chce peníze.“

„Ale seznam je pro něj to nejdůležitější. Nezískal jsi ten dojem? Pokud je rozumný, vezme si ho a nechá Sáru jít.“

„Je mi líto, Gabrielo, ale nemyslím si, že je nějak moc rozumný.“

Vytřeštěně na něj hleděla, a když promluvila, zněla v jejím hlase hysterie. „Jenomže já nic jiného nemám!“

„Přesto se musíme pokusit ty peníze pro Josepha sehnat,“ naléhal Daniel. „Nebo aspoň najít místo, kde by mohly být, abychom získali nějaký argument pro prodloužení lhůty. Mohl by se spokojit s tím, že mu nabídneme něco konkrétního, a my bychom dostali víc času.“

Gabriela svěsila ramena a pohodila hlavou zpátky k budově. „Když jsme nenašli nic v jeho kanceláři, nemám tušení, kam bychom se měli podívat, abychom našli nějaká vodítka…“ Náhle se odmlčela.

„Co je?“

Gabriela zamyšleně nakrčila čelo. „Když jsme se včera večer seznámili…“

„Dobře si to pamatuju,“ přerušil ji s úsměvem.

„Odešla jsem z práce dřív kvůli sjednání pronájmu jednoho skladiště na Banker‘s Square. Bylo to dost narychlo a musela jsem si vzít nějaké materiály.“

„No ano. Však jsem si také myslel, že jsi nějaká workoholička. Co v těch papírech je?“

„Otevřené položky pro účetního. Některé se týkají obchodu, ale některé Charlesových soukromých výdajů. Kdybych v těch papírech něco objevila, mohli bychom Josephovi říct, že máme horkou stopu.“

„V tom případě spěcháme k tobě. Rychle, nemáme moc času.“

Zamířili nejbližší ulicí do centra, kde snáze chytí taxík.

Daniel právě zvedal ruku, aby na jeden zamával, když zezadu vyštěkl přísný hlas: „Hej, vy dva! Stůjte!“

Zastavili se, vyměnili si překvapený pohled a pak se otočili.

Gabriela zamrkala a s neskrývaným hněvem probodávala očima dva detektivy. „Nemůžeme se zdržovat!“ špitla koutkem úst k Danielovi. „Musíme ihned ke mně domů!“

Přeměřila si policisty. „Detektive Keplere a…“ Zadívala se na druhého, toho menšího s popelavě šedou pletí.

„Surani.“

Kepler mávl na zastavující taxi, ať jede dál.

„Ne!“ vykřikla Gabriela.

Řidič zaváhal, pak si ale všiml detektivova navztekaného výrazu a prudce se rozjel za dalším ritem.

„Ozval se vám šéf?“ chtěl vědět Surani.

„Ne. Vůbec nevím, kde je. Kdybych se něco dozvěděla, zavolala bych vám.“

„Opravdu?“ zapochyboval Kepler. „Neměla jste v poslední době nějak moc práce?“

„Co tím myslíte?“ vyjela na něj.

„Tak co jste dělala? Seděla doma a koukala na telku?“ odsekl detektiv. „Kdo ví, co máte za lubem.“

„Jak jste mě tu našli?“ zajímala se. „Sledovali jste mě?“

„Byli jsme ve firmě Prescott Investments. Svědkové viděli vycházet z budovy ženu odpovídající vašemu popisu. Rozhodli jsme se, že si vyrazíme na procházku do této krásné čtvrti a podíváme se, jestli vás tu náhodou nezastihneme. Poté, co jste se dopustila závažného zločinu.“

Surani, klidnější z policistů, doplnil: „Dostali jsme hlášení, že se někdo právě vloupal do Prescottovy kanceláře.“

„Cože?“ vyhrkla nechápavě.

Kepler se na ni pozorně – a cynicky – zadíval. „Nebyla jste to náhodou vy?“

„Já…“

„Nelžete.“

„Ne,“ zasáhl Daniel pevným tónem.

Gabriela se po něm ohlédla a viděla, že přistoupil k detektivovi. „Gabriela si přišla pro nějaké osobní věci. Uviděli jsme však policejní pečeť a odešli jsme.“

„Fakt?“ Kepler se tvářil skepticky.

„Přesně tak,“ potvrdila Gabriela a rozhlédla se, jako kdyby Joseph stál opodál a sledoval scénu.

Jo, a mimochodem, někdo vás bude sledovat. Každou vteřinu.

„Podívejte, my musíme jít. Na tohle nemám čas.“

Kepler její protest okázale ignoroval. „Před budovou stál na hlídce policista. Jak je možné, že vás neviděl vcházet do haly?“

„To nevím,“ odvětila Gabriela koženě. „Jestli to tam měl hlídat, zeptejte se jeho.“

„Co jste tam sakra hledali?“ vyštěkl Kepler.

„Nějaké osobní věci. Slyšel jste. Šekovou knížku a bankovní výpisy. Moje. Nic, o co byste se mohli zajímat. S Charlesem to nemělo nic společného.“

„A pečeť uzavírající místo činu jste neporušili?“

„Samozřejmě že ne!“

„Je to totiž vážný zločin,“ poučil ji Surani.

„Právě teď to tam prohlíží náš příslušník,“ ozval se výhružně Kepler. „Přesvědčí se, jestli něco nezmizelo.“

„Podívejte, nemohli byste jí dát pokoj?“ naléhal Daniel. „V poslední době toho na ni bylo moc.“

Kepler jako by trénoval schopnost ignorovat své bližní. Sjel Daniela pohledem, v němž se zračilo pohrdání, pak ustoupil, vytáhl mobilní telefon a absolvoval několik krátkých hovorů.

Surani stál opodál, ne tak nepřátelský, ale ostražitý, připravený zasáhnout, kdyby se pokusili o útěk.

Gabriela se nenápadně podívala na hodinky. Daniel také. „Čas,“ zašeptala. „Ultimátum…“ Roztřásla se jí brada. „Musíme pro ty papíry do mého bytu.“

Do vypršení ultimáta zbývalo pětačtyřicet minut.

„Opravdu už musíme jít!“

Kepler přerušil spojení. „Jsem rád, že jsme na vás narazili,“ poznamenal a vůbec se nezdálo, že by byl opravdu rád. Ukázal bradou na telefon. „Hoši z FBI právě něco zjistili. Ti klienti, o kterých jsem vám dnes říkal – řada z nich působí ve finančních institucích ve Státech, v Evropě a na Dálném východě. A také v Brazílii. Spousta jich obchoduje s akciemi a komoditami. Ovšem alespoň jeden z nich je známý obchodník se zbraněmi. Specializuje se na trhaviny a chemické bojové látky. Je zatím jediný, kterého jsme dokázali identifikovat. Gunther. Zřejmě ten Evropan, o kterém jste se zmínila. Ten ze Svatého Tomáše. Díky za to, mimochodem. Křestní jméno neznáme. Původem z Frankfurtu. Domníváme se, že má bezpečné útočiště někde v Upper East Side. Říká vám to jméno něco?“

„Vůbec nic. Charles nikdy žádného klienta jménem Gunther neměl.“

„Ale měl,“ odsekl Kepler. „Právě vám to říkám.“

„Chtěla jsem říct, že jsem to jméno nikdy neslyšela.“

Kepler náhle sklopil zrak k její kabelce a spatřil vyčuhující růžek obálky. „Co je to?“

O krok ustoupila. „Nic.“

„Nic? Vsadil bych se, že je to víc než nic.“

„Prostě osobní věci.“

„Jaké?“

„Na to neodpovím. Jestli je chcete, sežeňte si zatykač.“

Kepler se podíval na svého partnera. „Co nás to učili v policejní škole?“

„Kterou část myslíš?“ zeptal se Surani.

„Tu o podezření ze spáchání vážného zločinu, řekněme vloupání.“

„Aha, myslíš vloupání do kancelářské budovy?“

„Jo, přesně to myslím. Znamená to, že můžeme podezřelého prohledat i bez zatykače, ne? Ústava nám to umožňuje.“

„Dokonce nás k tomu vybízí,“ zdůraznil Surani.

„Ústava je výborná věc, že jo,“ utrousil Kepler, vytrhl Gabriele kabelku z ruky a vytáhl z ní obálku.

KAPITOLA 15

15.15, sobota

o 1 hodinu a 35 minut dříve

Dvojice opatrně a mlčky postupovala vlhkou ulicí lemovanou stromy nedaleko centra. Opatrnost jim diktovalo nezbytí. Věděli, že policie má Prescottovu kancelář pod dohledem.

Gabriela sledovala automobily, které projížděly příčnou komunikací. Tmavá auta, světlá auta, limuzíny, náklaďáky. Motorová vozidla spolu s chodci tvořila součást obrovské tapiserie Manhattanu. Gabriela však nezaznamenala nic, co by se vymykalo normálu, nikdo jim nevěnoval nepřirozenou pozornost.

Potom si všimli neoznačeného policejního auta zaparkovaného u obrubníku a zastavili se u vzrostlého jinanu, jehož kmen chránil před močícími psy kruhový plůtek z tepaného železa. „To je ono,“ zašeptala a ukázala na šestipodlažní kancelářskou budovu asi dvacet metrů dál na východ na stejné straně ulice, kde stáli. Na tabuli vedle dveří bylo uvedeno několik firem – terapeut, chiropraktik, grafické studio.

A úplně nahoře Prescott Investments, LLC.

„Jak ti je?“ zeptal se Daniel.

„V pohodě,“ mávla rukou.

Vzpomněla si, že když dospívala, Profesor ji často utěšoval stejnou nebo podobnou otázkou. „Jsi v pořádku?“ „Je ti dobře?“ Seděl vedle ní a prohlížel si ji. Voněl tabákem a kolínskou. Původně odpovídala stejným tónem jako před maličkou chvilkou, že je jí fajn, že je v pohodě, ale on se jen usmál a dál se vyptával. A nakonec z ní dostal, že je smutná nebo naštvaná nebo že ji otrávila nějaká příhoda ve škole nebo že se jí někdo vysmíval (už ve třinácti letech byla hubená a vysoká jako stožár). Anebo jí prostě nedělalo dobře, že je venku zima a zataženo.

Celý život měla problém s náladovostí.

Profesor obvykle její smutek nějakým trikem zahnal, alespoň na čas.

Zapudila vzpomínky. S obtížemi.

„Tamhle je,“ ukázala na svou atraktivní latinskoamerickou spolupracovnici Elenu Rodriguezovou, která přicházela z opačného směru po chodníku na protější straně ulice se skloněnou hlavou a ponurým výrazem v obličeji.

Vtom Elena Rodriguezová zvedla hlavu a spatřila je. Vykročila přes ulici a zalétla pohledem k policejnímu autu zaparkovanému před budovou. Seděl v něm jediný detektiv v civilu. Uprostřed vozovky zaváhala, jako kdyby nechtěla, aby ji někdo viděl, a vrátila se na chodník. Počkala, až přejede nákladní automobil, a hned za ním se rozběhla přes ulici – přímo pod kola přijíždějícího taxíku. Zazněl vyděšený výkřik a zaječení pneumatik gumujících asfalt, podobné křiku dravce vrhajícího se na kořist. Hned nato následoval hlasitý náraz. Další vozidlo na zlomek vteřiny zakrylo Gabriele a Danielovi výhled, ale vzápětí viděli, jak Elena udělala přemet a dopadla na chodník.

„Panebože,“ vydechl Daniel.

Policista vyskočil z automobilu a rozběhl se zraněné na pomoc. Krátce se ohlédl, sklonil se k ženě a vytáhl vysílačku. Přiběhl taxikář a horečně gestikuloval oběma rukama.

„Kristepane,“ zašeptal Daniel. „Myslíš, že to přežije?“

Vypadá to špatně, blesklo Gabriele hlavou, ale šeptem svého společníka vyzvala: „O ni se teď nemůžeme starat. Jdeme.“

Vzala Daniela za loket a táhla ho kupředu. Vytáhla z kapsy klíče a spěchala ke kancelářské budově. Zatímco se policista skláněl nad Elenou a domlouval se s někým vysílačkou, dvojice vešla do vstupní haly. Gabriela vsunula klíč do zámku vnitřních dveří a za necelou minutu už byli v prvním patře u dveří označených další mosaznou tabulkou, Prescott Investments, LLC.

Dveře zajišťovala žlutá policejní lepicí páska. Místo činu. Vstup zakázán. Pod tím telefonní číslo pro případ, že by někdo potřeboval do kanceláře.

Daniel váhal, ale Gabriela bez okolků otevřela a policejní páska se s hlasitým škubnutím roztrhla.

Zavřela za nimi, zastavila se, rozhlédla se kolem sebe a zamrkala údivem. „Panebože, oni sebrali úplně všechno! Počítače, skartovačky, externí disky, kartotéky i skříňky. Museli si na to vzít stěhovák!“

I Daniel se rozhlížel po místnosti a pak se podíval z okna. „Nepoznám, jak vážně je Elena zraněná. Stromy mně zakrývají výhled. Myslím, že pořád leží na zemi.“

„Říkám, že o ni se teď starat nemůžeme. Musíme hledat! Peníze a Říjnový seznam! Potřebujeme je!“

Točila hlavou ze strany na stranu a hleděla na žalostné zbytky původního vybavení. Na stěnách visely mizerné reprodukce, fotografie, diplomy a certifikáty. Zůstaly i vázy s umělými květinami, kancelářské potřeby, hrnky a šálky, povadlé květiny, rodinné snímky, láhve vína, krabice s kávou a sušenkami. Na dvou konferenčních stolcích ležely odborné časopisy, poslední vydání deníků New York Times a Wall Street Journal a několik knih. Dluhové trhy v zemích BRIC, Účetní postupy a Daňové zatížení leasingového partnerství v ropném a plynárenském průmyslu.

V rohu stálo několik úložných boxů. Víka chyběla, ale byly plné papírů.

Gabriela klesla na kolena a začala se prohrabávat obsahem.

„Bude to k něčemu?“ zeptal se Daniel a začal prohlížet zásuvky, které však byly prázdné až na tužky, sponky a jiné kancelářské potřeby. Gabriela rychle prohlížela papíry. „Nic tu není, jen katastrální záznamy o této budově. Nic, co by se nějak dotýkalo Charlesova podnikání.“

I ona začala kontrolovat zásuvky a nahlížet do zbylých skříněk, zatímco Daniel odhrnoval koberce a ťukal do stěn. Zřejmě hledal tajné skrýše.

Chlapský přístup, pomyslela si Gabriela. Nemusí být nutně špatný.

Pokračovali v pátrání. O dvacet minut později se však Gabriela prkenně napřímila a rozhlédla se. „Vůbec nic,“ zaúpěla zoufale. Zavřela oči a povzdechla si. Pak se smutně zadívala na nástěnné hodiny. „Charles měl nabitý rozvrh a neustále sledoval čas. Měl ho rozdělený na desetiminutové úseky a nikdy nezmeškal žádnou schůzku nebo telefonát.“ S očima stále na časomíře dodala: „Máme dvě hodiny. Ach, moje Sáro.“ Potlačila vzlyk. „Co budeme dělat?“

Daniel znovu opatrně vyhlédl z okna. „Ten policajt pořád mluví do vysílačky a hledí sem k nám. A sakra!“

„Co je?“

„Z budovy právě někdo vyšel. Jakási žena. Policajt ji volá k sobě.“ Rychle ustoupil od okna. „Už se sem zase dívá. Myslím, že má nějaké podezření. Měli bychom vypadnout.“

V té chvíli Gabriela naklonila hlavu. „Ropa a plyn.“

„Cože?“

Ukázala na konferenční stolek u recepce. „Ta kniha.“

Byla to učebnice, tlustá a zastrašující. Daňové zatížení leasingového partnerství v ropném a plynárenském průmyslu.

„V té oblasti jsme nikdy nepůsobili,“ prohlásila, zvedla těžký svazek a prolistovala ho. „Podívej, Danieli.“ Prvních sto stran obsahovalo drobně tištěný text věnovaný účetnictví a daňovým procedurám, uprostřed však bylo vsazeno asi deset listů, které neměly s leasingovým partnerstvím nic společného.

První stránka nesla nadpis Říjnový seznam.

Gabriela se rozesmála. „Ano!“

„Ukryl ho všem na očích.“

„To bylo od něj chytré. Seznam je do knihy svázán, takže nic nevyčuhuje a nebudí podezření. Nikoho by ani nenapadlo se do té knihy dívat a existuje jen malá pravděpodobnost, že by někdo kradl nudnou učebnici o leasingu.“

Gabriela opatrně vytrhla stránky se seznamem. „Zkopírujeme si ho.“ Rozhlédla se. „Moment, kopírka je pryč. Policie ji odnesla. Proč?“

Daniel pokrčil rameny. „Možná kvůli paměťovému čipu nebo otiskům prstů, nevím.“

Gabriela vyhlédla oknem. „Do prdele!“ Rychle uskočila. „Drž se vzadu.“

„Co je? Policie?“

„Ne. Někdo jiný. Zahlédla jsem podezřelého chlapa. Stál na druhé straně ulice a hleděl do oken. Mohl by to být Joseph. Měl stejný tmavý plášť jako on. Ale určitě to nevím.“

„Jak by nás mohl sledovat až sem? Proč by to dělal?“

„Řekl mi, že nás bude kontrolovat, jestli se neobrátíme na policii.“ Znovu opatrně vyhlédla oknem. „Už nikoho nevidím. Asi jsem paranoidní.“

„Možná nejsi,“ opáčil Daniel. „Netušíme, co ten seznam obsahuje, ale něco mi říká, že Joseph nebude jediný, kdo se ho chce zmocnit.“

Opět vyhlédla oknem. „Policajt pořád mluví do vysílačky. Určitě ví, že se něco děje.“

„Musíme odsud vypadnout.“

„Tohle je jediná kopie seznamu. Nemůžeme riskovat, že nám ho Joseph nebo ten policista nebo někdo jiný tam venku,“ kývla hlavou k oknu, „sebere. Je to moje jediná vyjednávací páka, abych dostala Sáru zpět.“

Rychle prohledávala očima místnost a zrak jí padl na skříňku, na níž stálo několik lahví vína v dárkovém balení. „Pozornosti od klientů,“ vysvětlila. „Mohl bys to otevřít?“ ukázala na tmavozelenou hranatou krabici se šampaňským Dom Pérignon.

Daniel sundal sponu a zvedl víko. Gabriela naněkolikrát složila stránky s Říjnovým seznamem, pevně je uhladila, vytáhla z krabice láhev a vložila papíry pod ni. Zavřela krabici s vínem, zajistila ji sponkou a uložila ji do uzavíracího plastového vaku. Na lístek s lepivým okrajem načmárala černou fixkou krátký vzkaz a přiložila ho k zásilce.

„Co s tím chceš dělat?“ zajímal se Daniel.

„Nechám to doručit svému příteli Frankovi.“

„Frank Walsh, pan Komplikace,“ opáčil Daniel s úšklebkem.

„Jo, ale je to důvěryhodná komplikace.“ Ohlédla se k oknu. „Co dělá ten polda?“

Daniel poslušně vyhlédl a podal hlášení. „Pořád mluví do vysílačky, ale teď hledí rovnou do tohoto okna. Určitě má nějaké podezření.“

Gabriela přistoupila k psacímu stolu označenému jmenovkou E. Rodriguezová. Ze zásuvky vytáhla větší bílou obálku a nastrkala do ní papíry ze své kabelky – účtenky, stvrzenky, diskontní kartičky a podobně. Obálku vsunula do kabelky a nechala trčet růžek.

„Pojistka,“ vysvětlila. „Pro všechny případy. A teď odtud vypadneme.“

Daniel převzal balíček se šampaňským, oba vyšli z kanceláře a Gabriela zavřela dveře. Chodbou se nesl zvuk pohybující se kabiny výtahu. Rozhlédla se a ukázala ke schodišti. Vyšli o patro výš a narazili na štíhlého Hispánce, který se oháněl mopem. „Rafaeli!“

„Gabrielo! Slyšel jsem o panu Prescottovi. Že to není pravda, co myslíte?“

„Určitě ne. Musí to být nějaký velký omyl.“

„Modlím se za něho. Moje žena taky.“

„Děkuji, Rafaeli. Tohle je Daniel.“

Muži si podali ruku a Gabriela požádala. „Mohl bys pro mě udělat jednu velkou laskavost?“

„Jistě. Co potřebujete?“

Vzala od Daniela plastový vak se šampaňským a podala ho Rafaelovi. „Mám teď nějaké jednání s právníky a také musím uspořádat záznamy, takže nemám ani minutu času. Slíbila jsem, že tohle doručím svému příteli, ale prostě to nezvládnu. Pro něho to je moc důležité. Mohl bys mu to, prosím tě, doručit k němu domů? Bydlí ve Village.“

„Jasně, udělám to. Spolehněte se.“

„Adresa je Greenwich Street číslo osmdesát tři. Kousek od Bethune. Jmenuje se Frank Walsh.“ Napsala adresu na lístek a Hispánec si ho strčil do kapsy.

„Fajn.“

„Jsi můj spasitel, Rafaeli.“

Hrábla do kabelky a podala mladíkovi čtyři dvacetidolarovky.

„Ach, to nemusíte,“ vrtěl Hispánec hlavou.

„Ale kdepak, jen si to vezmi,“ naléhala.

„No tak jo. Gracias.“ Neochotně schoval peníze do zadní kapsy.

„Nada. Kdyby nebyl doma, nechej balíček u vrátného.“

Gabriela s Danielem zamířili ke schodišti. Krátce se po Danielovi ohlédla a spatřila v jeho očích jízlivý záblesk. „Frank je jenom jako můj přítel. Opravdu.“

„Hele, copak můžu žárlit na chlapa, kterého sama nazýváš komplikace? Kdybys řekla milenec nebo třeba hřebec, no, to by bylo jiné kafe.“

Objala ho a políbila na krk. Seběhli po schodech a vyšli zadními dveřmi do uličky za budovou.

KAPITOLA 14

14.50, sobota

o 25 minut dříve

Turtle Bay, část východního Manhattanu nedaleko sídla OSN, patřila kdysi k nejhorším čtvrtím města. Koncem devatenáctého století se zde tísnily nejrůznější živelně se rozvíjející podniky a dílny – koželužny, jatka, pivovary, elektrárny a uhelné sklady –, kde procenta úrazů a úmrtí mezi dělníky rostla do děsivých výšek. Temné přelidněné činžáky byly téměř tak zaneřáděné špínou a prolezlé chorobami a nebezpečné jako tehdejší vítěz Modré stuhy za zvrácený úpadek a mravní rozklad města New York – čtvrť Five Points v místech, kde dnes stojí radnice.

Gabriela tohle všechno věděla, protože Profesorovým oblíbeným tématem byla historie New Yorku. Znal město stejně dobře, jako někteří nadšení sportovní fanoušci ovládají statistiky svého oblíbeného mužstva.

Jméno Turtle Bay, Želví zátoka, řekl jí před lety, když jednou v noci seděli v jeho útulné pracovně, je odvozeno ze skutečnosti, že nedaleký břeh East River sloužil jako pomocný přístav poskytující osobním parníkům a nákladním lodím útočiště před rozmary moře, které bylo nebezpečné i za klidného počasí, a za bouře přímo vražedné. Želvy se tu vyhřívaly na bahnitém břehu, v rákosí nebo na kamenech, zatímco volavky a racci hodovali na ulovených rybách a jejich zbytcích na úzkém pruhu mělčiny před prahem, za nímž řečiště strmě klesá ke svému bezútěšnému a někde i hrůznému dnu.

„V té době řeka sloužila jako odkladiště mrtvol,“ vysvětlil jí tehdy, „a do jisté míry jím zůstala dodnes. Po silných deštích občas vyplavaly lebky a kosti. Děcka si hrála s lidskými ostatky.“

Ano, v řece pořád končí některé oběti mafiánských střelců, ale člověk žasne, jak se někdejší smetiště zastavěné brlohy změnilo za jedno a čtvrt století v klidnou, elegantní čtvrť. A přístav úplně zmizel, po břehu teď vede rovná autostráda FDR.

Gabriela stála s Danielem Reardonem v rezidenčním srdci čtvrti Turtle Bay. Unikli stínům – ve všech smyslech toho slova – Upper West Side, kde dostali tak špatné zprávy.

Nahlédli do tiché postranní ulice – a snadno identifikovali neoznačený policejní vůz parkující před budovou, kterou Gabriela označila jako sídlo firmy Prescott Investments.

„Měl jsi pravdu,“ zašeptala. „Sledují to tady. Hledají Charlese. A mě.“

Automobil obsazený jedním policistou v civilu stál otočený k náměstí zadní částí, přesto se stáhli za roh na Druhou avenue, kde je nikdo neuvidí. Oslepoval je zrádný sluneční svit, pronikavý, ale neúčinný proti chladu.

„Kolik firem v té budově sídlí?“ chtěl vědět Daniel.

„Deset nebo dvanáct. Většinou malé. Ani my nejsme moc velcí.“ V té chvíli Gabriela nahlédla do ulice a ztuhla. Oči se jí rozjasnily. „Elena.“

Daniel sledoval směr jejího pohledu.

Blížila se k nim asi třicetiletá štíhlá Latinoameričanka v džínsech a větrovce Fordhamovy univerzity. Tmavé vlasy si stáhla do ohonu. Vypadaly vlhce, Gabrielin telefonát ji zřejmě vytáhl ze sprchy.

„Ach, Eleno,“ objala ji.

„To je hrůza. Dělá se mi zle. Na zvracení!“ Oči měla zarudlé, jako kdyby nedávno plakala.

Gabriela jí představila Daniela jako svého přítele.

Elena Rodriguezová si pohledného muže prohlédla od hlavy k patě, podala mu ruku a mrkla na Gabrielu jako žena na ženu – toho chlapa se drž, holka. „Pracuju s Gabrielou,“ vysvětlila.

„Já vím, říkala mi.“

Elena zvadla. „Lépe řečeno pracovala jsem. Už to bohužel není pravda.“ Obrátila se na Gabrielu. „Víš něco nového?“

„Ne, jenom to, co mi ráno řekla policie.“

Elenin hezký obličej potemněl. „Mluvila jsi s těmi samými jako já? Kepler a nějaký Ind. Byli hodně nepříjemní, zejména ten Kepler.“

„Jo.“

Elena se tesklivě ohlédla k budově. „Prošla jsem tudy do práce nejméně tisíckrát a vždycky jsem se cítila šťastná. A teď…“ Pokrčila rameny, povzdechla si a zeptala se: „Můžu vám být něco platná? Udělám cokoliv, abych nějak pomohla.“

„Pokusíme se s Danielem v kanceláři najít něco, co by dokázalo Charlesovu nevinu.“

„Kdybyste tak našli toho hajzla, který to na něj hodil.“

Gabriela krátce zaváhala. „Přesně tak,“ potvrdila.

Daniel se na ni zadíval a uvažoval, jak se asi cítí provinile, že musí lhát své spolupracovnici a přítelkyni.

„A potřebujeme tvou pomoc.“

„Jasně.“

„Musím ti ale přiznat, Eleno, že je to trochu… extrémní.“

„Hele, řekla jsem cokoliv, ne?“

„No dobře. Potřebuju, aby ses nechala srazit autem.“

„Cože?“

„Nemyslím nechat se doopravdy srazit. Prostě půjdeš přes ulici a budeš předstírat, že tě nabouralo auto. Když kolem pojede nějaký taxík, pleskni mu na dveře nebo na blatník a spadni. Policajt, který hlídá budovu, ti přiběhne na pomoc. Až to udělá, já s Danielem proklouzneme dovnitř a prohledáme kancelář. Hlavně mu nedávej žádný průkaz totožnosti. Něco si vymysli, třeba že sis zapomněla kabelku doma. Takto se nedostaneš do průšvihu, až zjistí, že se do kanceláře někdo vloupal.“

Daniel Reardon na Gabrielu chvíli hleděl a pak se nejistě zasmál. „Vymyslelas dokonalý plán.“

„Byla jsem zatraceně dobrá vedoucí kanceláře,“ odvětila.

„Když jsem řekla cokoliv,“ mudrovala pohledná Hispánka, „myslela jsem tím třeba zůstat celou noc vzhůru a pročítat dokumenty. Ale jestli chceš, aby mi někdo naboural zadek, máš mít parádní autonehodu. A hele, mám ječet?“

„Co nejhlasitěji.“

KAPITOLA 13

12.30, sobota

o 2 hodiny a 20 minut dříve

„Uhm, uhm, uhm…“

„Panebože,“ remcal detektiv Brad Kepler, „To je hrozné.“ Byl naštvaný. Taky se klepal zimou, svaly měl ztuhlé a bolelo jej celé tělo. Zaujali postavení na střeše domu v Upper West Side naproti činžáku, kde bydlela Gabriela. Oba měli v uchu miniaturní sluchátko a stáli těsně u sebe, protože se dělili o jednu odposlouchávací soupravu.

„Uhm,“ zabručel Surani.

Kepler se drsně zasmál. „To měl být jako vtip?“

Surani nechápal.

„Ten zvuk, co jsi zrovna vydal.“

„Ten… Jaký zvuk?“

„To uhm. To tvoje hekání zní jako tamto.“ Kepler si s úšklebkem poklepal na sluchátko a znovu se zahleděl na okno Gabrielina obývacího pokoje, otevřené, ale se zataženým závěsem.

„Jaké hekání?“ zopakoval Surani. „Nic jsem neudělal.“

„Právě že jo. Udělal jsi uhm.“

„Aha. No a? Co tě sakra žere?“ Suraniho očividně rozhořčilo, že ho partner bezdůvodně obviňuje. Keplerovi to bylo jedno. Vsadil si na dnešní zápas Světové série, která se letos moc nevyvedla, a měl naději na výhru.

„Právě jsme jí oznámili, že její šéf zdrhl, že přišla o všechny úspory a ztratila práci, a co panička dělá?“

Uhm, uhm, uhm…

„Šoustá. A to je špatné. Je to prostě špatné.“

„Musíš uznat, že je to hezký chlap. Podobá se jednomu herci…“

„Hovno hezký,“ odsekl Kepler.

„Ale toho herce znáš, ne? Opravdu mu je podobný. A podle mě je hezký.“

Kepler věřil, že jeho partner říká tyhle věci, aby ho ještě více potrápil.

Surani pokrčil rameny. „Mně do toho, co dělá doma, nic není. Tobě taky ne. Dostali jsme za úkol pohlídat ji. To je všechno. Nic víc.“

Gabriela a její přítel jim připravili velké překvapení, když nezůstali v ulicích a místo toho se uchýlili k ní domů. Detektivové – připravení dvojici sledovat – museli vylézt na střechu protější budovy a zřídit si tam pozorovací stanoviště. Pustili nahrávací zařízení a namířili mikrofon na okno přes ulici. Střídavě seděli nebo klečeli na studeném oblázkovém povrchu a čekali.

Brzy uslyšeli hlasy a díky dokonalé elektronice rozuměli téměř každému slovu.

Rozhovor se zprvu týkal hlavně Prescotta a jeho firmy a toho, že Gabriela pořád nemůže uvěřit těm hrozným věcem, které na ni vybalili ti „dva blbci“, čímž samozřejmě myslela Keplera a Suraniho. Detektivové rovněž zachytili její poznámku, jak ji šokovalo a naštvalo to, „co se stalo“.

Celou konverzaci pečlivě zaznamenali, ale že by jim nějak pomohla, to se říci nedá.

Vizuální pozorování tak úspěšné nebylo. Zpočátku viděli jen stíny, vlnící se závěsy, sem tam nějaký odraz světla od lesklého povrchu. Potom asi před dvaceti minutami zaregistrovali tichý šepot. Kepler zbystřil a zadíval se na okno dalekohledem. Sevřel Suranimu rameno a zašeptal: „A sakra.“

Oba zalapali po dechu při pohledu na Gabrielu, která si svlékla svetr. V podprsence a těsných kalhotkách přistoupila k oknu a zatáhla závěs.

Ach, to ne…

Nějakou dobu ticho a pak se vzduch rozvlnil milostnými vzdechy.

No a ty ještě nepřestaly, naopak zesílily.

„Uhm, uhm, uhm,“ prokládané občasným „Ano, tam. Nepřestávej!“

A pochopitelně populární „Šoustej mě!“

„Bolí mě kolena. Proč kruci sypou na střechy kamínky?“

„Asi kvůli odvodnění.“

„Aha, takže déšť neprosákne přes kamínky?“

„Máš dneska nějak mizernou náladu,“ poznamenal Surani a dodal: „Podívej se na svoje kalhoty.“

„Cože? A do prdele!“ Na kolenou zůstaly skvrny od asfaltu.

Kepler ve sluchátku zaslechl příkaz: „Klekni si na všechny čtyři. Tak to máš ráda, viď?“

Gabriela bez dechu odvětila, že ano, právě tak to má ráda.

A pak znovu začalo Uhm, uhm, uhm.

Surani se zasmál, což Keplera rozzuřilo.

Konečně se ozvalo protažené uhm a Kepler usoudil, že večírek skončil

„Postkoitální blaženost,“ podotkl Surani šeptem. „Nejvyšší čas. Už chci z té střechy vypadnout. Mrzne tady.“ Vztyčil se z dřepu do stoje.

„Až vypadne z baráku, měl bys být připravený. Držíme se jí jako klíště,“ řekl Kepler.

„Já jsem připravený,“ ohradil se Surani. „Vypadám snad, jako kdybych nebyl? A držet se jí jako klíště? Horší klišé už sis vybrat nemohl.“

Kepler ho ignoroval.

Jenomže střechu hned tak opustit nemohli. Z Gabrielina bytu se ozval vzrušený šepot a hra znovu začala.

Uhm, uhm, uhm…

„Kurva,“ ulevil se Surani a zase si sedl.

Kepler vykulil oči. Jeho partner používal vulgarismy velmi vzácně. Operace Charles Prescott si na každém vybírala svou daň.

KAPITOLA 12

12.00, sobota

o 30 minut dříve

Gabriela si přiložila k očím kapesník. Spolu s Danielem se ocitli zpátky na chodníku, mířili k Central Parku a mlčky trávili neblahé novinky, které se dozvěděli ve vstupní hale. Okolní stromy vrhaly na dlažbu ostré stíny. Zářijové slunce dál vyzařovalo mohutné salvy paprsků, které však vůbec nehřály a připomínaly vzdálený reflektor. Daniel se jí občas letmo dotkl loktem nebo dlaní a Gabriela uvažovala, jestli ji neobejme, aby ji utěšil.

Neobjal.

„Vydáme se do kanceláře,“ oznámila hlasem poznamenaným depresí. „Možná tam policajti už skončili. Pokusím se ten Říjnový seznam najít.“

Ve výkladní skříni zahlédla svůj odraz. Vypadala jako všichni ostatní, úplně normálně – hnědé strečové kalhoty, přiléhavý karmínově červený svetr, kožená bunda, kabelka přes rameno, v ruce taška od Tiffanyho, hezký muž po boku. Na cestě do kina, do fitcentra nebo na oběd s přáteli.

Úplně jako kdokoliv jiný.

A přesto tak odlišná.

„Ten chlap, Joseph,“ prolomil mlčení Daniel. „Kristepane, to jeho žertování mrazilo do morku kostí. Je to šílenec.“

„Víš, jedna část mého já mi radí, abych i tak zašla na policii,“ opáčila Gabriela a podívala se na něj. „Co myslíš?“

Daniel chvíli uvažoval. „Upřímně řečeno se obávám, že kdyby to zjistil, následky by mohly být katastrofální.“

„Ale poldové přece vědí, jak podobné situace zvládnout!“ namítla Gabriela vášnivě. „Mají specialisty na únosy. Určitě je mají. Psychology, co vyjednávají ohledně propuštění rukojmí.“

„Tohle je něco jiného. Joseph nežádá peníze, které bys mu mohla zaplatit, v tom by tě policie samozřejmě podpořila. Tady jde o něco jiného. Kdybys kontaktovala policii, tak i kdyby se o tom Joseph nedozvěděl, musela bys přiznat existenci Říjnového seznamu a policajti by ho okamžitě chtěli.“

Po chvilce přiznala: „To je pravda.“ Zase si poklepala kapesníkem na oko.

„A musíme předpokládat, že Joseph svou výstrahu splní a pošle někoho, aby dal pozor, že se k policii ani nepřiblížíš.“

„Tohle si nezasloužíš, Danieli. Neměl by ses do ničeho zaplétat. Zaplétat se se mnou. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem tě ještě ani neznala. Měl by ses vrátit domů a zapomenout na mě.“

Vycítila, že k ní otáčí hlavu.

„To tedy nehodlám ani v nejmenším.“

„Co jako?“

„Zapomenout na tebe.“ Sevřela mu loket a krátce spočinula hlavou na jeho vypracovaném bicepsu. Viděla film, kde hrál herec, jemuž se Daniel podobal. Když si na plátně svlékl košili, ženská část auditoria zašuměla nejen obdivem. Oba muži si byli podobní nejen obličejem, ale i postavou.

„Firma, kde pracuju, sídlí ve východní části centra. Vezmeme si taxi. Měli bychom si pospíšit. Ultimátum vyprší… v šest. Čeká nás hodně práce.“ Otočila se do ulice a vyhlížela taxík.

„Počkej,“ zašeptal ostře.

„Co je?“

„Někdo nás sleduje,“ odpověděl Daniel.

„Víš to jistě?“ zapochybovala. Přesto se ohlédla a uviděla dodávku, která zajížděla k obrubníku. „Joseph?“

„Předtím jsem žádnou dodávku neviděl.“

„Jestli to jsou policajti a Joseph je uvidí,“ vyhrkla v panice, „pomyslí si, že jsme je zavolali! A zabije Sáru!“

„Nevíme, jestli to jsou policajti. Třeba zastavují jen náhodou.“

Nebyla to náhoda, v dodávce skutečně seděli policisté. Vzápětí to potvrdil modrobílý hlídkový vůz NYPD, který vyjel z Columbus Circle a mířil k nim, pak ale prudce zabrzdil a otočil se do protisměru.

„Někdo z dodávky zavolal vysílačkou hlídce a přikázal jí, ať odsud vypadne,“ usoudila Gabriela. „Jo, jsou to určitě poldové. Zřejmě se domnívají, že je dovedu k Charlesovi.“

„A podívej se tam,“ zamumlal.

Sledovala směr jeho pohledu a uviděla automobil, který vypadal jako neoznačený policejní vůz – šedý sedan se střechou ježící se několika krátkými anténami.

„Zatraceně!“ ulevila si vztekle. „Je jich tu jak much.“

„Co teď?“

Zamyslela se. „Vrátíme se do mého bytu. Počkej, tamtudy ne. Pojď sem, půjdeme tady při obrubníku.“

„Co?“

„Drž se pěkně na sluníčku.“

Daniel se nejistě zamračil, ale pak se usmál. „Jo aha, ty chceš, aby nás viděli.“

„Přesně tak.“

Za deset minut byli zpátky v činžáku, kde bydlela. Tentokrát v hale nenarazila na nezvané útočníky a nastoupili do rozhrkaného výtahu, který je vyvezl do druhého patra. V bytě orientovaném na jih odložila tašku od Tiffanyho, kterou jí přinesl, i kabelku na starožitný stolek za dveřmi. Svlékla bundu a pověsila ji na háček.

Daniel se zvědavě rozhlížel a soustředil se na knihy a pak na obrázek blonďaté holčičky.

„Sára,“ řekl tiše.

Nenamáhala se ani přikývnout, a stejně to nebyla otázka.

Daniel si prohlížel další fotografie, většinou samotné Gabriely, jen na několika byla s rodiči. A u jednoho snímku setrval déle.

„Tady jsi s otcem?“

Ohlédla se. „Ano,“ potvrdila.

„Vypadá dobře. Tvoji rodiče bydlí tady ve městě?“

„Táta už umřel,“ odpověděla. „Máma žije v domově.“

„To je mi líto. Kde tvůj otec pracoval?“

„V elektrárně. Con Ed. Jako manažer.“

Fotografie pořízená před deseti lety zachytila dvaadvacetiletou Gabrielu a jejího otce, který byl přesně o třicet roků starší. Narozeniny slavili ve stejný den, 10. května. Znamení Býka. To vše Danielovi řekla a nostalgicky dodala: „Říkával, že lidé narození ve znamení Býka považují astrologii za pitomost.“

Daniel se zasmál a znovu se zahleděl na obrázek vysokého muže s krátkými, mírně prošedivělými vlasy.

Gabriela se mu nesvěřila, že snímek vznikl týden před otcovou smrtí.

Otec a dcera měli v obličeji stejný výraz, vyrovnaný, dobromyslný. Matka měla právě dobrý den a rozpustile cvakala fotoaparátem.

Pak si Daniel všiml asi deseti nebo dvanácti černobílých uměleckých fotografií. Přistoupil k nim, aby si je prohlédl zblízka. Většinou zátiší a krajinky, ale také několik portrétů.

„Tyhle jsi pořídila ty?“

„Cože?“ Mezerou mezi závěsy vyhlížela oknem na ulici a neviděla, co dělá.

„Ty fotky. Jsou tvoje?“

„Ano.“

„Působivé. Opravdu se ti povedly.“ Přecházel po koberci před snímky a ke každému se naklonil.

„Kdysi jsem malovala, ale pak se mi zalíbila fotografie. Zlákala mě možnost zachytit realitu a ovládat ji. Někdy pořídím přesný záznam, jindy s ním začnu a upravím ho. A někdy je konečný výsledek skrytý, abstraktní a pravdu znám jenom já.“ Mluvila nadšeně, ale náhle jako by z ní vyprchala veškerá energie a zaraženě zmlkla s pohledem upřeným na zarámovanou kresbu srdíčka. Miluju tě, mami, stálo na okraji kostrbatým dětským písmem.

Daniel se přemístil k oknu.

„Vidíš poldy?“ odvrátila se od dětské kresby.

„Zatím ne,“ odpověděl a znovu vyhlédl.

Debatovali, co dál, jak zachránit Sáru – proniknou do kanceláře Prescott Investments a pokusí se najít Říjnový seznam a peníze.

Odmlčela se a ztěžka dosedla do křesla. „Je to strašně složité,“ povzdechla si.

„Nic není složité, když postupuješ pěkně krok za krokem.“ Vyhlédl na ulici a mlaskl. „No jo, už dorazili. Přes ulici je hřiště a postávají u něj dva chlapi se skloněnými hlavami. Jenomže mají na sobě obleky a nikde žádné děti. Zdá se, že mluví do mikrofonů ukrytých v rukávech. A hele, na střeše protějšího baráku jsou další dva. Vypadají jako to duo z ulice.“

„Na střeše?“ zeptala se nevěřícně. „Nahlížejí sem k nám?“

„Ne, teprve si chystají vybavení. Mikrofon a jakýsi talíř.“

Gabriela se odvrátila a jako duchem nepřítomná se rozhlížela po pokoji.

„No dobře.“

Tázavě se na ni zadíval.

„Dej mi vědět, až skončí.“

Nervózně přecházela před oknem.

Daniel se ozval za necelou minutu. „Tak jo. Zamířili na okno jakýsi falický předmět.“

Přistoupila k němu a zašeptala: „Mluvme o Charlesovi a o případu, ale ani slovo o Josephovi.“

Přikývl.

Celých pět minut vedli improvizovaný, ale přesvědčivý rozhovor o údajných zločinech Charlese Prescotta a o její zoufalé situaci. V jednom okamžiku jí však vyhrkly skutečné slzy a musela se odmlčet, aby se uklidnila.

Pak si stoupla přímo před okno a přikázala: „Pojď sem.“

„Co…?“ nechápal.

„Pojď sem,“ zopakovala důrazně.

Svraštil čelo, zmatený jejím tónem, ale bez odmluvy poslechl. V závanu chladného podzimního vzduchu, který proudil do místnosti otevřeným oknem, Gabriela Daniela objala a políbila ho na ústa. Zprvu opatrně, ale pak odvážněji.

„Taky mě líbej,“ zašeptala.

Nestačil se divit, ale ochotně jí vyhověl, vášnivě a dobyvačně. Objal ji a přitiskl k sobě, až to zabolelo. Gabriela cítila na stehně jeho nefalšovanou touhu a jí samotné hořely útroby.

Musela zmobilizovat vůli, aby polohlasem udělila další instrukce. „Ustup a dívej se na mě, jako by se ti líbilo, co vidíš.“

„Tohle nemusím předstírat,“ vydechl.

Ve světle modré podprsence a přiléhavých kalhotkách prošla před oknem, na okamžik se zastavila a pak zatáhla závěsy. Hned nato si oblékla svetr.

„Škoda,“ zalitoval tiše.

Přitiskla ukazovák ke rtům, popadla dálkový ovladač televizoru, ztlumila zvuk a zapnula přístroj spolu s převaděčem kabelové televize. Procházela placenými kanály, až narazila na filmy pro dospělé. Dvojí kliknutí a na obrazovce ožil mizerný, leč vhodný film – dvojice si to rozdávala u bazénu na velmi stísněné pohovce. Gabriela zesílila zvuk.

Uhm, uhm, uhm…

Pokynula ke dveřím a z věšáku v předsíni sundala koženou bundu. Obličej jí zesmutněl, když na vedlejším háčku spatřila dětskou bundičku s kožešinovým límcem.

Znovu jí vytryskly slzy.

Daniel ji konejšivě objal. Gabriela si nasadila sluneční brýle, on také a společně vyšli do chodby, v níž byl cítit čisticí prostředek. Za chvíli již opustili budovu zadním služebním vchodem a opět zamířili k Central Parku, tentokrát však zbaveni všetečných očí a uší.

KAPITOLA 11

11.15, sobota

o 45 minut dříve

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ šeptala Gabriela. „Kdybys ho znal, kdyby ses s ním třeba jen potkal, ani ve snu by tě nenapadlo, že by se mohl dopustit toho, co ti poldové říkali.“

Rovnými ulicemi mířili s Danielem do stínů Upper West Side a již téměř došli k jejímu bytu. Odtamtud, vysvětlila, zavolá své kolegyni Eleně a Charlesovu právníkovi a pokusí se zjistit, co se stalo.

„Byl to ten nejhodnější člověk na světě,“ dodala tiše. „Když jsem se rozváděla, nabídl mi, že kdybych cokoliv potřebovala, stačí mu dát vědět. Sehnal mi rozvodového právníka. Jednoho z nejlepších ve městě. Půjčil mi deset tisíc dolarů na soudní výlohy. Ale ve skutečnosti to nebyla půjčka. Když jsem mu chtěla ty peníze vrátit, kategoricky je odmítl.“ Sáhla pro kapesník a přitiskla si ho k očím.

Zabočili do příčné ulice podobné kaňonu a pokračovali západním směrem. Za chvíli došli k pětipodlažnímu činžáku z neomítnutých cihel, kde bydlela, jen pár bloků od Central Parku mezi Columbus Circle a Amsterdam Avenue.

Když vešli do haly, muž postávající nedaleko výtahu si Gabrielu pozorně prohlédl. „Gabriela McKenzieová?“

„Sakra. Další policajt?“ špitla k Danielovi.

Pak si všimla, že muž drží papírovou nákupní tašku s logem obchodu se zdravými potravinami.

„Co chcete?“ zeptala se.

„Jste Gabriela?“ Muž měřil nejméně metr devadesát a měl velmi pevnou postavu. Pevnou takovým způsobem, jako je pevný pytel hnojiva. Hlavu mu pokrývala masa blond prstýnků.

„Ano. A promiňte, že se ptám, kdo jste vy?“

Veselý smích. „Nazdárek. Jakpak se dnes máte? Krásné ráno, že? Nádherné. Podle předpovědi má být později zataženo a chladno, ale užívejme si, co nám příroda nadělila teď, ne?“

Vykročil k nim a na tak mohutného chlapa se pohyboval nečekaně pružně. Lehký úsměšek. „Jmenuju se Joseph.“ Ruku jí nepodal. „Nenamáhejte paměť, nikdy jsme se nesetkali.“ Pokývl Danielovi, který se mu podíval do tmavých očí. Pod nezapnutým černým pláštěm měl volný hnědý oblek s dvěma mastnými skvrnami na břiše. Jeho zuby měly podivný narůžovělý nádech.

„Co ode…“ Nedokončila otázku a místo ní položila jinou. „Odkud mě znáte?“

„Ale já vás zatím neznám. Alespoň ne osobně. Vidím, že jsem o dost přišel. Tak jakpak se dnes máte? Copak, postrádáte náladu na přátelský rozhovor? Žádný strach, dlouho vás nezdržím. Ale mám něco, co vás bude zajímat.“

„O čem to mluvíte? Nechte nás na pokoji.“

„Moment, říkám, že vás to bude zajímat. Nejste zvědavá, co to je?“

„Ne.“

„Hm, já pevně věřím, že bude. Vsadím na to pět babek. Dorovnáte mě?“

„Hele, dejte si odchod, pane,“ ucedil Daniel a posunul se o pár centimetrů.

Joseph zvedl ruku, jako kdyby vykrýval úder. Zubil se. Dost děsivě. Zjevně si s nimi pohrával. „Aspoň nahlédněte. Pěkně prosím. Snažně vás prosím.“ Zvedl nákupní tašku.

Gabriela otočila hlavu k Danielovi a Joseph mezitím sáhl do tašky a vylovil z ní větrovku, černou a modrou jako vody newyorského přístavu za soumraku. Dětská velikost. Kromě ní vytáhl panenku podobnou Barbie, bez šatiček. Béžová hračka zazářila v pruhu slunečních paprsků.

Gabriela zaječela.

Joseph se bolestně zamračil. „Moje uši, moje uši!“ Poklepal si na boltec. „Ne tak hlasitě.“

„Kde jste ty věci vzal?“ běsnila. „To je Sářina bunda! A její panenka!“ Ustoupila a vytáhla mobil.

„Aha, telefon,“ poznamenal Joseph. „Uvědomujete si, že by mi nejspíš nebylo vhod, kdybyste někam volala? To snad není takový intelektuální porod. Domnívám se, že ne.“

„Co to má kurva znamenat?“ vybuchl Daniel.

Joseph na něj beze slova zahrozil prstem.

„Kde jste ty věci vzal?“ zopakovala Gabriela zlomeným hlasem. „Kde je moje dcera? A kdo vlastně jste?“

„Tolik, tolik otázek… Vezměme je popořádku. Bundu jsem vzal slečně Sáře, jak si lze snadno domyslet. A kde by asi tak mohla být? Co myslíte? S mými přáteli. Pokud se týká otázky číslo tři, ponechám ji zatím bez komentáře.“

Gabriela k němu přiskočila a popadla ho za klopy. Zastihla ho nepřipraveného a Joseph zavrávoral, úsměšek na jeho tváři vystřídal rozzlobený výraz. Daniel chytil Gabrielu za ramena a odtáhl ji.

To už se Joseph zase potměšile usmíval. „Klí-dek! Malá Sára je v pořádku.“

Daniel se k němu ještě přiblížil. Joseph rozhrnul kabát a sako a ukázal pažbu pistole. „Malá demonstrace síly! Takže se uklidni, kovboji.“

Daniel s vykulenýma očima ustoupil.

Gabriela při pohledu na zbraň jen zalapala po dechu.

Joseph sjel Daniela pohledem. „Co jsi vlastně zač, kovboji?“

„Přítel.“

„Přítel. Fajn. Ukaž náprsní tašku.“

Daniel zaváhal, pak sáhl do kapsy a podal mu hrst bankovek. Stovky a padesátky. Asi tisíc dolarů.

„Tohle se dává do náprsní tašky. Já chci vidět náprsní tašku.“

„Vemte si je.“

„Nechci peníze. Chci tvou náprsní tašku.“

„Kde je Sára?“ vykřikla Gabriela. „Co jste jí udělal?“

Joseph si znovu poklepal na boltec. „Nevyvolávejme zbytečnou pozornost. Tohle,“ pleskl dlaní do pažby, „je ještě hlasitější než vaše hysterie. Tak, kovboji, tu tašku.“

Daniel mu podal náprsní tašku z měkké kůže.

„Ach bože, ne.“ Gabriela se rozplakala.

Joseph se pomalu probíral náprsní taškou, jako by si do paměti ukládal různá fakta. Vytáhl navštívenku a prohlédl si ji. „Norwalk Fund. To zní lukrativně.“ Vrátil Danielovi jeho majetek. „Tu máš, kovboji Dane, bytem Franklin Street osmdesát pět. Hezká čtvrť. To je vše, co jsem od tebe zatím chtěl. Ale pokud budu někdy v budoucnu potřebovat půjčku, je dobré vědět, že jsi tak ochotný rozloučit se s penězi.“ Obrátil se na Gabrielu. „A teď o slečně Sáře. Důvodem, proč je na návštěvě u mých přátel, je váš šéf. To jste si už ostatně nejspíš sama domyslela. Charles Prescott zmizel a to mě silně znepokojilo. Policie vás už jistě informovala, nebo se pletu?“

„Ano, informovala, ale co to má…“

Ukazovák na rtech ji umlčel. „Stačí prosté ano. Nic víc neříkejte, dokud nepoložím otázku, souhlas?“

Přikývla, ruce zaťaté v pěst.

„Fajn, takže dál. Kdyby se vás ctihodná policie města New York znovu na něco vyptávala, nic jim neřeknete. Kdyby vám někdo volal z neznámého čísla, nepřijímejte hovor. Když vám v hlasové schránce nechají policajti vzkaz, nevolejte jim. Kdyby vás zastavili na ulici a na něco se ptali, odpovězte, že nic neřeknete, dokud se neporadíte s právníkem. A je úplně jedno, čeho by se otázka týkala, jestli spodního prádla vašeho šéfa, nebo by prostě chtěli vědět, kolik je hodin. Jestli zjistím, že jste mluvila s policií, budu velmi nešťastný. A to znamená, že bude nešťastná i slečna Sára.“

„Přestaňte! Přestaňte s tou zasranou hrou!“ Gabriela nasucho polkla a zírala na větrovku a panenku. „Jak můžu vědět, že ji máte? Ty věci jste mohl ukrást.“

Joseph bundičku pečlivě složil, uložil do tašky a položil na ni panenku. „Stalo se to následovně. Váš bývalý manžel Timothy dnes ráno odvezl Sáru do tanečního kroužku. Nedlouho poté jistý můj společník, který vypadá jako Timův otec, přišel do školy a vyzvedl ji. Dědečkovo jméno a fotografie jsou uvedeny na seznamu osob oprávněných k převzetí dítěte.“

„Jak jste to proboha zjistil?“ vykoktala šokovaná Gabriela.

Joseph zřejmě neměl náladu odpovědět. „Oznámil, že rodina změnila plány na víkend a že má odvézt Sáru k vašim přátelům. Musela jste neočekávaně odjet. Dědečkův dvojník skutečně odvezl holčičku k přátelům, to znamená ke mně. Jednoduché, ne? A když dovolíte, přímo geniální.“

„Ne! Sára by s cizím člověkem nešla!“ zvolala Gabriela.

„Svého dědečka viděla naposled před dvěma roky. K tomu, abych to zjistil, mi stačilo párkrát kliknout myší. Doslova párkrát. Klik klik – zbytek zařídily sociální sítě. Dnes jsou lidi strááášně neopatrní.“

Gabriela si konečky prstů utřela oči. „Nemám moc peněz,“ řekla tiše, „ale dám vám, co budete chtít. Půjčím si, nebo…“

Joseph se pobaveně zadíval na Daniela. „Jsi nějaký napjatý, kovboji. Nervózní. Já to poznám. Uvažuješ, že by sis zahrál na hrdinu, viď? Chceš mě třeba bodnout tužkou do oka? No tak za prvé bych tě oddělal, než by ses přiblížil o půl metru. A za druhé, i kdybys u sebe mě baseballovou pálku nebo třeba raketomet, čeho myslíš, že bys dosáhl, kdybys mě zlikvidoval? Co by se asi stalo s malou Sárou? Měj rozum, člověče.“

„Policie vás dostane,“ opáčil Daniel klidně. „Nebo FBI. Únos je federální zločin.“

Joseph si povzdechl. „Ale pro-sím tě…“ Stočil pohled zpět ke Gabriele a promluvil rozumnějším tónem: „Poslyšte, vaše dcera je v pořádku. Dívá se na televizi. Má hračky. Domnívá se, že je u vašich přátel, s kterými se dosud neseznámila. Myslí si, že jste musela na několik dní nečekaně odjet.“

„Jestli jí ublížíte…“

„Ale no tak, nejsme ve filmu… Neplýtvejme vzácným časem, ano?“

„Chci s ní mluvit. Chci ji vidět.“

„Zanedlouho.“

„Prosím vás.“

„Zanedlouho.“ Joseph se rozhlédl. Nikde nikdo. „A teď mě pozorně poslouchejte. Posloucháte?“

„Ano, ale…“

„Pst. Chci pouze, byste napjala uši.“

„No dobře.“ Sklopila oči k roztřeseným rukám.

„Ozval se vám dnes Charles Prescott?“

„Ne, přísahám! Včera odešel z práce dřív. Řekla bych vám, kdybych s ním dnes mluvila. Prosím vás… Co ode mě chcete?“

Joseph souhlasně přikyvoval, pak se prosklenými vchodovými dveřmi podíval na ulici. Kolem budovy procházelo několik pěších, ale na skupinku uvnitř se nikdo ani nepodíval. „Existuje jistý seznam… s detailními informacemi o některých Charlesových klientech. Abych byl přesný, je jich dvaatřicet.“

„Dvaatřicet?“ zeptala se a střelila pohledem po Danielovi.

„Správně. Nazval to Říjnový seznam. Byli to speciální klienti, jimž poskytoval… Nazvěme to soukromé služby.“

„O tom jsem v životě neslyšela.“

„No ale to není moje starost, že? Každopádně já patřím mezi ty klienty. Podíleli jsme se na jednom velmi důležitém projektu, z kterého ovšem vinou nečekaného zmizení vašeho šéfa sešlo. Mně se to nelíbí a potřebuju se spojit s ostatními. Bez Charlese Prescotta jsme jako loď bez kormidla. Mimochodem, postřehla jste termín, který jsem použil? Já ten seznam potřebuju. A vy mi ho opatříte.“

„Jak vám můžu opatřit věc, o které jsem nikdy neslyšela?“

„Znáte Charlese líp než většina lidí. I kdybyste mluvila pravdu, čímž si ostatně nejsem tak docela jistý, dokážete lépe než kdo jiný vydedukovat, kde asi může být.“

„Když byl ten seznam tak důležitý,“ vmísil se do debaty Daniel, „jistě ho nosil u sebe. Rozhodně by ho nikomu nesvěřil. Svému právníkovi, svému…“

„Jeho právník ho nemá. Ověřil jsem si to.“

„Pan Grosberg?“ zeptala se Gabriela. „Vy jste s ním mluvil?“

Joseph chvíli mlčel a zvlnil masité rty do něčeho, co by se dalo nazvat úsměvem. „Setkali jsme se a… diskutovali jsme spolu. Jsem přesvědčen, že ten seznam nemá.“

„Setkali jste se a diskutovali? Jak asi? Co jste mu sakra udělal?“

„Uklidněte se. Za měsíc za dva bude v pořádku.“

„Je mu přes sedmdesát! Co jste mu udělal?“

„Gabrielo, v této věci stojíme na stejné straně barikády, ne? Není v mém zájmu, abyste byla nervózní, potřebuju, abyste se soustředila. Už kvůli Sáře. No a měl bych dodat, že mi o tom seznamu zacvrlikal takový malý ptáček, který už bohužel není mezi námi.“

„Cože?“

Joseph nakrčil nos, jako by se mu vůbec nezamlouval její šokovaný výraz. „Tento ptáček, tento vrabčák mi zacvrlikal, že Charles byl tak paranoidní, že neuchovával seznam ve svém počítači. Tvrdil prý, že když hackeři pronikli do počítačového systému Mossadu, do toho jeho by se dostali mnohem snadněji. Důležité dokumenty tedy uchovával jen v papírové podobě. A to v New Yorku. Ten seznam je někde tady a vy ho musíte najít.“

„Jak?“

Joseph zvedl ukazovák. „Možná víte víc, než si myslíte.“

„Nic nevím! Možná o něm slyšeli jiní zaměstnanci, ale já…“

„Myslíte třeba Elena Rodriguezová, jeho příspěvek pozitivní diskriminaci? Brigádníci? Účetní? Ne, byla jste jediná, kdo s panem Charlesem Prescottem úzce spolupracoval. Vím to od něj samotného. Prohlásil, že Gabriele se nikdo nevyrovná. Ne, pokud mi ten seznam může někdo sehnat, jste to vy, holčičko. Sečteno a podtrženo, potřebuju, abyste mi opatřila Říjnový seznam. Tečka.“

Zkoumavě upřel na Gabrielu svůj strašidelný pohled. „A chci ještě něco. Vstupní poplatek, který jsem Charlesovi uhradil. Chci ho nazpět. Čtyři sta tisíc dolarů.“

„Poplatek?“ podivila se Gabriela. „Naše firma žádné vstupní poplatky neúčtuje. Inkasujeme každoroční procentní podíl z celkového portfolia…“ Zarazila se, pokývala hlavou a znechuceně dodala: „Ale chápu. Těch dvaatřicet osob, to jsou speciální klienti.“

„Přesně tak!“

„Ovšem pokud jste tak tajemní, jak mám vědět, kde jsou nějaké peníze pro… pro takové, jako jste vy?“

„Aúúú, to bolelo.“ Joseph nasadil zmučenou grimasu.

„Poslyšte, Joe,“ zasáhl opět Daniel, „buďte realistický. Jestli její šéf utekl, jistě si vzal s sebou všechny peníze, které měl.“

„Joe?“ Světlovlasý muž se okázale rozhlédl.

„Josephe.“

„Ach, moi?“ Usmál se. „Charles zdrhl narychlo. Podle mých informací vzal nohy na ramena, jen co se dozvěděl, že je na něj vydán zatykač, a nestihl posbírat všechny prachy, které měl ulité. Policie možná jistou část našla, ale vsadil bych se, že mnohem víc toho tady někde zůstalo. A doufám – kvůli vám a slečně Sáře –, že na ten ukrytý poklad narazíte. A teď, když dovolíte, Gabrielo, stanovíme základní pravidla. Za prvé, jak jsem již uvedl, žádný kontakt s policií a ani slovo komukoliv jinému. Vašemu exmanželovi, nejlepším kamarádkám, kadeřnici, prostě nikomu.“

„Jste nechutný.“

Joseph se otočil k Danielovi, který zřejmě přemýšlel, jak ho srazit k zemi. „Je mi líto, že jste se namočil do takové nepříjemné záležitosti, ale jistě mě chápete. Nevypadáte jako hlupák. I vy budete držet jazyk za zuby. Souhlasíte?“

„Jo.“

„Kdyby pohled mohl zabíjet…,“ zasmál se Joseph a řekl Gabriele: „Blíží se poledne. Ten seznam potřebuju v pondělí před začátkem úředních hodin, takže vám poskytnu – velkomyslně vám poskytnu lhůtu do zítřka do šesti večer, abyste ho našla. Ale peníze jsou jiná kapitola. Kdyby se náhodou všechno podělalo a policajti mi zaťukali na dveře, musím mít ve své nažhavené ručičce nějakou hotovost, abych mohl naskočit na vlak. Peníze chci v šest hodin dnes večer.“

„Dnes?“ vyjekla Gabriela. „Nemožné!“ zalapala po dechu. „Čtyři sta tisíc dolarů?“

„Kvůli Sáře byste měla rychle vymyslet, jak to zařídit, aby to možné bylo.“

Gabriela jako by posbírala poslední zbytky sil. Rozhodným tónem prohlásila: „Nehnu ani prstem, dokud mi nedovolíte promluvit s mou dcerou.“

„Bohužel s ní mluvit nemůžete.“ Joseph otevřel mobilní telefon a ukázal jí displej. „Ale můžete se podívat.“

Gabriela s Danielem sklopili oči k přístroji a viděli asi šestiletou dívenku, která seděla před televizorem a dívala se na kreslený film. V pozadí se rýsovaly obrysy dvou dospělých.

„Jak jste mohl něco takového udělat?“ vybuchla.

Joseph si povzdechl, nasadil znuděný výraz a sklapl telefon. „Zopakujeme si hlavní body, ano? Jak zní zásada číslo jedna?“

„Nekontaktovat policii.“ Slova zněla, jako kdyby Gabriela mluvila pod vodou.

„Hurá, dostáváte jedničku s hvězdičkou.“ Zvedl tašku s dětskou větrovkou a panenkou. „Jo, málem bych zapomněl. Někdo vás bude pozorovat. Soustavně, na každém kroku. Věříte mi? Ne, nemusíte odpovídat. Nashle,“ rozloučil se a byl tentam.

KAPITOLA 10

10.30, sobota

o 45 minut dříve

Do čtveřice v Central Parku se opíralo slunce, ostré, oslepující.

Naresh Surani schoval zlatý odznak detektiva NYPD, krátce se zadíval se na Daniela Reardona, ignoroval ho a zeptal se Gabriely: „Ozval se vám dnes Charles Prescott?“ Ani jasné sluneční paprsky nedokázaly oživit jeho šedavou pleť.

„Můj šéf? Ne. Proboha, stalo se mu něco?“ Zalétla pohledem k Danielovi. Druhý detektiv, Brad Kepler, se na něj také podíval, ale ignoroval ho stejně výmluvně jako jeho partner.

„Kdy jste ho viděla naposled?“ zeptal se opálený Kepler.

„Včera v práci. Dopoledne. Potom jsem odešla na obchodní jednání a byla jsem pryč celý den. Měl nehodu? Stalo se mu něco? Prosím vás, musíte mi to říct!“

Dívali se na ni se zřejmým podezřením. „Pan Prescott zmizel,“ prohlásil Surani. „A zdá se, že s ním zmizela i spousta peněz jeho klientů.“

Gabriela se nahlas rozesmála. „Ne, to je vyloučeno. To musí být nějaký omyl.“

„Obávám se, že není. Detektiv Surani a já pracujeme v oddělení finanční kriminality newyorské policie. Aktivity pana Prescotta prověřujeme už dva měsíce.“

„To musí být jiný Charles Prescott. Shoda jmen.“

Surani zřejmě vedl výslech, a teď vysvětlil: „Finanční správa a FBI vyšetřují peněžní toky z účtů a na účty jistých obchodníků s akciemi u nás i v zahraničí. Některé z těchto účtů založil pan Prescott ve prospěch různých klientů. Prokázalo se spojení s New Yorkem, a proto jsme se do pátrání zapojili i my. Vyšetřování už trvá skoro rok.“

„To není možné!“

„Dnes ráno jsme chtěli vniknout do jeho kanceláře a současně zatknout pana Prescotta doma, ale určitě se o vyšetřování nějak dozvěděl a včera pozdě v noci utekl. Týmy kriminalistů v této chvíli prohledávají jeho kancelář i jeho domy. Než zmizel, vybral několik účtů tady ve Státech a převedl peníze na tajná konta v zámoří.“

Gabriela sklopila hlavu. Stáli u kanálové vpusti zabudované do dlažby chodníku. Železná mříž zjevně pocházela z dávné doby. „Včera mi oznámil, že večer bude v kanceláři. Jak jsem již uvedla, mluvila jsem s ním jen dopoledne a potom jsem odešla na pracovní schůzku. Prohodili jsme spolu sotva deset slov. Předpokládala jsem, že se zdržel v práci déle a potom šel domů.“

„Domů nešel. Hlídali jsme to tam.“

„Utekl? Ach bože.“

„Vy jste přítel paní McKenzieové?“ obrátil se detektiv Kepler k Danielovi.

„Správně.“

„A Charlese Prescotta znáte?“

„Ne,“ odpověděla místo něj Gabriela. „Nezná.“

„S Gabrielou jsem se seznámil teprve včera večer,“ vysvětlil Daniel.

Ztratili o něj zájem, jako kdyby ho považovali za náhodného partnera na jednu noc vyplněnou sexem a navrch maximálně na společnou snídani. Danielovi bylo očividně jedno, co si o něm policisté myslí.

„Musí to být nějaký politováníhodný omyl,“ pokračovala Gabriela. „Především by Charles nikdy neudělal nic nezákonného. To si vůbec neumím představit.“ Odkašlala si. „Pokud nečekaně odjel z města, určitě k tomu měl naléhavý důvod. Zřejmě problém některého z klientů. Charles je prostě takový. Pro své klienty není jen investiční poradce. Je jejich přítel…“

„Problém, to jo. Obvinění z federálního zločinu,“ ušklíbl se Kepler a dodal: „Opravdu to není omyl, paní McKenzieová.“ Mluvil bez emocí, ale přesto z jeho hlasu čišelo podráždění.

„Jsem vedoucí jeho kanceláře,“ dostávala se Gabriela do varu. „Jak mohl provádět, co naznačujete, aniž bych o tom věděla? Tomu přece sami nevěříte.“

Daniel se zavrtěl, jako kdyby ji chtěl varovat, že není zrovna nejlepší nápad naznačovat policii, že může být spoluvinicí. Gabriela zmlkla. Surani zamrkal za kouřovými brýlemi a prohlásil: „Nemáme žádné důkazy, že byste byla do případu zapletena.“

Jeho tón ovšem naznačoval nevyřčené zatím.

„Kdo jsou ti klienti, které jste zmínil?“ naléhala.

„Jména zatím nemáme. Značný počet je podle FBI z Dálného východu, Jižní Ameriky a Středního východu. Federální agenti sledovali mezinárodní peněžní toky a nákupy akcií.“

Gabriela se zasmála, byť poněkud hystericky. „Tak tohle je skutečně omyl. V životě jsem neslyšela, že bychom v těch místech měli nějaké klienty. A znám je všechny.“

„Inu, naše informace potvrzují, že je měl,“ namítl Surani. „Zdá se, že jich bylo celkem dvaatřicet. A Charles Prescott převáděl na jejich účty značné částky. Jaký k tomu měl důvod? S největší pravděpodobností pral špinavé peníze. S jistotou to však nevíme.“

„Panebože,“ vydechla nevěřícně. „Třicet dva klientů?“

„Takový byl stav před dvěma dny.“

Gabriela otevřela ústa, pak ale stiskla rty, jako kdyby nenacházela slov.

Surani: „Paní McKenzieová, musíte pochopit, že nás pan Prescott nachytal nepřipravené. Prostě nás překvapil. Zjistili jsme, že si koupil jednosměrnou letenku do Curychu na víkend před Kolumbovým dnem, takže jsme se domnívali, že do té doby neopustí město.“

„Jednosměrnou letenku?“ řekla Gabriela „Ne. Veškeré cestovní náležitosti mu zařizuju já. Neměl v plánu někam odjet. A rozhodně by se chtěl vrátit.“

„Jak vidíte, mýlila jste se v něm,“ štěkl Kepler.

„Prescott se určitě o vyšetřování, které je proti němu vedeno, dozvěděl a zavčas se vypařil. Ale ne do Švýcarska. Nevíme kam. Musíme tedy získat jména a adresy oněch dvaatřiceti klientů.“

„V kanceláři jste nic neobjevili?“

„Víme, že včera v šest večer odletěl na ostrov Svatý Martin v Karibiku, ale tam jeho stopa končí,“ vysvětloval Surani. „Tamější úřady ho nemohou najít. Teď vkládáme naděje do vás. Doufám, že budete spolupracovat. Potřebujeme zjistit místo jeho pobytu.“

„Povězte nám, co víte,“ oslovil ji důrazně Kepler a přimhouřil tmavé oči.

„Já nic nevím!“

„Pravděpodobně víte, Gabrielo,“ opáčil Kepler sardonicky. „Víte například, že Prescott vlastní dům v Miami?“

„Plážový domek? Jistě, o tom vím.“

„No tak vidíte. Něco přece jenom víte. Přesto jste nám tuto informaci dobrovolně nepředala. A co jeho další domy? Především nás zajímají ty v zámoří. Nebo nějací přátelé, milenky, u kterých by se mohl zdržovat?“

Hleděla na černé stíny stromů na chodníku, vykreslené ostrými slunečními paprsky.

„Paní McKenzieová?“

Vzhlédla. „Ano?“

„Vlastní Prescott nějaké domy mimo území Spojených států?“ zeptal se Kepler bez obalu. „Navštěvuje pravidelně nějaké osoby? Ty, které trvale žijí v zahraničí?“

„On… Ne, ne, o nikom takovém nevím. Často cestuje do Karibiku. Chci říct, má tam dost klientů.“

To my víme, říkaly obličeje obou policistů.

A někteří z nich patří do té neslavné dvaatřicítky.

„No tak, Gabrielo, mluvte. Zatím vám to jde dobře.“

„Mohli byste se chovat ohleduplněji?“ zasáhl Daniel. „Právě jste jí sdělili hodně ošklivou novinu. A nedomnívám se, že byste postupovali příliš taktně.“

Policisté jej okázale ignorovali. Slova se opět ujal Surani, rozumnější z nich. „Vzpomínejte, paní McKenzieová. Nějaké detaily o služebních cestách, které podnikl? O lidech, které měl navštívit?“

„Vida, zdá se, že vás něco napadlo,“ popichoval Kepler. „No tak, podělte se o své znalosti.“

Daniel ho probodával očima, detektiv se však díval na Gabrielu.

„Zmínili jste Svatý Martin,“ začala Gabriela nejistě. „Často létal i na Panenské ostrovy. Neznám muže, s kterým se tam scházel, možná patří mezi těch dvaatřicet speciálních klientů, o kterých jste mluvili. Vím o něm jen tolik, že to je Evropan, který devět měsíců v roce tráví na ostrově Svatý Tomáš a vlastní velkou, skutečně velkou jachtu. Tuším, že se jmenuje Island nebo Islands.“

Policisté si vyměnili podrážděný pohled, jako by je tyto střípky informací otravovaly.

„Dobrá, prověříme si to,“ opáčil Surani.

Kepler přikývl. „Dobrá práce, Gabrielo. Věděl jsem, že to v sobě máte.“

Daniel jako by mu chtěl zaťatou pěstí smazat ten ironický úšklebek z tváře.

„Mluvili jste s Elenou Rodriguezovou?“ zeptala se Gabriela. „Pracuje jako Charlesova druhá asistentka.“

„Ano, před hodinou,“ odpověděl Kepler. „Nepomohla nám o nic víc než vy.“

Surani jí podal vizitku. „Kdyby vás ještě něco napadlo, zavolejte.“

Natáhla se pro ni, ale pak jí ruka klesla a v obličeji se objevil zděšený výraz. „Pro boha svatého, teprve teď mi to došlo… Co moje práce? Čím se budu živit? Můj plat… A penzijní pojištění…“

Surani se podíval na Keplera, který konečně projevil trochu lidskosti. „Bohužel vám musím oznámit, paní McKenzieová, že Prescott včera večer vybral všechny firemní účty. Včetně peněz určených na výplaty a na příspěvky do penzijních fondů. Převedl skoro pětadvacet milionů do jedné banky na Kajmanských ostrovech a potom se vypařil. Nezůstalo vůbec nic, ani cent.“

KAPITOLA 9

10.00, sobota

o 30 minut dříve

Gabriela s Danielem minuli Ovčí louku v Central Parku a zamířili pod stromy ozařované sluncem. Listy se ještě držely na větvích a jejich plochy protkané žilkováním hýřily barvami jako obrazy Jacksona Pollocka, soustavně měnily odstín a odlesk, jak si s nimi pohrával vítr.

Gabriela nesla přes rameno kabelku, v jedné ruce držela tašku od Tiffanyho, kterou jí Daniel přinesl, v druhé papírový sáček a v něm sendvič se smetanovým sýrem a vlašskými ořechy pro svou dceru.

„Pojďme tudy,“ navrhla a rukou naznačila směr.

Brzy se ocitli u vodní nádrže a drželi se při okraji stezky, aby do nich nenarazil nějaký běžecký nadšenec. Trénující závodní chodec svým velbloudím krokem mnohé z běžců předháněl.

Jejich rozhovor teď měl věcný charakter typický pro ráno po seznámení. Daniel se jí vyptával na práci ve firmě Prescott Investments a Gabriela na závěr nadšeně dodala: „Já tu práci miluju. Opravdu ji miluju. Vždycky jsem měla dobré známky a školu jsem dokončila s vyznamenáním, ale nechtěla jsem dělat nic čistě praktického. Jsem kreativní typ. Psaní, kreslení, design a hlavně fotografie, to pro mě bylo důležité. Jedna personální agentura mě poslala za Charlesem Prescottem. Sháněl fotografa na volné noze, aby mu pořídil snímky pro reklamní materiály.“

Usmála se. „Vyptával se mě na používání Photoshopu a podobných programů a uprostřed pohovoru mě zarazil a řekl, ať na to zapomenu. Málem jsem se rozplakala, tu práci jsem opravdu potřebovala. On se však zasmál a řekl, že viděl mé portfolio, pochválil moje fotky a prohlásil, že jsem umělkyně. A potom dodal, že na základě rozhovoru se mnou ve mně rozpoznal mé největší přednosti, organizační schopnosti a analytické myšlení. Prý jsem ideální člověk pro byznys.“

Nadechla se a pokračovala: „Samozřejmě jsem se domnívala, že mi chce zaobaleně naznačit, abych se sbalila a vypadla, jenomže on mi na místě nabídl pozici vedoucí kanceláře. Na plný úvazek a se všemi benefity. V první chvíli mě to urazilo. Skálopevně jsem věřila, že se ze mě stane slavná umělkyně. Potom jsem si však přiznala, že po takové kariéře vlastně netoužím.“

S úsměvem se obrátila na Daniela. „Pochopil jsi, že není radno klást mi otázky? Zavalí tě lavina informací, že by i Google záviděl. Tak co bude, vezmeš nohy na ramena a utečeš?“

„Ještě ne. Zatím se zdá, že včerejší večer neskončil katastrofou.“ Pak Daniel naklonil svým šarmantním, okouzlujícím způsobem hlavu a dodal s tou správnou dávkou vážnosti: „Ale fotografování ses nevzdala.“

„Nevzdala. Ve skutečnosti moje produktivita kupodivu vzrostla. Práce na plný úvazek mě osvobodila. Nemusela jsem si dělat starosti, jak si vydělat na živobytí malováním, focením nebo psaním. Mohla jsem kreslit nebo fotografovat to, co mě zaujalo. A ukázalo se, že Charles měl pravdu. Mám hlavu na management. Vedu kancelář, sjednávám pronájem vybavení, organizuji schůzky, vedu účetnictví, prostě všechno. Setkání s Charlesem mi zachránilo život. Moje manželství skončilo rozvodem a potřebovala jsem nový směr, nový smysl… Však víš, co chci říct. Stal se mým mentorem… A víš co?“

„Ani se tě nedotkl.“

„Přesně tak. Nikdy se o nic nepokusil. Každým coulem gentleman. Laskavý, vtipný. Úžasný člověk. Ve světě financí a podnikání se pohybuje spousta nedobrých lidí.“

„To já vím až moc dobře.“

Pomalu kráčeli po hrbolatém chodníku. Občas se o sebe otřeli rameny a pokaždé mezi nimi přeskočila jiskra. „Stejně je to zvláštní. Jednou dvakrát za život potkáš dobrého člověka a on tě navždy změní. Charles k nim patří.“

„A předpokládám, že rozumí svému oboru,“ doplnil Daniel. „Vydělává.“

„To ano. Charles je génius. Daří se nám.“

„Možná se s ním v dohledné době spojím. Stále hledám podniky, s kterými bych mohl obchodovat. Mám teď o čem přemýšlet. A spravuje i tvoje investice? Akcie? Penzijní fond?“

„Investoval za mě do několika dobrých pozic a…“ Zarazila se s pusou dokořán a zamrkala.

Daniel měl očividně co dělat, aby zachoval chladnou tvář, pak ale nevydržel a rozesmál se.

„Sakra,“ ulevila si a také se zasmála. „Navrhl mi pár dobrých investičních strategií. Milionářem se sice nestanu, ale až půjde Sára na vysokou, budu na to mít.“

„Přispívá ti bývalý manžel?“

Zajímavá změna tématu, pomyslela si a neutrálním tónem prohodila: „Tim pořád hledá sám sebe. V duchu jsem žertovala, že by se měl podívat pod kámen. Ale myslím si, že dělá, co může. Prostě když má člověk děti, měly by pro něj být na prvním místě. Jestli tě nebaví tvá práce, překousni to a počkej, než dostudují. Jestli tě trápí deprese, poper se s ní kvůli nim. Jestli je další besídka hudební školy to poslední, co si přeješ navštívit, jdi na ni.“ Mlaskla jazykem. „No a to je vše o mém bývalém. Teď mi řekni něco ty o svých… dětech.“

Zasmál se té dvojsmyslné pauze. „Fajn. Takže Bryce a Steven. Patnáct a sedmnáct.“ Popsal dva fajn kluky, typicky americké dospívající chlapce. Pochlubil se, že jsou velmi bystří a nikdy neprovedli nic horšího, než že se občas napili piva nebo přišli domů o hodinu později. „Žádné drogy, žádné rvačky.“

Vysvětlil, jakou budoucnost pro ně naplánoval. Vystudovat dobrou školu, ale žádnou Ivy League. Prostě slušné vzdělání, ale na velké, diverzifikované univerzitě.

„Finance? Management?“

„Nevadilo by mi to. Kapitalismus se ke mně chová slušně. Je vzrušující. Miluju ho. Ovšem důležité je, aby dělali to, co se bude líbit jim. Jiná cesta k úspěchu neexistuje. Kdo ví? Třeba se z nich stanou umělci, spisovatelé nebo fotografové… A stejně, ví někdo, co by chtěl v životě dělat, dokud mu není třicet?“

Nedaleko cválal po jezdecké stezce elegantní kůň s atraktivní brunetou v sedle.

„Nemáš u sebe foťák? Mohla bys pořídit pár snímků pro Sáru.“

„Ne, obyčejně ho u sebe nenosím. Kromě toho máme doma spousty obrázků koní.“

Dívali se za nádherným stvořením, které se vzdalovalo na sever směrem k Harlemu.

Gabriela mlčela. Daniel přimhouřil oči a zadíval se ke křovinám.

„Co je?“

„Zdálo se mi, že nás někdo pozoruje.“ V ostrém slunečním svitu si nasadil značkové tmavé brýle.

Gabriela se chvíli rozhlížela a pak řekla: „Nikoho nevidím.“

„Asi mě oklamala hra stínů. Domníval jsem se, že vidím muže v černém plášti.“

Pokračovali v procházce k jejímu bytu a prohlíželi si nabídku pouličních stánků. Staré knihy, cédéčka a samozřejmě jídlo. Prodavači občerstvení nechybí nikde.

Pak Gabriela vycítila změnu v Danielově řeči těla. „Ta komplikace, o které jsi mluvila v restauraci,“ začal Daniel. „Jak velkou komplikaci ten chlap představuje?“ Nenápadně se ohlédl a znovu se mu zdálo, že vidí podezřelou postavu.

„Frank Walsh by mě nešmíroval.“

„Opravdu? Jsi si jistá? Počkej, je větší než já?“

Přeměřila si Danielova široká ramena, vypracované paže a hrudník sportovce. „Kdyby došlo na rvačku, myslím, že bys vyhrál.“

Teatrálně si oddechl. „Tak to se mi ulevilo.“

„Myslím to vážně,“ napomenula ho a dodala. „Frank je fajn chlap. Spolehlivý. Takové zlatíčko.“

Daniel se poslednímu slůvku zasmál.

„Tamhle bydlím,“ ukázala na nenápadný činžovní dům v příčné ulici, cenově dostupný jen díky bizarním, ale k lidem laskavým městským předpisům o nájemném bydlení.

Daniel chtěl něco říct, ale znenadání se odkudsi vynořili dva muži v nepadnoucích oblecích a s evidentním záměrem zamířili přímo k nim.

Přišli z jiné strany parku než z té, kde si Daniel myslel, že zahlédl podezřelý stín, všimla si Gabriela.

Jeden z nich byl opálený běloch s leteckými slunečními brýlemi na očích, druhý pocházel z Indie nebo jižní Asie a zrak si chránil čočkami, které automaticky měnily stínění podle intenzity svitu. Gabriela zamrkala a zadívala se na jejich zlaté odznaky detektivů newyorské policie a služební průkazy.

„Jste Gabriela McKenzieová?“

„Ano… Ano, jsem. A kdo jste vy?“

„Detektiv Kepler,“ představil se ten v leteckých brýlích stroze. „Toto je můj partner, detektiv Surani. Mohli bychom si s vámi chvíli promluvit?“

KAPITOLA 8

09.00, sobota

o 1 hodinu dříve

Seděli naproti sobě v boxu u okna v Irvingově lahůdkářství v Upper West Side.

V jídelně, směsici linolea, cinkavého chromu a zašlého dřeva, vládl chaos. Vzduch byl cítit česnekem, rybami, pečivem, topinkami a kávou, aroma kořenila vůně vody po holení a deodorantů, které někteří návštěvníci zřejmě používali místo sprchy. Proč se fintit v sobotu ráno, že?

Příroda se ráno probudila do krásného, slunečného zářijového dne, který vylákal spoustu lidí ven. Většinu stolů a boxů obsadili místní obyvatelé, ale Gabriela zaznamenala i řadu „vetřelců“, jak jim říkala.

„Myslíš jako vetřelců z mé čtvrti?“ snažil se Daniel překřičet ohlušující kakofonii. „Z TriBeCy?“

„Uvažujeme, že bychom od těch, kdo překročí Čtrnáctou ulici, vyžadovali cestovní pasy,“ odvětila Gabriela.

„To je diskriminace,“ namítl Daniel.

Vrátili se k jídlu.

Připadalo jí zvláštní, že si Daniel i v sobotu vzal oblek, šedý jako včera, ale jinak střižený, a sváteční světle růžovou košili. Že by měl naplánovanou nějakou obchodní schůzku? Nebo se v obleku cítí líp než ve všedních šatech? Gabriela měla na sobě hnědé strečové kalhoty a vínově červený svetr s perličkami, na nohou kotníkové boty. Postřehla, že jednou si zálibně prohlédl její postavu, když si myslel, že ho nevnímá – svetr jí těsně přiléhal k tělu.

Stolek byl malý a Gabriela postavila nápadnou, perleťově zbarvenou tašku od Tiffanyho do jeho rohu. „Ještě jednou děkuju.“

„To je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

Daniel se zeptal, jak daleko to má z domova k téhle jídelně, která se nacházela na Broadwayi kousek od Pětasedmdesáté ulice.

Gabriela se ušklíbla. „Asi čtyři bloky. Chodím sem až příliš často. Za ty svoje macaté boky vděčím Irvingovi.“ Přeletěla pohledem lahůdky vystavené na pultě. „Zjistila jsem, že košer neznamená nízkokalorické.“ Odmlčela se a na čele jí naskočily vrásky. „Čekám.“

Daniel se pleskl dlaní do čela. „Jaké macaté boky?“

„To bylo chabé a navíc opožděné.“

„Ale je vidět, že cvičíš.“

„No, za tohle ti připíšu pár bodíků,“ připustila velkomyslně.

Daniel nasadil výraz zamyšleného filozofa. „Všimla sis, že když muž řekne ženě, že je vidět, že cvičí, je to vlastně návrh? Když se žena zeptá na totéž, chce vědět, jestli se chlap bude v neděli ráno povalovat v posteli, nebo vstane brzy a nazuje adidasky.“

„Zajímavé. Musím si to promyslet. No a byl to návrh?“

„Nechceš trochu džemu?“ odpověděl otázkou Daniel.

Snídali kávu, tmavé pečivo a uzeného lososa. Bez cibulky. „Cibule se konzumuje až na čtvrtém nebo pátém rande,“ prohlásila Gabriela.

„Tohle je rande?“

Vzpomněla si na minulou noc. „Nemyslím, že bychom si s tím měli lámat hlavu,“ zněla její odpověď.

„Dobře. Ale ty vedeš kancelář investičního poradce a já řídím firmu zaměřenou na rizikový kapitál. Lámat si hlavu je náplň naší práce, ne?“

„To je pravda,“ odvětila.

„Ale člověk si nemusí moc lámat hlavu, aby konstatoval, že jsme prožili příšernou noc.“

„Přesný popis,“ potvrdila.

Zamračil se. „Nějak se v tom jídle nimráš. Můžu si vzít ten kousek lososa? Ten osamělý, na kraji talíře?“

„Je tvůj.“

Napíchl si lososa na vidličku a snědl ho. „Jaké máš na dnešek plány?“

„V jednu musím vyzvednout Sáru z tanečního kroužku. Zbytek víkendu strávíme společně.“

„Zdá se, že si s dcerkou pěkně užíváte.“

„To ano.“ Oči se jí rozšířily. „Pořád někam chodíme. Samozřejmě do kina nebo do loutkového divadla, ale i cvičit nebo zpívat. A do muzeí. Sára žadoní, abych ji brala do uměleckých galerií. Je velmi bystrá. Pořád si musím připomínat, že je jí teprve šest.“

„Bystrá bude po tobě.“

„Po mně zdědila povahu… Ach jo, zase jsem se navezla do svého exmanžela. Přitom jsem si slíbila, že to nebudu dělat.“

Požádali mladého číšníka, aby jim dolil kávu, a poděkovali. Daniel se zadíval na Gabrielu s ostýchavým úsměvem. „Nastal okamžik, kdy mi povíš o té své komplikaci?“

Gabriela se od srdce zasmála. „Vsadila bych se, že s tímto věšteckým darem vyděláváš svým klientům hromady peněz.“

„Nenosíš snubní prsten,“ pokynul bradou k její ruce. „Jsi krásná žena, což mimochodem nemíním jen jako intimní návrh, ale spíš jako pochvalu, že určitě chodíš často do fitka. Mám prostě pocit, že musí existovat nějaká komplikace.“

„No ano, jistá drobná komplikace by tu byla.“

„Jak drobná?“

„Přestaň!“ Znovu se rozesmála. „Jmenuje se Frank, Frank Walsh.“

„Hrozné jméno,“ opáčil Daniel a nakrčil dokonale tvarovaný nos.

„Posloucháš mě?“

„Pověz mi o Frankovi.“ Jméno vyslovil se skřípěním zubů. „Umírám touhou dozvědět se něco o tvé komplikaci.“

„Nebuď malicherný. Prostě se občas scházíme.“

„Provdáš se za něho?“

Po odmlce se ozvalo: „Faktem je, že on se o mě zajímá víc než já o něj.“

„Ještě jsem neslyšel, že by se tohle někdy stalo,“ odvětil Daniel sarkasticky. „Mě většinou ženy žádají o ruku hned na první schůzce. Vychrlí to na mě, jen co se zmíním, že mám firmu. Fakt si nevymýšlím. Ale měl bych doplnit, že v tom vždycky hraje roli tequila.“

„Souhlasil jsi někdy?“

„S čím?“ otázal se s předstíranou nevinností.

„Frank je dost svérázný chlapík,“ navázala Gabriela přerušenou nit. „Počítačový fanatik. Samotář. Ale zná spoustu filmů, což se mi na něm líbí, je pozorný a zábavný. Takových dnes moc nenajdeš. Prostě zlatíčko.“

„Výborně, mám vodítko,“ pochvaloval si Daniel. „Syndrom zlatíčko.“

„Cože?“

„Když popíšeš subjekt svého momentálního zájmu jako nesnesitelného protivu, jsi do něj zamilovaná. Pokud ho ale označíš za zlatíčko, je chudák odsouzen k nezdaru, protože mu brzy dáš košem a vyměníš ho za nesnesitelného protivu.“

„Prozatím se zdržím jakýchkoliv přívlastků k Frankově osobě.“ Podívala se na hodinky. „Ještě mám dost času, než budu muset pro Sáru. Nechceš mě doprovodit k mému bytu?“

„Vynikající nápad. Pomůže ti odstranit pár deka tuku z tvých macatých boků.“

„Hezký pokus, ale titul nesnesitelného protivy sis nevysloužil. Zato trest ano.“ Vzala mu z ruky vidličku s posledním kouskem lososa, namočila růžovou kostku do kyselé smetany, strčila ji do úst a rychle snědla.

II

KAPITOLA 7

22.00, pátek

o 11 hodin dříve

„Víš, musím být upřímná,“ řekla Gabriela Danielu Reardonovi. „Tohle byl asi ten nejbizarnější večer, jaký jsem kdy zažila. Doufám, že ses neurazil. Nechtěla jsem, aby to vyznělo urážlivě.“

Její prohlášení nijak nekomentoval a místo toho se zeptal: „Ale bylo to rande, ne?“

Na okamžik se zamyslela. „Bylo to jako rande.“

„Pako?“

„Jako.“

„Aha.“

Kráčeli chladným zářijovým večerem po Broadwayi od Battery Parku směrem na sever a právě míjeli šachovnici oken kancelářské budovy. V mnohých se svítilo, jen některá již ztmavla. Svět práva a financí nikdy neodpočívá, ani v pátek v noci. V ulicích pořád vládl hustý provoz, chodců však již ubylo. U vchodů do nóbl budov se řadily limuzíny.

„Bizarní,“ zopakoval zmateně. „Myslíš tu restauraci?“

Ano, i tu restauraci. Večeřeli v indickém podniku. Objednali si rýži na karí s kousky masa a pivo. Těžký, vlhký vzduch jako v tropech byl přesycen vůní santalového dřeva, sitarové skladby z cédéčka byly krásně staromódní a jídlo snad nejlepší, jaké kdy z jihoasijské kuchyně ochutnala. Místnosti dominovalo obrovské akvárium s mořskou vodou, dobrých pětatřicet tisíc litrů. Barevné ryby v nádrži, pohybující se tu líně pomalu, tu rychle jako střely, Gabrielu fascinovaly. Na jídelním lístku byly ústřice, ale jiné dary moře restaurace nenabízela. („To je dobře,“ řekla a ukázala na akvárium. „Nebylo by to správné.“)

„Tím slovem bizarní,“ vysvětlovala Gabriela, „jsem myslela spíš to, co se stalo před večeří.“

„Aha, tamto.“

Když se v myšlenkách vrátila k oněm hodinám, vyvstalo jí v hlavě hodně vzpomínek, ale jedna mezi nimi dominovala – vzpomínka na Danielův dotek, když vzal hedvábný kapesník a setřel jí krůpěje z čela. I nyní pocítila v útrobách stejné pulzující zachvění jako tehdy.

Mlčky pokračovali k metru – k její stanici –, až se Daniel konečně zeptal: „Když jsi volala svému exmanželovi, neposlouchal jsem, ale všiml jsem si, že jsi velmi dlouho mluvila s dcerou. Je všechno v pořádku?“

„Ach ano, je v pohodě. Akorát se někdy stane, když pobývá u otce a on je zrovna nablízku, že přestane mluvit. Prostě sklapne. Ale jinak spolu vycházejí dobře. Je na ni hodný. Ale víš, jak to chodí. Bývalý partner je bývalý partner.“

Danielův pokřivený úsměv prozradil, že to ví až moc dobře.

Zasáhl je poryv studeného větru.

„Není ti zima?“

„Trochu.“

„Vezmi si moje sako.“

„Ne.“ Přitáhla si lehký tvídový kabátek úžeji k tělu. „Tak hrozné to zase není.“

Nenaléhal, zřejmě vycítil, že jakmile se Gabriela rozhodne, už svůj názor nezmění. Což u ní většinou platilo.

Ušklíbla se a ukázala na náměstíčko Bankers‘ Square u Wall Street, kterou právě míjeli. „Vidíš tamten barák?“ Natáhla ruku k nízké budově přilehlé k novému objektu burzy, který i v tuto pozdní hodinu kypěl pracovní aktivitou stavebních dělníků. Z druhé strany stálo zdravotní středisko, součást velké nemocnice.

„Jemu můžu děkovat za zkažený víkend.“

„Tak hrozně zase nevypadá.“

„Kdybys jen věděl.“

Za několik minut již stáli u stanice metra, kde Gabriela nasedne na vlak směřující do Upper West Side přes Osmou avenue. Daniel se rozhodl, že půjde domů pěšky.

„Víš…,“ začal Daniel a zmlkl.

Otočila se k němu a ustoupila stranou, aby jí pouliční lampa nesvítila do očí.

„Co vím?“ vybídla ho.

Daniel promluvil jako pacient, kterému lékař na pohotovosti zachránil život. „Opravdu jsem tvým dlužníkem za to princetonské řešení.“

„Bylo by to vyšlo,“ řekla vážně.

„Ale ne tak, jak jsi to zvládla ty.“

„Dělala jsem, co jsem mohla, za… Řekněme za obtížných podmínek.“

Jenomže poděkování bylo jen předehrou nevyhnutelného.

Daniel se nadechl. „No dobře. Jsi atraktivní žena a moc se mi líbíš. Ale to není všechno. Je mi s tebou dobře. Krásně se s tebou povídá, jsi umělecky založená, rozumíš obchodování. A já s nikým nechodím a trvá to už dlouho. Mohl bych ti někdy zavolat?“

„Člověk může zavolat komukoli, když má jeho číslo,“ odvětila Gabriela. „Otázkou zůstává, jestli hovor přijmu.“

Daniel schlípl. „Pamatuješ si dobu, kdy ještě neexistovala identifikace volajícího? To bylo onačejší vzrůšo. Mám to zvednout, nemám to zvednout?“

„Bude to přítel,“ doplnila, „telemarketing, nebo bývalý manžel? Nabídka zaměstnání?“

„Nebo omyl.“

„Nebo, pámbu mě netrestej, tchyně.“ Gabriela sebou viditelně škubla. „Dneska jsme moc měkcí.“

„Zbabělci.“

Stáli metr od sebe. Kolem nich procházeli byznysmani, ulicí šuměly automobily.

Nastala chvíle rozloučení a oba to věděli.

Naklonil se k ní, aby ji letmo políbil na tvář.

Ucítila teplo, ucítila jemné strniště. Zbytek dřívější vlhkosti. Vzpomněla si, jak jí utíral čelo a líce. „Dobrou noc,“ řekl tiše.

„Dobrou.“

Otočila se a scházela po schodech. Sáhla do kabelky pro průkazku na metro. Pak se zastavila a zvolala: „Kde mám boty?“

„Cože?“

„Tu starou tašku od Tiffanyho s dospěláckýma botama.“ Zvečera se přezula z lodiček do pohodlných kotníkových střevíců na nízkém podpatku. „Zapomněla jsem ji v té restauraci.“

Zazubil se.

„Není to tak, jak si myslíš.“ Sama potlačovala smích. „Neudělala jsem to schválně.“

„Opravdu? Skutečně jsi mě nechtěla ještě někdy vidět?“

„Promiň, ale ztrátu lodiček od Stuarta Weitzmana bych neriskovala jen proto, abych znovu viděla nějakého chlapa. Kteréhokoliv.“

„Tak další možnost. Můžeme se úplně vyhnout telefonování a domluvíme se rovnou. Restauraci mám po cestě domů. Vyzvednu tam tašku s lodičkami a zítra kolem snídaně ti ji přinesu. Třeba k Irvingovi na Broadwayi. V devět?“

„Tak v devět,“ souhlasila po krátkém váhání.

„Já vím,“ řekl najednou vážně. „Přemýšlíš, jestli ta snídaně nebude stejně nudná jako dnešní večer.“

„Nic nemůže být nudnější než uplynulé tři hodiny,“ odpověděla Gabriela a zmizela v podchodu.

KAPITOLA 6

18.30, pátek

o 3 hodiny a 30 minut dříve

Rychlý motorový člun Aquariva Super se řítil v nekompromisním širokém oblouku soumrakem, který se snášel na newyorský přístav. U kormidla stál Daniel Reardon.

„Jak rychle plujeme?“ překřičela Gabriela vzrušující hluk motoru, větru a vln.

„Asi čtyřicet.“

„Uzlů za hodinu?“

„Tak se to neříká,“ křikl Daniel. „Uzel je rychlost v námořních mílích za hodinu. Je to asi pětačtyřicet normálních mil v hodině.“

Gabriela přikývla a šťastně se zasmála. „Připadá mi to rychlejší.“

„Tak to by se ti líbil člun, který mám zakotvený v Connecticutu. Udělá sedmdesát.“

Nezeptala se, jestli uzlů nebo mil. Při takové rychlosti to asi vyšlo nastejno.

V přední části krásné italské lodi byste nenašli sedadlo pro spolucestující v pravém slova smyslu, jen kůží čalouněnou lavičku ve tvaru písmene U umístěnou u zadní stěny otevřeného kokpitu. Gabriela se mohla vtěsnat na široké křeslo řidiče, zůstala však raději stát za ním, držela se opěradla a nakláněla se k Danielovu uchu.

Desetimetrové plavidlo s černým trupem a interiérem bohatě obloženým leštěným dřevem si bez potíží razilo cestu mírným vlnobitím. Hladina připomínala temnou plachtu a bezmračná obloha nad New Jersey zářila lávovým karmínem zapadajícího slunce, proťatým dvěma vykřičníky kouře ze vzdálených komínů.

Scenérie čekající na čočku fotoaparátu, ale tento snímek Gabriela nepořídí. Zaměřovala se výlučně na černobílé obrázky a záběr nabízel jen barvy bez obsahu. Krása ji nezajímala.

Obrátila pozornost zpět k Danielovi. Byl vynikající pilot, což, jak se dozvěděla, je označení, kterému dávají řidiči rychlých motorových člunů přednost. Dokázal předvídat sílu a drift každé vlny, jako by to byli hráči protivníkova mužstva na hřišti. Někdy je přímo projel, jindy se jimi nechal svézt a dovolil vodnímu svahu, aby postrčil loď dopředu.

To, jak ovládal kormidlo a chromované páčky, jí připadlo vyloženě smyslné, a když viděla, jak pevně svírá volant, zcela soustředěný a s lehkým úsměvem na rtech, pocítila v útrobách pulzující chvění. Jeho modré oči hleděly na mořskou hladinu, jako když hladový lev vyhlíží kořist.

Naklonila se ještě blíž a přes vůni vody po holení zaznamenalo její chřípí i odér kůže a vlasů.

„Jak se ti to líbí?“ zeptal se.

„Jezdila jsem jen na pramičce v Central Parku,“ odvětila. „Nemám dostatečnou kvalifikaci, abych mohla hodnotit výkon.“

Její slova by se dala vyložit i jako flirt. Neodpověděl a Gabriela uvažovala, co si o nich asi myslí.

„Ale vnější dojem, jak se říká…,“ překřičela hluk.

Zasmál se.

„Neuvěřitelné.“

Daniel stáhl plynovou páku a nechal loď plout setrvačností. Teď mohli mluvit, aniž museli zvyšovat hlas. „Nerad ruším kouzelnou náladu,“ začal vážným tónem, „ale nemám moc času. Opravdu potřebuju tvou pomoc.“ Byla to připomínka hádanky, o níž se zmínil dříve.

Ukázal na tlustý pořadač, který ležel na podlaze mezi nimi.

„Měl by ses držet Princetonu,“ odpověděla rozhodně.

„Princetonu?“ pozvedl obočí.

„Podívej se na stranu třicet osm. Tam najdeš odpověď.“

Položil si pořadač na klín a prolistoval ho až k označené stránce. Zadíval se na ni. „Jsi si jistá? Princeton?“

„Absolutně. O tom nepochybuj.“

„Nemyslíš, že je to trochu riskantní?“

Vypadal nejistě.

„Rozhodnutí je na tobě,“ připomněla.

„Ne, ne.“ Rozhlédl se po kokpitu. „Dobrá, vezmu tě za slovo.“ Zasmál se. „Princetonské řešení.“ Pak dodal: „Jsi můj zachránce.“

Zamrkala. „Mohl bys zvolit jiný termín? Vzhledem k tomu, že plujeme docela rychle uprostřed newyorského přístavu a míříme na opravdu velkou loď.“

Vzhlédl. „Je skoro dva kilometry daleko. Ale něco jsi mi připomněla. Nezeptal jsem se, jestli umíš plavat.“

„A já se nezeptala, jestli jsi dobrý, nebo špatný námořník.“

„Myslím to tak, že by sis možná měla vzít OZP.“

„O-zet co?“

„Osobní záchranný prostředek. Jinými slovy plovací vestu.“

„Umím plavat.“

„Teď se pevně chyť.“ Počkal, až jí zbělely klouby prstů svírajících madlo, stočil kormidlo k mohutné brázdě za velkou lodí a vjel přímo do vzedmuté vlny. Člun se doslova vznesl a s bouřlivým cáknutím dopadl zpět na hladinu na druhé straně hřebene. Sprška slané vody jim smáčela tváře.

„Ukaž.“ Sáhl do náprsní kapsy pro bílý hedvábný kapesník. „Je jenom na ozdobu,“ vysvětlil s úsměvem. Naklonila se k němu a Daniel jí setřel slané krůpěje z tváří a čela, pak osušil i sebe.

Stočil kormidlo a nyní plul rovnoběžně s Manhattanem. Kochali se nadpozemským pohledem na ožívající světla velkoměsta. V pokročilém soumraku se Gabriela zachvěla zimou a přitáhla si černobílý kabátek k tělu.

Daniel se podíval na hodinky. Sedm čtyřicet. „Pořád máš chuť zajít na večeři?“

„Jen tak mimochodem, mořskou nemocí netrpím.“

Zachmuřil se. „Aj aj, na to jsem se taky zapomněl zeptat.“

„Řekla bych ti to. No ale abych odpověděla na tvou otázku, ano, mám hlad jako vlk. A měli bychom brzo skončit. Když nemívám Sáru na noc doma, volám jí, než se uloží do postýlky. Ještě jsem nikdy nevynechala.“

„Snažím se s chlapci o totéž.“

Zatočil na jih do koryta řeky Hudson a zpět k přístavu. Stáhl plyn a na tváři mu zahrál ďábelský úsměv. „Sneseš ještě čtvrthodinku?“

„Jistě.“

Stočil kormidlo doprava ke kontejnerové lodi, které si dříve všimla. Plula plnou parou k úžině Verrazano.

„Bože, ta je obrovská.“

„Jedna z postpanamské éry. To znamená, že nepropluje Panamským průplavem. Nevešla by se do něj.“

„Jak je asi vysoká?“ Zaklonila hlavu, jak se blížili k masivnímu trupu, červenému a strupovitému rzí. Na palubě se tyčily naskládané různobarevné kontejnery.

„Těžko říct,“ odvětil Daniel. „Asi deset pater, možná víc. Lodě se klasifikují podle délky a šířky, ne podle výšky. Tato kráska je přibližně tři sta metrů dlouhá a pětatřicet široká.“

„Kráska? Všechny lodě jsou pro tebe dívky?“

„Ne, ženy,“ odpověděl bez sebemenšího zaváhání.

Teď mě dostal, pomyslela si a musela se zasmát. „Je úžasná a ošklivá zároveň,“ zvolala a poklepala na palubní desku. „A jak se jmenuje tvoje lodička? Nepodívala jsem se na záď.“

„Člun.“

„No dobře, tak člun,“ zakřičela do vytí motoru. „Jak se jmenuje?“

„Ale ne, jmenuje se prostě Člun.“

„Tos nedokázal vymyslet nic nápaditějšího?“

„Nic nápaditějšího jsem nechtěl.“

„Copak to jméno nebylo už obsazené?“

„Jména lodí se nemusí registrovat jako ochranné známky, ale fakt je ten, že jsem na žádnou loď pojmenovanou Člun nikdy nenarazil. Většinou jsou majitelé kreativnější.“ Uvedl řadu tvůrčích výbojů. „Podrážděný veslař, Obsazeno, Charleyho školné, Neposlušná kláda.“

Zasténala.

„Drž se, teď přijde brázda za tou obludou.“

Vstříc se jim řítil impozantní hřeben zpěněné vlny.

Klekla si a pevněji sevřela opěradlo, do hřbetů rukou ji zatlačila Danielova záda. Jako kdyby se proti nim pevně zapřel. Narovnal loď a zkušeně manipuloval plynem a kormidlem, a to už se vrhli proti první vlně.

Člun do ní narazil a proletěl jí. Tvrdý dopad na hladinu Gabriele málem vyrazil dech.

Dalších deset nárazů, každý mírnější než předchozí.

Loď se ustálila na pomalém houpání.

„Podívej se na tohle,“ zvolal a v hlase mu zněl obdiv hraničící s úžasem. Pokud byla čínská kontejnerová obluda působivá, pak při pohledu na toto plavidlo se tajil dech.

„Je velká jako celé město,“ zvolala. „Co je zač?“

„VVRT, velmi velký ropný tanker. Vidíš, jak vysoko nad hladinou má palubu? Pluje jen s balastem, ropu vyložil v New Jersey.“

„Míří do Panamského průplavu?“

„Ani tahle loď by se do průplavu nevešla. Nejspíš směřuje do Středomoří nebo delší trasou kolem Hornova mysu.“

„Titanik.“

Přirovnání ho rozesmálo. „Titanik byl sotva poloviční,“ máchl rukou k supertankeru.

„Jak rychle pluje?“

„I plná vyvine osmnáct uzlů. Prázdná pětadvacet. Myslím, že kdybych byl sám, rozdal bych si to s ní o závod k tamhleté bóji.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Protože by mi to udělalo radost.“

„Ne, ptala jsem se, proč jenom kdybys byl sám.“ Když neodpověděl, dodala: „Tak do toho. Udělej to.“

„Mám závodit?“

„Jasně.“

„No, já nevím…“

„Díky mně jsi získal princetonské řešení,“ řekla tiše. „Něco mi dlužíš.“

Daniel stočil příď k bóji a stáhl plyn, jako kdyby chtěl supertankeru, který byl stotisíckrát těžší než jeho člun, ponechat náskok. Výfuk basově bublal, vítr svištěl a na obloze za nimi skřehotali racci na své kamarády.

„Připravená?“

„Jeď!“

Daniel posunul plynovou páku do přední krajní polohy a člun poskočil jako závodní kůň. Příď úzká jako jehla se vynořila z vody a loď se řítila k bóji.

Motorový člun a obrovský supertanker pluli v kolizním kurzu pod pětačtyřicetistupňovým úhlem. Mohutné plavidlo jim přímo rostlo před očima a získávalo zlověstně temné zbarvení. Brzy se nad nimi tyčilo jako vesmírná příšera, rozeznatelná jen podle obrysu, pozičních světel a několika jantarově prosvítajících kajutních okének. Nezastavitelná masa pohltila celou oblohu, a přesto pořád rostla, rostla.

„Bude to o fous!“ zařval Daniel. Oba se ohlédli doprava na supertanker a hned zase hleděli dopředu k bójce vzdálené asi tři sta metrů.

Pak dvě stě.

Sto…

„O fous!“ zopakoval Daniel chraplavým výkřikem. „Bude to fakt o fous! Chceš, abych zastavil?“

Gabrielino srdce bušilo v primitivním pravěkém rytmu posilovaném rychlostí, tyčící se masou oceli a těsnou blízkostí muže u ovládacích prvků. Naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Ne. Chci, abys vyhrál.“

KAPITOLA 5

17.00, pátek

o 1 hodinu a 30 minut dříve

U Limoncella nebylo příliš plno.

Restaurace se možná zaplní, určitě se zaplní později, protože se nachází na Wall Street a je pátek. Navíc nabízí výhled na lodě pohupující se v newyorském přístavu a na vlny, které stoupají a klesají pravidelně jako metronom. Podnik navštěvovali zejména obchodníci s cennými papíry, kteří si v předchozích osmi hodinách hráli s miliony dolarů jiných lidí a sem přicházeli oslavit správná rozhodnutí nebo zapomenout na ta chybná.

Ovšem teď, pozdě odpoledne, byl bar poloprázdný. Obchodníci, kteří dorazí později, dosud seděli za svými stoly nebo vypínali počítače v sále již zavřené burzy, případně týrali tělo v bazénu, ve fitcentru nebo na běžeckých stezkách Battery Parku.

Tady, blízko vody, jste ve vzduchu jasně cítili přicházející podzim.

Gabriela proplula místností charakterizovanou převážně chromem a dubovým dřevem. Vrátila se z toalety a usedla na vysokou stoličku u pultu, kterou okupovala již dobrou půlhodinu. Svlékla si černobíle kostkovaný lehký kabátek a přehodila ho přes opěradlo. Bílou hedvábnou halenku měla spořádaně zastrčenou za opaskem po kolena dlouhé sukně z šedého úpletu. Na nohou měla černé punčocháče a černočerveně kropenaté lodičky na jehlovém podpatku. Později se přezuje do černých kotníčkových střevíců bez podpatku, které si brala na cestu do práce, ale pohodlná obuv zatím spočívala ve vybledlé tašce od Tiffanyho, kterou používala právě k tomuto účelu.

Vrátila se ke kontrole a úpravě firemních dokumentů, s nimiž se mořila již od svého příchodu. Horní nesl hlavičku Otevřené položky pro účetního. Několik z nich přeškrtla, jiné označila dokonalou hvězdičkou, jejíchž šest paprsků mělo identickou délku. Pod ním leželo pět nebo šest papírů s nadpisem Finanční rozvaha, následovaným jménem firmy. Zúčtovatelná aktiva ani v jednom případě neklesla pod čtvrt milionu dolarů. Další list nesl záhlaví Soukromé účty Charlese Prescotta.

Postupně se propracovala ke kontraktu s hlavičkou Krátkodobý pronájem nebytových prostor. Byl všechno, jen ne krátký – dvacet stran popsaných malým fontem. Povzdechla si a znovu se začetla do dokumentu. Zastavila se jen jednou, aby se na sebe podívala do zrcadla nad barem. Vlasy měla stažené do přísného uzlu, který jim z nějakého neznámého důvodu dodával světlejší, kaštanový odstín.

Provedla ve smlouvě několik úprav, vyhlédla vysokým oknem, napila se vína a koutkem oka zavadila o městské molo A. Nebylo tak velké jako jiné přístavní hráze dál na sever v Greenwich Village a Midtownu, ale mělo barvitou historii. Profesor se obzvlášť zajímal o dějiny dolního Manhattanu a dlouhé hodiny jí vyprávěl nejrůznější příběhy. Molo A bylo postaveno v roce 1860 pro městský dokařský odbor a přístavní policii a stalo se svědkem neúnavné rozpínavosti New Yorku. Zadívala se na sedm pater vysokou věž s hodinami, památník amerických vojáků padlých za první světové války, vybudovaný roku 1919. Zvláštní shoda okolností, když uvážíme, že prvním stavitelem mola byl slavný unionistický generál z občanské války.

Profesora mohla poslouchat pořád.

Když se vrátila ke smlouvě o pronájmu, muž, který seděl vedle ní, prudce položil skleničku na pult, otočil se a pokračoval v telefonátu.

Gabriela ztuhla a vyjekla: „A sakra.“ A protože muž nereagoval, promluvila důrazněji: „S dovolením…“

Konečně mu došlo, že mluví na něj, a zamračeně se otočil.

Ukázala mu rukáv s hnědou skvrnou. „Podívejte se.“

Jeho pohledný obličej pod krátce zastřiženými černými vlasy velmi připomínal jednoho známého herce. Zadíval se na skvrnu, pak na Gabrielinu tvář a nakonec na sklenku whisky. Obočí mu vyskočilo nahoru. „Och jej.“ Do mobilu: „Musím končit, Andrewe. Zavolám ti.“ Přerušil spojení. „To jsem udělal já? Omlouvám se.“

„Jo, když jste před chvilkou položil sklenku,“ potvrdila Gabriela. „Mluvil jste do telefonu, a jak jste se otočil, drcnul jste do ní a obsah vyšplíchl.“

„Omlouvám se,“ zopakoval a znělo to upřímně, ne defenzivně.

Očima zabloudil od skvrny k bílé halence, pod níž prosvítala světle modrá podprsenka, a vrátil se ke skvrně. „Hedvábí?“

„Ano.“

„Vím, co s tím,“ objasnil a ujal se velení. Přivolal barmana, mladíka se silnou vrstvou pleťového krému na krku, která zřejmě měla zakrýt tetování – tenhle bar se nacházel na Wall Street, ne v East Village.

„Sodovku a ručník. Ne, ten zelený ne, bílý. Bílý ručník. A sůl.“

„Sůl?“

„Sůl.“

Příslušné potřeby záhy dorazily. Neaplikoval čistidla sám, nechal to na ní. I ona o tom triku slyšela – od své matky. Muž přiznal, že ho zná od babičky.

„Opatrně s tou solí,“ nabádal ji. „Nevím, jak zapůsobí na hedvábí. Kdybyste ji vtírala příliš silně, mohla by poškodit tkaninu.“

Kouzlo zapůsobilo, na bělostném podkladě zůstalo jen sotva znatelné zabarvení.

Prohlédla si muže přimhouřenýma očima a pak se zeptala: „Proč nepijete martini jako všichni ostatní?“

„Nemám martini rád. Kdybych nepil skotskou, dal bych si nejspíš jahodové Cosmo, v kterémžto případě by se ta skvrna nikdy nevyprala. Zaplatím vám čistírnu.“

„Nabídl byste mi to, i kdybych byla chlap?“

„Chlapovi v bílé halence bych nenabídl vůbec nic.“

Chvíli udržela vážný výraz, ale pak se zasmála. „Díky, to nebude nutné. Chystám se do prádelny.“

„Ještě jednou se omlouvám.“

Zvedla ruce dlaněmi napřed. „Omluva se přijímá.“

Po dosažení détente se Gabriela vrátila ke smlouvě a muž k mobilnímu telefonu. Ale když zaškrtla poslední stránku a on domluvil, nastalé ticho je přimělo podívat se jeden na druhého – nejdřív v zrcadle – a rozhovor se znovu rozproudil.

„Posílám vás domů s vůní whisky. Co na to řekne váš manžel?“

„S největší pravděpodobností si toho nevšimne. Žije padesát kilometrů daleko.“

„Aha, taky jste členem klubu. Daniel Reardon,“ představil se.

„Gabriela McKenzieová.“

Potřásli si rukama.

Konverzace kličkovala, oba zkoušeli hloubku a pak jim střelka kompasu ukázala sever, což zahrnovalo otázku, jíž se v New Yorku nevyhnete. Čím si vyděláváte na živobytí?

Daniel pracoval s rizikovým kapitálem, prý vlastním, řekl jí. „Norwalk Fund,“ uvedl jméno své firmy a ukázal bradou. „Sídlíme pár bloků odtud. Na Broadwayi.“

Gabriela se podívala na dokumenty. „Pracuju jako vedoucí kanceláře finančního poradce. Prescott Investments.“

„Nemyslím, že bych je znal.“ I on se letmo podíval na dokumenty, které před ní ležely, a pak spěšně odvrátil zrak, jako kdyby se prohlížení důvěrných detailů o klientech rovnalo nahlížení otevřenými dveřmi do koupelny.

„Jsme malá společnost. Majitel před lety pracoval pro Merrill Lynch, ale pak si založil vlastní firmu. Je mnohem spokojenější.“

„Máte sídlo někde poblíž?“

„Ne. Východní část Midtownu.“ Povzdechla si. „Tohle mi šéf – mimochodem moc fajn chlapík – hodil ráno do klína. Chtěl si pronajmout skladiště na Bankers‘ Square, kousek od Wall Street, a dohoda zkrachovala. Pověřil mě, abych našla jiný prostor… a prostudovala čtyřicet stran smlouvy o pronájmu. Musíme kontrakt podepsat do dvou týdnů.“

„Do dvou týdnů?“ podivil se.

„Jo. A na Bankers‘ Square to znáte, ne? Trvá celou věčnost, než se člověk vůbec dostane dovnitř a může si objekt prohlédnout. Samé stavební práce.“

„Aha, nová přístavba k budově burzy. Touhle dobou už měla být hotová.“

„No a tak jsem zašla sem, abych si napsala pár poznámek a trochu se uvolnila.“

„A nechala se polít drinkem.“

„Zdá se, že jste taky dost zaměstnaný. Hlavně služebními hovory.“ Kývla na dva mobily, které před ním ležely na barovém pultu, iPhone a Motorola Droid.

„Pracoval jsem na projektu obchodního partnerství na Arubě a dneska jsem ho uzavřel. Od devíti ráno dolaďuju detaily.“

„Blahopřeju. A upřímnou soustrast.“

„Díky.“ Daniel se zasmál a napil se skotské. „Šel jsem si zaplavat do svého klubu a cestou jsem se zastavil tady…, abych se uvolnil.“

Usmála se ozvěně vlastních slov.

Hovor pomalu uhnul od pracovních záležitostí k rodinným statistikám. Oba bydleli na Manhattanu. Daniel ji informoval, že má dva syny, kteří žijí s jeho bývalkou v Nyacku.

„Máme s manželem dítě ve střídavé péči,“ svěřila se Gabriela a vylovila z kabelky mobilní telefon. Stiskla pár tlačítek a ukázala Danielovi displej. „Jmenuje se Sára. Je jí šest.“

„Rozkošná.“

„Je blázen do baletu a gymnastiky, ale nedávno objevila koně a teď by jednoho strašně chtěla.“

„Kde přesně bydlíte?“

„Upper West Side. Dva pokoje, asi devadesát metrů čtverečních. Kůň by se do bytu asi vešel, ale nemyslím, že bychom ho nacpaly do výtahu.“

„A Sářin otec?“

„Ten se do kabiny výtahu vejde pohodlně.“

„Máte úžasný smysl pro humor,“ ocenil Daniel, jako kdyby takových žen moc nepoznal.

„Tim žije na Long Islandu,“ pokračovala, „ovšem ne v té části, kde lidi chovají koně.“

Daniel gestem přivolal barmana, který pohotově zareagoval. „Pro mě ještě jednu. A pro dámu totéž.“

„Ne, to opravdu ne,“ protestovala Gabriela.

„Vyjde mě to levněji, než kdybych vám měl koupit novou halenku u Neimana Marcuse.“

„Je z Macy’s. Ale neodmítala jsem pití jako takové, pouze druh. Postoupím k pinot noir Merry Edwards. Protože pán platí.“

Daniel pozvedl obočí, její výběr vína na něj očividně zapůsobil.

Za okamžik již stály sklenky před nimi. Gabriela uvažovala, jaké tetování barman pod mejkapem asi skrývá.

Do boje! Pryč s Jedním procentem!

Nebo něco prostšího: Zmrdaný kapitalismus.

Napadlo ji, že své úvahy svěří Danielovi, ale pak tu myšlenku raději zamítla, i když by se s největší pravděpodobností zasmál.

Novými plnými sklenkami si přiťukli na tykání a mluvili o radostech a strastech bydlení v New Yorku, o Ground Zero, kam bylo od Limoncella vidět. Věže Světového obchodního centra budou na město věčně vrhat neviditelné stíny.

Uvolněný rozhovor se dotkl desítky témat. Restaurace, cestování, rodiče, politika – tady jen opatrně, přestože se jejich názory zdály podobné.

Když pomalu dopíjeli, Daniel se podíval na hodinky. Ne pokradmu, otevřeně natáhl ruku, odhalil ciferník masivních rolexek a zjistil přesný čas.

Přikývla. „Jistě máš domluvenou večeři.“

„Ve skutečnosti ne, mám obchodní schůzku.“ Přejel pohledem její vlasy, obličej, oči. „Musíš se vrátit k dcerce?“

Vycítila podtext. „Vyzvednu si ji až zítra. Dnes spí u otce.“

„Nevím, jestli bys měla zájem. Ta moje schůzka… Třeba bys mi mohla pomoct.“

„S čím?“

„Jsem domluvený s jedním interiérovým architektem. Potřebuju vybrat čalounění.“

Zavrtěla hlavou. „To není nejlepší nápad.“

„Nechám si přečalounit sedačky v rychlém motorovém člunu.“

„To už zní líp.“

Otevřel batůžek, který používal místo diplomatického kufříku, a vytáhl z něj pořadač obsahující vzorky kůže. Gabriela prolistovala stránky seřazené podle barev. Zalíbila se jí jasně oranžová, představovala si, že takto vypadá čalounění sedadel drahých sportovních vozů. Označení zněla mrkev, dýně, jantar, rajče a podobně.

Ale nejvíc se jí líbila barva nazvaná Princeton, zřejmě podle insignií prestižní univerzity v New Jersey, nejvýraznější z celé sbírky.

„Vybrala bych si,“ řekla pomalu, „ale nemůžu si být jistá, když jsem neviděla ten člun.“

„To se dá snadno napravit.“

KAPITOLA 4

13.30, pátek

o 3 hodiny a 30 minut dříve

Toyota Prius nevýrazné světle modré barvy projížděla ulicemi Bronxville ve státě New York. Míjela okázalá sídla postavená na rozlehlých pozemcích zarostlých žloutnoucí trávou, na kterou opadalo vlhké listí, a odkvetlými keři.

Daniel Reardon byl zvyklý na své sportovní maserati a nečekal od motoru žádný velký výkon, iritoval ho však jeho zvuk. Věděl, že dnes se do některých drahých automobilů zabudovávají zvukové aparatury vydávající burácení z reproduktorů, což považoval za podvod, navíc směšný. Měl rád autenticitu, v dobrém i zlém. Do svého sporťáku si nechal namontovat laděné výfuky značky Tubi a motor ve vysokých otáčkách vydával zvuk schopný protrhnout ušní bubínky.

Tohle Daniel miloval.

Z autorádia zněla klasická hudba. Okamžitě se ztišila, když mu zazvonil mobilní telefon. Daniel převzal hovor a mluvil se svým klientem těžkopádným jazykem obchodního světa, současně přesným i vágním. Když konečně dospěl k některým technickým, právním a finančním rozhodnutím, srdečně se s mužem, který jeho firmě Norwalk Fund loni vydělal téměř dvě stě tisíc dolarů, rozloučil a přerušil spojení. Klasická hudba se znovu rozezněla. Mozartův koncert pro klarinet. Podivný nástroj. Daniel věděl, že je velmi obtížné naučit se na něj dobře hrát. Kdysi chodil s dívkou, která hrála na cello v symfonickém orchestru. Vysvětlila mu, že jazýčkové nástroje jí dávají nejvíc zabrat. „Zvuk musíš odvozovat právě od nich.“

Danielovi se ten termín hodně líbil, proto si také tu větu zapamatoval, i když dívčina podoba mu vymizela z paměti už před lety.

Ve svém šedém obleku ze salonu Canali byl do této oblasti vhodně oblečen. Vypadal jako každý druhý byznysman, který se vrací brzy domů ze své právnické firmy nebo investiční banky ve White Plains.

Pozorně se věnoval řízení. Asfalt pokrytý spadaným barevným listím klouzal, vítr a déšť se spikly, aby řidičům ztrpčily život, a zředily baldachýn dubového a javorového listoví. Zdecimovaly ho. (Téměř doslova: stromy ztratily zhruba každý desátý list. Daniela popuzovalo, když lidé to slovo používali nesprávně.)

Odbočil na Henderson Lane, po níž v té chvíli nic nejelo, a pokračoval kolem domů už ne tak opulentních jako předchozí panská sídla, leč stejně tichých. Okna byla většinou zavřená a zatažená a po čistých a udržovaných chodnících se nikdo neprocházel. Před křižovatkou se čtyřproudovou komunikací přibrzdil a pustil před sebe tmavě červený Grand Cherokee. Pomalu přidal plyn a zařadil se za něj.

O několik bloků dál SUV zastavilo na červenou a Daniel dupl na brzdu. Prius na vlhkých listech sklouzl a jemně ťukl do zadního nárazníku džípu.

Zamračil se a zadíval se před sebe. Střetl se s očima osádky SUV: s řidičovýma ve zpětném zrcátku, s očima jeho spolucestující přímo. Dívka – věkem zřejmě středoškolačka – se otočila a probodávala ho nepřátelským pohledem.

Daniel zamrkal a vystoupil. Připojil se k řidiči, který už stál u otevřených dveří SUV. Potřásl hlavou. „Moc se omlouvám!“

Podsaditý muž v tmavomodrém sportovním kabátu, hnědých kalhotách a modré košili se smutně pousmál. „No, stovkou jste nejel.“

„Ve snu by mě nenapadlo, že to listí tak klouže. Člověče, vezl jsem se jak na ledě. Stál jsem na brzdě a auto jelo furt dál.“ Nahlédl na sedadlo spolujezdce a řekl dívce, očividně řidičově dceři: „Je mi to líto. Nestalo se vám nic?“

„Ale ne, jsem v pořádku.“ Mladá blondýnka se věnovala svému iPodu. I za relativně teplého dne měla přes dlouhé vlasy nasazenou pletenou čepici a rukávy svetru stažené až k prstům.

Oba muži odešli zkontrolovat zadek SUV. „Naštěstí je odolné,“ poznamenal řidič. „Chtěl jsem říct, že americká auta jsou odolná, ale dneska už člověk neví, kde je vlastně vyrábějí. Možná v Tokiu.“ Pohodil hlavou k toyotě. „A tamten auťák možná smontovali v Arkansasu. Alespoň zčásti.“

Daniel se rozhlédl po úpravném okolí. Všude ticho a prázdno. „Teď pozorně poslouchejte, Thomasi. Posloucháte?“

Řidič se pořád zubil a čekal na vysvětlení. Když se nedočkal, zeptal se: „My se známe?“

„Vy mě neznáte. A teď chci jméno banky v Arubě, ve které má účet vaše investiční firma. Plus číslo hlavního investičního konta a PIN.“

„Moment, co to má znamenat?“

Daniel si rozepnul sako a ukázal úzkou pažbu revolveru Smith and Wesson s dvoupalcovou hlavní ráže 38.

„Ach, pro boha svatého.“ Řidič střelil očima k dceři, ztracené v elixíru hudby z iPodu.

„Stačí, když mi dáte ty informace, a nic se vám nestane. Jí taky ne.“

„Kdo vlastně jste…?“ Hlas řidiče rozčilením přeskočil a mimoděk napodobil zvuk jazýčkového hudebního nástroje.

„Klid, jen klid.“ Daniel se stále usmíval pro případ, že by se některým z těch oken přece jen někdo díval. „Hlavně žádnou paniku. Ta by nikomu neprospěla. Jde čistě o obchod. Nechci nic než zmíněné informace. Ověřím si je a potom můžete jít svou cestou. Ztratíte sice dvacet milionů dolarů, ale nikomu se nic nestane. Kromě toho jste ty peníze nezískal zrovna legálně, že?“

„Jste šílenec,“ zašeptal řidič. Panika pominula a vystřídal ji vztek. Změna proběhla velmi rychle. „Vy sráči! Jak se opovažujete mě přepadnout před mou dcerou? Pro koho pracujete?“

„Nemáte moc času, Thomasi. Nejdřív zastřelím vaši dceru, protože vás potřebuju naživu kvůli těm…“

„No dobře. Tohle neříkejte! Ať vás to ani nenapadne! Fajn, řeknu vám, co chcete.“

Daniel někam zavolal.

„Haló?“ ohlásil se melodický hlas.

„Ahoj, Andrewe.“ Podal mobilní telefon Thomasovi a přikázal mu: „Dejte mu ty informace.“

„Zpaměti je neznám!“

„Nejdřív zastřelím ji a…“

„Ale mám je v mobilu! Zakódované. Chvíli to potrvá.“

„Musí je odkódovat,“ řekl Daniel do telefonu.

„Oukej,“ ozval se z miniaturního reproduktoru Andrew Faraday. „Ale ať si pospíší.“

Daniel nahlédl do SUV. Dívku očividně iritovalo, že nemůže v seznamu najít určitou skladbu.

Thomas ťukal do klávesnice mobilu a Daniel dohlížel, aby nevytočil 911. Thomas něco popletl a začal trhaně oddechovat. „Zachovejte klid,“ nabádal ho Daniel. „Dejte si na čas.“

„Říkal, že si mám pospíšit!“

„Klid,“ zopakoval Daniel.

Thomas začal znovu. Ukázal na displej, vzal Danielovi telefon z ruky a odříkával čísla.

Když skončil, Daniel si svůj iPhone zase přivlastnil a zeptal se Andrewa: „Tak co?“

Slyšel ťukání klávesnice, pak ticho.

„Je to dobré.“ Spojení se přerušilo.

Celý incident od nárazu do potvrzení trval čtyři minuty, právě tolik času, kolik dvěma rozumným řidičům trvá výměna informací o havarijním pojištění a povinném ručení a dohoda, že volat policii je zbytečné.

„Teď si nastupte a jeďte domů. Všechno je v pořádku. Dal jste nám, co jsme chtěli, takže naše jednání skončilo. Prostě se klidně vraťte domů.“

Thomas se otočil a třesoucí se rukou sáhl po dveřích SUV. Když je otevřel, Daniel vytáhl z kapsy papírový ručník, omotal ho kolem pažby revolveru, vytáhl zbraň a střelil byznysmana dvakrát do týla. Sklonil se a nahlédl do kabiny, kde krev postříkala palubní desku a čelní sklo i obličej a čepici dcery, která při pohledu na otcovo tělo škubající se v předsmrtných křečích zaječela hrůzou a horečně šmátrala po klice.

Daniel zvedl ruku v uklidňujícím gestu. Dívka ztuhla, nejistá, co to má znamenat, a mírně se k němu natočila. Střelil ji doprostřed hrudníku. Když se zhroutila a oči se jí obrátily v sloup, poslal jí ještě dvě kulky do úst, aby zasáhly mozkový kmen. Válec na pět nábojů byl prázdný.

Odhodil zbraň na sedadlo a papírový ručník schoval do kapsy. Vrátil se k toyotě, nasedl a pomalu SUV objel. Za chvíli již opustil rezidenční čtvrť. Čas od času se podíval do zpětného zrcátka, ale neviděl žádná světla, žádné majáčky. V protisměru jela jen dvě jiná SUV, shodou okolností obě vzadu vybavená dětskými sedačkami.

Jel přímo na dálnici a do města. Nakonec dorazil do jižního Bronxu. Satelitní navigace ho poslala na křižovatku nedaleko jednoho z lepších – nebo alespoň čistších – sídlišť. Pokračoval až k parkovacímu místu obsazenému Fordem Taurus se spuštěným motorem. Zastavil za ním a blikl světly, přestože ho řidič, jak si všiml, už zaregistroval. Ford vyjel od obrubníku do vozovky a Daniel zaujal jeho místo. Pečlivě utřel všechny plochy, jichž se v kabině mohl dotknout, vystoupil a klíčky od odemčeného vozu hodil na podlahu. Pak nasedl do čekajícího fordu.

Pokynul urostlému plešatícímu Samovi Eastonovi, který seděl za volantem. Sam sundal nohu z brzdového pedálu a rozjel se.

„Slyšel jsem, že to šlo dobře. Volal mi Andrew.“

„Jako na drátkách,“ potvrdil Daniel. „A žádný stín. Tím jsem si na devadesát devět procent jistý.“

Sam přikývl, ale nepřestal sledovat provoz za sebou a díval se do zpětného zrcátka mnohem častěji než běžně opatrný řidič. Daniel by na jeho místě dělal totéž.

Než ford odbočil do ulice, která je přivede na Manhattan, Daniel se ohlédl. Spatřil dva mladíky, kteří kráčeli po chodníku a zpomalili u odstavené toyoty. Pak se k ní přiblížili jako kojoti, když zavětří zraněnou kořist.

Zapípal mu mobil a Daniel si přečetl textovku. Peníze vytažené z arubského konta již byly vyprané a čisté.

„Chceš zavézt domů?“ zeptal se Sam. „Nebo tě mám vysadit jako obvykle?“

„Do centra. Do klubu.“

Páteční odpoledne Daniel s železnou pravidelností trávil v bazénu svého fitness klubu v Battery Parku, potom se zastavil na pár skleniček u Limoncella a večer ve svém motorovém člunu brázdil hladinu newyorského přístavu.

Následovala indická nebo thajská večeře a návrat domů, kam si obvykle pozval některou z dívek nabízených velmi diskrétní agenturou. Kterou si vybere dnes? Po střílení míval vždycky zvláštní náladu a teď si představoval natažené tělo Thomasovy dcery. Ta vzpomínka byla svůdná a opojná.

Rozhodl se, že požádá o dívku, která dovoluje svým klientům používat tvrdší praktiky. Připomněl si však, že se bude muset více ovládat než před několika týdny, kdy Alice – nebo se jmenovala Alina? – skončila na pohotovosti.

KAPITOLA 3

12.20, pátek

o 1 hodinu a 10 minut dříve

„Gabby!“

Otočila se k zavalitému zrzkovi, který k ní mířil uličkami mezi regály supermarketu s elektronikou, situovaného poblíž radnice.

Připomněla si první dojem, který si o něm při seznámení před necelým měsícem udělala. Ten třicátník jako by měl na čele vytetováno farmář. Ne že by na jeho vzhledu bylo něco nepatřičného (stačí, když nevypadá jako hipík, pomyslela si Gabriela), problém spočíval v tom, že jste si ho snadno představili v pracovní kombinéze zválené od slámy.

Usmála se. „Ahoj!“

„Co tady děláš?“ zeptal se jí Frank Walsh s pusou od ucha k uchu.

Měl na sobě hnědou košili s krátkým rukávem, jako ostatně všichni zaměstnanci. Na jmenovce stálo Frank Walsh, opravy počítačů, vedoucí oddělení.

Podala mu ruku, ale to Frankovi nestačilo a objal ji.

„Měla jsem nějaké jednání v centru a řekla jsem si, že se zastavím,“ vysvětlila.

Jeho obličej se celý rozzářil. „Představ si, že jsem na tebe zrovna myslel. Fakt! Joj! Tiffany.“

Podívala se na tašku. „Nosím v ní boty na přezutí.“

„Líbí se mi ty, co máš právě obuté,“ zašeptal spiklenecky s pohledem upřeným na špičaté lodičky s jehlovými podpatky, díky nimž vypadala stejně vysoká jako on. Značka Stuart Weitzman. Stály stejně jako některý ze zlevněných počítačů vystavených v prodejně.

„Zkus v nich někdy jít pěšky do práce,“ zasmála se.

Na protější stěně opakovaly desítky malých a velkých televizních obrazovek stejnou reklamu.

Frank se podíval na hodinky. „Máš volno na oběd?“

„Ne, musím se vrátit na to jednání. Ale kafe bych stihla.“

„Výborně.“

Zašli do Starbucks hned vedle a vzali si pití – ona černou kávu, on našlehané latté. Posadili se a mluvili do tlumeného šumu mlýnků na kávu a sykotu páry.

Navzdory vzhledu neměl Frank s farmařením absolutně nic společného. Přiléhavější označení by znělo buran. Nelichotivému přízvisku by se Gabriela samozřejmě vyhýbala, ale Frank se tak sám jednou nebo dvakrát označil, takže snad bylo politicky korektní. Byl posedlý počítači. To také byla jeho práce. A zdálo se, že se vášnivě věnuje počítačovým hrám na hrdiny. Gabriela to vydedukovala z toho, že se jí jednou upejpavě zeptal, jestli zná některé jejich názvy (sama v životě žádnou počítačovou hru nehrála). Když odpověděla záporně, byl očividně zklamaný, změnil téma a už o tom nikdy nemluvil. Zřejmě se styděl.

Kromě toho byl Frank Walsh velký filmový fanoušek, do kina chodil dvakrát týdně. Tuto zálibu měli společnou.

Pili kávu a bavili se. Uprostřed rozhovoru se jí s nešťastnou grimasou svěřil: „Mám volný víkend…, ale musím navštívit matku.“

„Gratuluju. A upřímnou soustrast.“

Zasmál se.

„Žije na Long Islandu, že?“ vzpomněla si Gabriela.

„V Syossetu. Ale v neděli kolem poledne už budu zpátky. To zrovna začíná festival noir filmů v SoHo. Nezašla bys? Sterling Hayden, Ida Lupino, Dan Duryea. Nejlepší z nejlepších.“

„Jejda, je mi líto, Franku, ale v neděli už něco mám.“

„No jo.“ Nezdálo se, že by byl nějak zvlášť zklamaný. „Hele, připravuju ti pásek s mixem těch písniček, co se ti líbí. Teda pásek… empétrojkový soubor. Tady když těm cucákům řekneš pásek, vyvalí na tebe oči, jako že co to plácáš.“

„Jejda, díky, Franku.“ Marně vzpomínala, co by to mohlo být za písničky. Moderní hudbu moc neposlouchala a populární už vůbec ne. Hlavně klasickou a jazz. A také staré kabaretní a sentimentální zpěváky. Sinatra, Count Basie, Nat King Cole, Rosemary Clooneyová, Denise Darcelová. Zdědila obrovskou sbírku nádherných vinylových alb. Stovky elpíček nastrkaných do krásných voňavých kartonových obalů. Před několika lety si koupila gramofon Michell Gyro Dec, úžasný přístroj. Když doma vybudila hlasitost, vysílal do reproduktorů dokonale čisté tóny. Strhující. Ukradly člověku duši.

Možná se o tom Frankovi mimoděk zmínila a on si to zapamatoval.

Rozhovor těkal od jednoho tématu k druhému. De Nirův nejnovější film, zdraví Frankovy matky, Gabrieliny plány na úpravy bytu v Upper West Side.

A potom: „Fajn, že ses dneska ukázala,“ prohodil Frank podivným tónem.

„Pročpak?“

„Chtěl jsem ti později zavolat. Ale teď jsi tady. Tak.“

Gabriela se napila silné kávy a mile pozvednutým obočím Franka vyzvala, ať pokračuje.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně.“

„Je nějaká naděje, že bychom ty a já byli my?“ Nasucho polkl. Nervy.

„My…?“ Uvažovala, zda tím zájmenem měla věta skončit, ale obávala se, že ano.

Frank doplnil: „Že bychom spolu chodili. Jako vážně. Hele, nemluvím o manželství. Bože, to ne. Dokonce ho v dnešní době považuju za finančně nevýhodné. Ale pokaždé, když jsme spolu, něco se ve mně pohne. Jo, vím, že jsme spolu byli jen párkrát. Ale i tak.“ Nadechl se a pokračoval s novým odhodláním. „Vím, že nejsem žádný Ryan Gosling. Ale tvrdě makám a už se mi povedlo pár kilo shodit. Fakt.“

Sklopil zrak ke svému latté. Dal si záležet, aby bylo vidět, že sladí umělou náhražkou, ne cukrem, a do kávy si objednal pouze dvouprocentní mléko. Gabriela samozřejmě věděla, že takto se nehubne.

„Muži se ženám líbí z mnoha důvodů, ne pouze kvůli vzhledu. A kdysi jsem chodila s klukem, který jako by Ryanu Goslingovi z oka vypadl, a byl to blbec až na půdu.“

„Fakt?“

„Jo. Hele, mám tě ráda, Franku. Fakt. A ano, mohli bychom být my. Ale se mnou se musí pomalu. Nerada něco uspěchávám. V minulosti jsem měla nějaké problémy. Ty ostatně taky, nemám pravdu?“

„No jasně. Já jsem na problémy magnet.“ Jal se podrobně vysvětlovat rozchod s jednou dívkou, o kterém se jí zmínil před několika týdny. Z jeho líčení nepoznala, kdo koho vlastně pustil k vodě.

Zatímco poslouchala, napočítala v jeho obličeji šestnáct pupínků.

„Respektuju tvůj postoj,“ uzavřel vážně.

„Prosím?“ Uniklo jí něco?

„Že to bereš tak rozumně. Dáváš si na čas, o všem přemýšlíš. A děkuju, že ses nevylekala a neutekla odtud.“

„Jak můžu utíkat na takových zabijáckých podpatcích?“

„Jsou moc pěkné.“

Nyní, když Frank nadnesl Vážnou Záležitost a věc byla prodiskutována, dál už o ní nemluvil, za což mu byla neskonale vděčná. Vstal, zašel k pultu, vzal si z ošatky tři sáčky cukru, vrátil se, nasypal jejich obsah do kávy a důkladně zamíchal. Ale než se posadil, vytáhl z pouzdra mobilní telefon.

„Úsměv.“

„Cože?“

Namířil na ni objektiv fotoaparátu zabudovaného do Samsungu a cvakl několik záběrů. Zachytil celou usmívající se postavu od hlavy ke špičkám lodiček.

Pak se posadil a prohlížel si snímky. „Ty si nechám.“ Napil se kávy a zvedl ke Gabriele oči. „Ten filmový festival, co jsem ti o něm říkal, potrvá celý týden.“

„Fakt? V úterý mám volno, kdybys chtěl zajít.“

„Já bohužel musím zůstat v práci.“

„No v tom případě…“

„Ale když ti vyhovuje úterý, můžu si vyměnit šichtu.“

„Opravdu?“

„Kvůli tobě určitě.“

„To je od tebe milé, Franku. Skutečně milé.“ Obdařila ho veselým úsměvem.

KAPITOLA 2

11.00, pátek

o 1 hodinu a 20 minut dříve

Brad Kepler a Naresh Surani čekali v zasedačce v hlavní budově NYPD. Světlo do místnosti pronikalo jediným špinavým oknem, jímž bylo vidět na dům, který, jak se Kepler domníval, shlížel na newyorský přístav. Lepší výhledy sídlo městské policie na Police Plaza číslo jedna nenabízelo, alespoň pro tu třetinu pracovníků tvořenou detektivy. Zejména když se podíleli na operaci, která neměla jméno a nikdo o ní nic nevěděl, takže s mnohem větší pravděpodobností povede ke zničení kariéry než k jejímu urychlení.

Kepler obdivoval svou paži, sice méně svalnatou, než když ke sboru nastoupil, zato dohněda opálenou. Zadíval se na Suraniho, který měl pokožku téměř šedou a zůstávala našedlá bez ohledu na množství slunečních paprsků, jimž ji vystavil. Oba muži měli kolem pětatřiceti a oba byli víceméně v kondici, i když Keplerova postava zrcadlila realitu života policejního detektiva: sedavé zaměstnání, při němž největší námahu představuje chůze na krátké vzdálenosti. Před měsícem pronásledoval pěšky jednoho zloděje. Dostihl ho, ale stehna jej bolela ještě dnes.

Sráč.

„Je ten chlap opravdu takový hajzl, jak se jeví?“ poklepal na složku, která ležela na stole.

„Nevím,“ odvětil Surani. „Nikdy jsem o něm neslyšel. K čemu je tahle místnost? Netušil jsem, že tu vůbec je.“

Kancelář téměř sousedila s jejich oddělením závažných trestných činů a prakticky se v ní nedalo pohnout, jak byla temná a přecpaná: křivý stůl, šest židlí, z nichž ani tři nebyly stejné, kartotéční skříň a hlavně desítky krabic popsaných dvěma slovy: na vyhození.

A ten podělaný výhled. Nicméně byl to výhled, na rozdíl od jejich kójí pět nebo šest nebo tisíc pater daleko, kde jediné, na čem se mohli popást očima, byl zadek policejní vyšetřovatelky Laikishy Towneové. Pohled nic moc a vzpomínka na něj vůbec nelákala.

Kepler se zadíval na krabice a v duchu vyprskl. Podle nánosu prachu tu ležely několik měsíců, tak proč je ještě nikdo nevyhodil, když jsou označeny na vyhození?

Vítejte v NYPD.

Bylo krátce po jedenácté dopoledne. Vzduch páchl přepáleným olejem, česnekem a rybami, jak je čas od času cítit ve většině budov v závislosti na směru větru, vlhkosti vzduchu a vzdálenosti od životem a ruchem kypící Čínské čtvrti. Nebo Malé Itálie. Arrivederci.

„Mám hlad,“ konstatoval Kepler.

„Já taky. Ale.“

„Kde jsou všichni?“

Surani nevěděl. Takže přebírali telefonáty a sami někam volali.

„Níž už to prostě nepůjde,“ vysvětloval Kepler do svého Droidu pachateli, kterého zatkl a který momentálně seděl ve vazbě. „Tohle je to nejlepší, co pro vás můžou udělat, takže je to taky to nejlepší, co můžete dostat. Osmnáct měsíců. To odsedíte holým zadkem na žiletce.“

„Do prdele, to se mi nelíbí,“ prskal Devon na druhém konci linky.

„No dobře. Musím končit.“ Kepler přerušil spojení a znovu se pokradmu zadíval na své opálené předloktí. Nikomu se nepochlubil, že za krásnou barvu vděčí lampám v Larchmontově opalovacím salonu pětadvacet kilometrů od domova. Tvrdil lidem, že každý den běhá, hraje golf, plave.

„To byl Devon?“ chtěl vědět Surani.

„Jo.“

„Osmnáct měsíců? Holým zadkem na žiletce? V žádném případě. Ten chlap je vyřízený.“

„Já to vím. Víš to ty a on to brzo zjistí. Jeho smůla, ale neměl řídit únikové vozidlo.“

„Vždyť nebylo,“ namítl Surani.

„Co nebylo?“

„Únikové. Nikdo neunikl.“

Kepler se zasmál. „Kapitán se nějak opozdil. Oba se opozdili. A já mám hlad. Včera u toho soudu jsi kurevsky dobře zaválel.“

„Jo, šlo to dobře,“ potvrdil Surani s notnou dávkou skromnosti. „Měl jsem radost. Byla tam fajn porota. Dobré poroty mám rád.“

Oba detektivové se častěji popichovali, než si skládali komplimenty, a jejich špičky mnohdy překračovaly hranici urážky. Na druhé straně vycházely všechny jejich břitké odpovědi z jisté formy náklonnosti. Nejfrekventovanějším slovem pak bylo nesnesitelný.

Kepler a Surani byli sedm let milenci a čtyři roky partneři – v profesionálním smyslu. Někdy v brzké době jeden z nich navrhne svatbu, v úřední řeči registrované partnerství. Kepler tomu byl blíž.

A bůh chraň každého ve sboru, kdo by si dovolil jediný komentář, jedinkrát nadzvedl obočí nebo si povzdechl.

Kepler znovu zvedl mobil, tentokrát aby si objednal jídlo přes ulici. Na začátek hlavního adresáře ve své Galaxy umístil tři složky: !oběd, !snídaně, !večeře a ty díky vykřičníkům zůstávaly první v abecedě, ještě před osobami. Rozhodoval se mezi první a druhou položkou, měl chuť na omeletu, když vtom velký náčelník konečně napochodoval do místnosti.

Sen o jídle se rozplynul a telefon zmizel v kapse. Dveřmi rychlým krokem prošel muž v obleku s vrásčitým obličejem a dvojitou bradou. Kapitánovi Paulu Barkleymu táhlo na šedesátku. Před sebou nosil oblé břicho člověka, který jí tehdy, kdy se mu zachce, a ne podle dlouhé pracovní doby a náročnosti případů, kdy sahá pro sáček se snídaní v době oběda nebo naopak.

Mohl se pochlubit reputací poctivého policisty a spravedlivého nadřízeného, reputací výraznou jako Keplerovo opálení, ovšem nefalšovanou. Všichni ve sboru věděli, že se Barkley vypracoval vlastní pílí a může to dokázat jizvami na těle, alespoň podle legend, které o něm kolovaly. Žádný z detektivů tedy neremcal, alespoň ne moc a rozhodně ne v jeho přítomnosti.

„Zdravím, pánové.“

„Dobrý den, kapitáne,“ pozdravil Surani. Kepler jen kývl hlavou.

„Našlapaný den,“ zabručel Barkley a jako na potvrzení mu zapípal iPhone. Podíval se na displej, přečetl textovou zprávu a napsal odpověď. Své lidi nechal čekat.

Keplerův žaludek hlasitě zaprotestoval. Omeleta. Dal by si omeletu. Nebo dvojitý sendvič.

„Takže co to má znamenat?“ ozval se konečně kapitán. „Žádost o tajnou operaci?“

„Přesně tak,“ potvrdil Kepler.

„Kde je detektiv McNamarová?“

„Na cestě,“ odpověděl Kepler.

„No tak začněte.“ Barkley pozvedl mohutné obočí. Vládla netrpělivost.

„Ehm, pane, nejsme si jistí jak. Zatím se v té věci neorientujeme.“

„Je to…,“ začal Surani, ale hned se zarazil a podíval se přes kapitána ke dveřím za jeho zády. „Tady je mozek celé operace. Seznámí vás s detaily. Ahoj, Gabby.“

Do místnosti vešla hezká, leč upjatě působící žena. Jako vždy bez úsměvu přejela očima tři přítomné muže a kývla kapitánovi na pozdrav.

Kepler se vzhledem ke své orientaci o Gabby nezajímal kvůli jejímu tělu, musel však uznat, že obléknout se opravdu umí. Šedá sukně a tenká bílá halenka pod černobíle kostkovaným kabátkem. Jak se tomu kusu oděvu říká? Ten vzorek má nějaký název…

A ty černé punčochy, nádhera. K tomu luxusní lodičky na jehlovém podpatku.

Se Suranim si nepotrpěli na transvestismus, ale kdyby ano, mohli si k napodobení vybrat horší vzory než detektiva McNamarovou.

Gabby se na oddělení stala legendou. Dcera detektiva z oddělení organizovaného zločinu nastoupila ke sboru hned po vysoké a začala u kriminálky jako technik ohledávající místo činu. Když její otec zahynul při výkonu služby, složila zkoušky na detektiva a přestoupila do oddělení závažné kriminality. Stejně jako otec se zaměřila na organizovaný zločin se specializací na mimořádně násilnické východoevropské gangy usazené v Brooklynu a Queensu.

Pracovala výhradně v utajení a mohla se pochlubit úctyhodnou řadou zadržených. Ještě důležitější bylo, že dosahovala absolutně nejvyššího procenta odsouzení. Kterýkoliv policista může popadnout kohokoliv za límec a strčit ho do vazební cely. Mít mozek a koule na to, aby se ten sráč nedostal dlouhou dobu na svobodu, to je jiná věc.

Gabby si shrnula z čela neposlušný pramen kaštanových vlasů.

„Takže chcete vést tajnou operaci?“ zeptal se jí kapitán.

„Tohle zní jako z televize,“ poznamenal Kepler ve snaze vyloudit z Gabby úsměv. Všichni ho ignorovali, a tak se rozhodl, že na ně nebude plýtvat svým vtipem.

„Správně,“ potvrdila.

„O co jde?“

„Od svého informátora jsem se dozvěděla, že se na povrch vynořil důležitý hráč. Jmenuje se Daniel Reardon.“

„O tom jsem nikdy neslyšel. Organizovaný zločin?“

„Nepodařilo se mi najít žádné spojení se známými skupinami,“ odvětila Gabby. „Podle mého informátora řídí malé akce za fasádou firmy na Wall Street. Spolupracuje se dvěma partnery. Mám jenom křestní jména. Andy nebo Andrew a Sam.“

„Nebo Samuel?“ nadhodil Kepler.

Obrátila k němu oči. Obvykle je měla zelené, dnes spíš do žluta, trochu strašidelné. „Jenom Sam,“ téměř odsekla, jako by chtěla naznačit, že kdyby delší variantu slyšela, zmínila by ji. „Víc o nich nevím. Můj informátor zaslechl, že jde o osmicifernou akci.“

„Panebože. Kdo je ten informátor?“

„Chlápek s kontakty na Seduttovu bandu.“

„Tvůj chlápek je důvěrný informátor spojený se Seduttem, a pořád ještě žije?“ podivil se Kepler a v hlase mu zazněla jistá dávka obdivu.

„Je velmi dobrý,“ odvětila stroze, jako by ji to přerušení podráždilo. „A platím mu spoustu peněz, aby byl dobrý.“

„Do čeho se Reardon a jeho parta zapletli?“ chtěl vědět kapitán.

„Je to vážná věc, Paule. Většinou praní špinavých peněz, trochu drogy, trochu zbraně. Zahraniční původ. Nejhorší je, že zabil nejméně pět nebo šest lidí. Pár svědků a nějaké rivaly. A to mluvím jen o primárních cílech. Jednoho z těch svědků zastihl v přítomnosti rodiny. Všechny je postřílel.“

„A sakra,“ ulevil si Surani a potřásl hlavou. Spolu s Keplerem uvažovali o adopci.

„Mnohamilionová akce a vraždy,“ přemýšlel nahlas kapitán a nezdálo se, že by ho to nějak zděsilo. Spíš uvažoval, jak dobře se tato operace bude vyjímat v médiích. Ano, bylo to cynické, Kepler však věděl, že v této profesi se musí dbát na image. Rytíř na bílém koni je pořád důležitý, když se jedná o rozpočtu nebo o povýšení. Tuto hru se všichni rychle naučili a nikoho netrápil pocit viny, že ji hraje.

„Jak a kde to chcete sehrát?“ zajímal se Barkley.

„Bude to komplikované a ošidné. Reardon není hlupák. A podle mého informátora je pekelně podezřívavý. Potřebuju zřídit falešnou kancelář někde na Manhattanu.“

„Kancelář? Co to má jako být?“ zeptal se Barkley úsečně.

Odpověděla stejným hlasem. „Sídlo společnosti. Úřadovna. Prostě kancelář. Nejspíš investiční firma. Moc toho nepotřebuju. Dvě tři místnosti, nábytek. Nějaké nastrčené dokumenty, jejich obsah vymyslím. Výzdoba. Běžné rekvizity. Kancelář bude opuštěná – a poloprázdná. Jako po šťáře. To je součást plánu.“

„Nerozjíždíme tu žádný Abscam,“ namítl kapitán. „Na to nemáme dost peněz.“

„Co je to Abscam?“ nevěděl Surani.

Nikdo mu neodpověděl. Kepler si umínil, že musí svému partnerovi vysvětlit, že Abscam byla jedna z největších operací s využitím provokace v dějinách policejních sil Spojených států.

„Moc nás to stát nebude,“ prohlásila Gabriela. „Myslela jsem, že bychom mohli využít to místo, které protinarkotické minulý měsíc zavřelo. Je prázdné a leží ladem. V Midtownu. Turtle Bay. Jo, a ještě potřebuju neobydlený městský dům někde v Upper East Side. Jen exteriér. Celá věc nás zřejmě nebude stát víc než dva tácy.“

„To asi bude stravitelné,“ zabručel Barkley.

„Nechám ajťáky vytvořit pro tu firmu falešnou internetovou stránku. V kanceláři to musí vypadat jako po důkladné domovní prohlídce. A pro svou krycí totožnost si zřídím profil na Facebooku. Bude jednoduchá, ale na ošálení Reardona postačí, kdyby si mě prověřoval. Což udělá.“

Barkley znovu zavrčel. „To stačí. Přesvědčila jste mě, detektive. Povězte mi něco víc o tom Reardonovi.“

„Moc toho nemám, jen co jsem našla na internetu. Je bohatý, žije naplno. Vlastní sportovní maserati, ale jeho porsche je ještě rychlejší. Dva luxusní rychlé motorové čluny, jeden v Connecticutu, druhý kotví u jižního Manhattanu.“

„No jo, no,“ utrousil Surani. „Máme co do činění s úplně novou třídou pachatelů. Postoupili jsme ve světě o kousek výš.“

„Nebo níž,“ opravila ho Gabriela ledově. „Vraždí celé rodiny. Nezapomínáš?“

Aspoň že Kepler není jediný, koho šlehla svým jedovatým jazykem.

„Reardon je svobodný. Nikdy se neoženil, ale podle mého informátora někdy tvrdí, že je rozvedený nebo vdovec. Má dům v TriBeCa v ceně tří milionů a firmu na Wall Street. Legitimní, zabývá se rizikovým kapitálem. Norwalk Fund. Ale podle daňového přiznání vydělal loni jen milion dvě stě tisíc. Životní styl odpovídá pětinásobku. To znamená, že investice jsou jen zástěrka pro praní peněz, prodej zbraní a další jeho aktivity.“

„Možná finančnímu úřadu zatajil, kolik jeho firma ve skutečnosti vydělává,“ naznačil Kepler.

„Ne, krycí firma musí mít účetnictví v naprostém pořádku. Proč by zkresloval zisky? Byla by to sebevražda a on tak blbý není, Brade.“

Ouvej.

„A jeho partneři?“ zeptal se Surani. „Andrew a Sam? Jsou taky ve spojení s firmou Norwalk Fund?“

„Tu společnost jsem si samozřejmě prověřila, když jsem se snažila zjistit jejich příjmení. Žádné spojení tam není.“

Pochopitelně…

„Takže jak si představujete výsledek celé operace?“ chtěl vědět Barkley. Kapitán byl známý svým zaujetím pro celkový obraz situace.

„Seznámím se s Reardonem, předhodím mu nějaké vnadidlo a dám jemu, Andrewovi a Samovi možnost spojit se s mým informátorem kvůli něčemu opravdu velkému. Já se do toho jakoby náhodně zapletu, takže mě budou muset eliminovat.“

„Skřípneme je za zločinné spolčení,“ konstatoval Barkley.

„Přesně tak. Můj informátor, jmenuje se mimochodem Joseph, bude mít u sebe mikrofon. Jakmile se s ním setkají a pronesou klíčové slovo, můžeme zasáhnout. Vyžádáme si povolení k prohlídce jejich kanceláří a domů. Při troše štěstí získáme důkazy, které je spojí s předchozími zločiny – zbraně, záznamy, převody peněz.“

„Zdá se, že jste si to důkladně promyslela, detektive. Ostatně jako vždy. Povězte mi, jak to chcete sehrát.“

„Budu používat krytí jako Gabriela McKenzieová, vedoucí kanceláře falešné investiční firmy, o které jsem mluvila. Nazvu ji Prescott Investments. Vyvolám dojem, že můj šéf, Charles Prescott, provádí ilegální transakce s akciemi. Vy dva,“ obrátila se na detektivy, „budete tvrdit, že ho kvůli tomu vyšetřujete. Právě jste se ho chystali zatknout, jenomže on na poslední chvíli utekl. Potkáte mě a Reardona na ulici a řeknete nám o Prescottovi. To upoutá Reardonovu pozornost. Až odejdete, vstoupí na scénu můj informátor Joseph. Řekne mi, že s Prescottem prováděl nějaké nezákonné transakce a teď je naštvaný, protože Prescott vzal roha. Bude mi vyhrožovat a požadovat, abych mu předala ten záhadný seznam, který má cenu milionů.“

„Co v tom seznamu je?“ chtěl vědět Barkley.

Dobrá otázka, pomyslel si Kepler.

Gabriela mávla rukou. „To je jedno.“

Možná ne tak dobrá.

„Je to prostě MacGuffin,“ pokračovala. „Může v něm být cokoliv. Ale chci to zařídit tak, aby Reardon nabyl přesvědčení, že seznam obsahuje jména klíčových postav podsvětí, které se podílejí na rozsáhlém spiknutí s cílem paralyzovat na jeden či dva dny burzu a nahrabat obrovský balík. Předhodím mu nějaké náznaky, aby si to sám vydedukoval. Třeba že jeden z Prescottových klientů je německý podnikatel, který dodává zbraně teroristům. Pokřtím ho Gunther. Ostatní jsou obchodníci s cennými papíry a investoři, většinou zahraniční. Já budu pracovat na smlouvě, která musí být podepsána během příštích týdnů. Jedná se o pronájem nemovitosti na Bankers’ Square na Manhattanu, kde burza instaluje nový komunikační systém. To by Reardonovi mělo stačit. Ale pro jistotu strčím mezi nějaké materiály, které mu dám prostudovat, toto memorandum, jako že jsem nevěděla, že tam je.“

Položila na stůl další papír.

Od: Charles Prescott

Pro: Investiční syndikát

Věc: Aktualizovaný časový plán

2. v měsíci: Otevření nového Technologického centra Newyorské burzy cenných papírů na Bankers’ Square, Manhattan.

4. v měsíci: Vstoupí v platnost smlouva o pronájmu skladiště na Bankers’ Square č. 7. Dostaví se naši „technici“ s příslušným vybavením, které vyřadí z provozu svazky optických kabelů napojené na Technologické centrum přímo pod skladištěm.

6. v měsíci: Investoři sídlící v USA opustí americkou jurisdikci a přemístí se do bezpečného útočiště. Doporučené destinace: Švýcarsko, ostrovy Svatý Kryštof a Svatý Tomáš.

8. v měsíci, 11.00: Spuštění akce ve skladišti. Newyorská burza vyřazena z provozu.

8. – 9.: Dokončení krátkodobých transakcí, distribuce zisků investorům.

„Cílové datum je kolem Kolumbova dne, takže ten soupis členů syndikátu, který dal Prescott dohromady, nazvu Říjnový seznam.“

„Paráda,“ pochválil Kepler, na kterého plán operace opravdu zapůsobil. Kdyby kopal za druhý tým, určitě by se do Gabriely zamiloval.

„Joseph bude rovněž požadovat vrácení vstupního poplatku, který Prescottovi uhradil. Čtyři sta tisíc dolarů, plus minus.“

„Tak moment,“ vyhrkl kapitán. „Takové peníze nám do akce nikdo neuvolní.“

„Nebudu skutečné peníze potřebovat,“ vysvětlila Gabriela. „Postačí, když si Reardon bude myslet, že ve hře je hodně peněz. Pokud vstupní poplatek činil čtyři sta táců, pak akce určitě vynese pořádný balík. Pro něj to bude poslední kapka, která ho přesvědčí.“

„Proč pro tu roli chcete využít vlastního informátora?“ zajímal se Barkley. „Proč ne někoho od nás? Nějakého detektiva?“

„Kvůli kredibilitě. Kdyby si ho Reardon chtěl prověřit, zjistí, že Joseph je napojený na Seduttův gang. Ale jak říkám, budu potřebovat pár dalších kolegů detektivů kromě tady Brada a Nareshe. Chtěla bych Elenu Rodriguezovou z protinarkotického.“

„Pokusím se to zařídit,“ přislíbil Barkley.

„Pokus nestačí,“ odbyla ho Gabriela stroze. „Zařiďte to. Potřebuju ji. Je dobrá.“

„Jakou roli bude hrát?“

„Moje spolupracovnice z Prescottovy firmy.“

Surani: „Říkáš vyhrožovat. Jaký nátlak na tebe Joseph vyvine, abys mu dala ten seznam?“

„Unese mou dceru.“

Kepler překvapením zamrkal. Tak ona má dceru? Gabby byla ten nejméně mateřský typ, jaký si dokázal představit.

„Budu pobíhat po městě, hledat Říjnový seznam a shánět těch čtyři sta táců a Reardon se bude držet se mnou,“ pokračovala. „Určitě přivolá Andrewa a Sama. Budou předstírat, že mi pomáhají získat dcerku zpět. Jenomže ve skutečnosti se dohodnou s Josephem, aby jim prodal seznam nebo šel s nimi do holportu.“

„A co když Reardon tu návnadu nespolkne?“ zeptal se Kepler.

„Potom jste ztratili den nebo dva, kdy jste mohli hrát golf.“

„On golf nehraje,“ poznamenal Surani. „On se na něj jenom dívá.“

Kepler mu ukázal vztyčený prostředník. Nenápadně. A s láskyplným úsměvem.

„A já přijdu o dva tisíce výloh,“ zabručel kapitán.

Podívala se na něj, jako kdyby byl její manžel a kritizoval špatně vyžehlenou košili.

Z třiceti tisíc příslušníků newyorského policejního oddělení si pouze Gabby McNamarová mohla dovolit takto se podívat na vysokého důstojníka.

„Takže jak, Paule? Můžeme to rozjet?“

Nebo ho oslovovat křestním jménem.

Barkley se na chvíli zamyslel. „Máte nanejvýš tři dny. V pondělí to zabalíme bez ohledu na výsledek.“

„Souhlasím. Díky.“ Její vděk rychle vyprchal. „Nejdůležitější a nejpracnější bude přesvědčit Reardona, že ta věc je reálná.“ Pak dodala, jako kdyby oznamovala, že zanese šaty do čistírny: „Zastřelím policistu.“

Dívala se na mě, když to říkala? přemýšlel Kepler.

„V průběhu operace nebudou použity zbraně,“ odmítl kapitán rozhodně. „To nepřipustím.“

„Potřebuju to,“ opáčila a její slova měla o to větší dopad, že je pronesla znuděným tónem. „Kdyby měl Reardon jakékoliv pochybnosti, tohle ho přesvědčí. Nabijeme pistoli slepými.“ Přeskočila oficiální schválení. „Nasadíme na to nějakého nováčka z uniformovaného sboru. Bude nadšený.“

„Ne,“ odmítl Kepler.

Všichni se na něj podívali, Gabby nejpronikavěji. „Chci říct, že v okamžiku střelby nesmíš mít Reardona těsně u sebe,“ dodal rychle Kepler. „Ten strážník nebo svědek by si ho všimli a stal by se z něj podezřelý. Musel by se skrývat nebo vycouvat.“

„Dobrá připomínka. Tohle mě nenapadlo. Postarám se, aby se držel stranou.“

„Když někdo zastřelí policistu, média a veřejnost se můžou zbláznit,“ připomněl Barkley. „Ta událost se okamžitě dostane na první stranu New York Post. Lidi se budou vyptávat.“

„Dojde k tomu na opuštěné ulici někde v Upper East Side,“ vysvětlovala Gabriela. „Tím se počet svědků omezí na minimum. Strážníkovi přidělíme smyšlené jméno. Ověřila jsem si, že ve sboru neslouží žádný Fred Stanford Chapman. Tak se jmenoval můj spolužák na střední škole. Opatříme mu falešnou jmenovku a vydáme zavádějící tiskové prohlášení. Informujte šéfa odborové organizace uniformovaného sboru, že jde o součást tajné operace.“

Zadívala se na nadřízeného pohledem odstřelovače hledícího přes mušku. A mlčela.

„Myslím, že by to mohlo vyjít,“ připustil Barkley váhavě.

„Mám to celé promyšlené.“ Sáhla do kabelky a začala se v ní přehrabovat. Kepler si všiml klubka modré a zelené vlny. Vzpomněl si, že Gabby relaxuje při pletení. Zprvu mu to připadalo divné, potom si však uvědomil, že sám tráví čas u hry Solitaire nebo u sudoku – a ano, také sledováním golfu. Vylovila list papíru a položila ho na stůl před kolegy. „Toto je scénář operace den po dni, počínaje dnešním odpolednem. Naučte se ho nazpaměť. Než odejdu, strčím ho do skartovačky. Vyskytnou se variace a improvizace, ale při každé změně plánu vám pošlu textovku.“

Všichni tři se předklonili a četli.

Tajná operace 2340-42

(Kódové označení: „Operace Charles Prescott“)

Pátek

– Det. McNamarová, alias Gabriela McKenzieová, se spojí se subjektem Daniel Reardon.

Sobota

– Det. Kepler a Surani zkontaktují det. McNamarovou a subjekt Reardon ve věci: útěk Charlese Prescotta.

– Důvěrný informátor Joseph kontaktuje det. McNamarovou a subjekt Reardon ohledně únosu dcery (Sára) a požaduje od det. McNamarové „Říjnový seznam“ a $.

– McNamarová a Reardon se snaží najít Říjnový seznam a $.

– S pomocí det. Eleny Rodriguezové získají det. McNamarová a subjekt Reardon přístup na připravené místo na Manhattanu „Prescott Investments“. Najdou Říjnový seznam.

– Na řečeném místě jsou det. McNamarová a subjekt Reardon konfrontováni det. Keplerem a Suranim, ale podaří se jim propašovat Říjnový seznam ze sídla Prescott Investments. Potvrdí se tím jeho důležitost. Subjekt Reardon získá náznaky, že jde o finanční podvod velkého rozsahu.

– Det. McNamarová a subjekt Reardon se skrývají a snaží se sehnat $, současně vyjednávají s informátorem Josephem jako s „únoscem“.

Neděle

– Det. McNamarová a subjekt Reardon se pokusí najít peníze v domě milenky Charlese Prescotta v Upper East Side. Zastaví je det. Kepler a Surani a strážník používající smyšlené jméno Fred Stanford Chapman. Fingovaná střelba na strážníka Chapmana. Det. McNamarová a subjekt Reardon prchají. Det. McNamarová předstírá při útěku zranění.

– Pokud se tak již nestalo, subjekt Reardon bude s největší pravděpodobností kontaktovat své partnery Andrewa a Sama pod pláštíkem pomoci det. McNamarové při snaze zachránit unesenou dceru.

– Subjekt Reardon a s ním buď Andrew, nebo Sam se setkají s informátorem Josephem se záměrem zapojit se do finančního podvodu a zlikvidovat det. McNamarovou. U informátora a/nebo na místě setkání bude nainstalován odposlech. Informátor oznámí místo setkání det. McNamarové.

– Taktické zadržení Reardona, Andrewa a Sama zásahovou jednotkou.

Na kapitána rozpis očividně zapůsobil, i když se snažil nedávat to najevo. „Teda tomuhle se říká scénář.“

„S lidmi jako Reardon se neimprovizuje,“ opáčila suše.

Vraždí celé rodiny…

„Jsi si jistá, že Reardon bude utíkat s tebou?“ zeptal se Kepler.

„Půjde se mnou, o to se postarám.“

„Jak ho sbalíš?“

„Každý pátek odpoledne chodí plavat do sportovního klubu v Battery Parku…“

„Nebo tam hraje squash nebo tenis,“ vpadl jí do řeči Kepler.

Prudce se k němu otočila. „Jediný důvod, proč se lidi do toho klubu hlásí, je tenis nebo bazén. Zjistila jsem, že za pronájem kurtu nebo za míčky neplatil ani jednou. Ergo, chodí plavat.“

Výtka se přijímá. A ona mluví řecky. Nebo to bylo latinsky? To je ale ženská! Druhý tým připadal Keplerovi stále přitažlivější.

„Po plavání chodí k Limoncellovi na drink.“

„Co nebo kdo je Limoncello?“

„Restaurace u přístavu.“ Gabriela stále dokonaleji zvládala umění mluvit s Keplerem a přitom se na něj nedívat. Pokračovala otočená ke kapitánovi. „Obvykle pije skotskou nebo červené víno. Vezmu si miniaturní lahvičku od každého. Podívám se, co si dá. Zajdu na toaletu a vyleju si trochu na rukáv. Namluvím mu, že mi udělal skvrnu na halence. Od toho se odrazím.“

Na druhé straně, pomyslel si Kepler, Gabby zřejmě nebude ta nejlepší ženská, kterou by chlap měl pozvat na rande.

„Co myslíš tím předstírá při útěku zranění?“ poklepal Surani na scénář.

„Musím působit jako slabá a zranitelná, aby mě Reardon nepokládal za hrozbu. Nejspíš spadnu a kousnu se zevnitř do tváře. Bude to vypadat jako vnitřní krvácení, když zlomené žebro natrhne plíci. Kromě toho projevuje Reardon sadistické sklony. Fingované zranění ho sexuálně vzruší.“

„A fakt nebudeš ozbrojená?“ ujišťoval se Surani.

„Jak bych mohla? Jsem vedoucí kanceláře šéfa investiční společnosti.“ Ukázala očima na scénář, který připravila.

„Takže odposlech?“ navrhl Kepler.

„Ne,“ odmítla Gabby a zamračila se, jako by ji nekonečně obtěžovalo, že ten tupec pořád nic nechápe.

„Technické oddělení by nám mohlo poskytnout pár výborných udělátek, Gabrielo,“ naléhal Surani. „Pro sledovačku tam mají třeba gépéesku a mikrofon zabudované do zapalovače.“

„Jo, já nekouřím a vy mi dáte zapalovač. Paráda. Co s ním jako budu před Reardonem dělat?“

„Byl to jen příklad. Tak něco jiného.“

„Ne. Žádný odposlech, žádná navigace. Vy dva a všichni ostatní se budete držet pěkně na distanc. Nemůžu riskovat, že Reardon vycítí past. To by mě ohrozilo nejvíc. Nepřežil tak dlouho tím, že by byl neopatrný. Tak, a teď si přečtěte ten scénář tolikrát, že ho budete umět zpaměti.“

Přisunula k nim papír a Surani s Keplerem se do něj poslušně začetli jako žáčci pod dozorem přísné učitelky. Když oba přikývli, Gabriela sebrala papír ze stolu, přistoupila ke skartovačce a nadělala z něj konfety. Pak si zavěsila kabelku na rameno a oznámila detektivům: „Večer vám pošlu e-mail s dalšími detaily. Zastavíte nás na nároží domu, kde bydlím. Mezi desátou a jedenáctou.“

„Detektivové Kepler a Surani zkontaktují detektiva McNamarovou a subjekt Reardon ve věci: útěk Charlese Prescotta,“ odrecitoval Surani.

Její první a jediný úsměv. „Dobře.“

„Můžu jednu otázku?“ zeptal se Kepler.

Vážně se na něj zadívala. „Ano?“

„Ten tvůj informátor, ten Joseph. Věříš mu?“

„V zásadě ano.“

„V zásadě ano,“ napodobil ozvěnu Kepler. „Fajn. A Josephův šéf? Sedutto? S tím není radno si zahrávat. Jsi si jistá, že tě Joseph nevodí za nos? Co když si myslí, že by přes Reardona mohl přijít k velkým penězům? Až dostane, co chce, mohl by tě zlikvidovat.“

Ty nejlepší důvěrné informátory dělí jen milimetry od zločinců, k nimž dříve patřili.

Naštve se Gabby, že jsem zpochybnil její úsudek, když tomu Josephovi tak věří?

Nenaštvala. „Oceňuju tvé varování, Brade. To riziko jsem však vyhodnotila a pokládám ho za přijatelné. Stejně s tím nemůžeme nic dělat.“

S těmito slovy se otočila a odešla.

„To je teda zatraceně ostrá holka,“ vydechl Barkley.

Takové by se Kepler a Surani na sto honů vyhnuli.

„Chci na ní mít oči i uši,“ řekl kapitán.

„Jenomže ona žádný dohled nechce,“ upozornil Surani.

„Mně je jedno, co chce nebo nechce. Chci vědět všechno. Co řekne, kam půjde, s kým se setká. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Vystavuje se přílišnému nebezpečí, než abych ji nechal jen tak napospas osudu. Pusťte se do toho.“

KAPITOLA 1

08.20, pátek

o 2 hodiny a 40 minut dříve

„Řeknu ti, co chci. Potřebuju, aby někdo zemřel. Člověk, který je zlý, který dělá potíže a který mně a jiným lidem způsobil hodně bolesti. Úkol je jednoduchý, vražda, ale jsou zde komplikace. Spousta komplikací.“

Petr Karpankov se odmlčel, jako by vyřčená slova pokládal za příliš dramatická. Anebo možná nedostatečně dramatická, aby účinně vyjádřila obludnost hříchů, pro něž chce dosáhnout spravedlivého trestu. Jeho znavená pleť byla dnes sinalejší než obvykle a vypadal na šedesát, ne na svých skutečných padesát let. Jeho hlava ve tvaru kulky, pocukrovaná krátkými řídnoucími vlasy, se naklonila k oknu a oči vyhlédly před budovu, kde sídlila Karpankov Transportation, středně velká firma, kterou zdědil po svém otci a dlouhá léta ji vedl. Nenápadná omšelá budova se krčila na okraji Midtownu u řeky Hudson. Její majitel měl dost peněz, aby si nechal postavit honosné moderní sídlo, ale držel se tradice. Ze stejného důvodu stále žil v nevelkém domku z červených cihel na Brighton Beach v Brooklynu, který rodině patřil již sto let.

Stále odvrácený k oknu pokračoval: „Nevěděl jsem, kam jinam se obrátit o pomoc. Právě kvůli těm komplikacím, chápeš? A také proto, že k odstranění toho muže mám očividný motiv. Okamžitě bych se stal podezřelým. Proto tě potřebuju. Ty dokážeš zařídit, aby byl motiv zdánlivě jiný. V tom jsi moc dobrá. Ne, dobrá ne. Jsi nejlepší.“

Konečně se otočil a jeho oči se setkaly s očima ženy, která seděla naproti němu. Gabriela McNamarová mu pohled klidně oplatila a neznatelně přikývla na znamení, že chápe. „Pokračuj, Petře.“

„Ach, abych nezapomněl, za tuto práci ti vyplatím dvojnásobný honorář. K tomu samozřejmě všechny výdaje.“ Poslední větu nemusel Karpankov dodávat. Když pro něj plnila nějaký úkol – vraždu nebo cokoliv jiného –, vždycky jí hradil veškeré výdaje.

Gabrieliny zelené oči se soustředěně dívaly do těch jeho. Měly podivnou barvu – dva odstíny šedi.

Šéf gangu pokračoval, hlas poznamenaný syrovým hněvem: „Přál bych si ho zabít vlastní rukou. Bože, jak moc bych si to přál. Jenomže…“

Gabriela věděla, že Karpankov už dlouho nikoho nezabil. Přesto muž s protáhlým obličejem a očima dvou odstínů šedi pod řídkým prošedivělým ježkem v té chvíli vypadal, že je schopný vraždit.

Ucítila na ruce horký dech a sklopila zrak. Gunther, Karpankovův mohutný pes, se zvedl ze svého pelechu v rohu místnosti a přišel jí olíznout dlaň. Poškrábala naježenou šedou a černou srst mezi ušima. Znala zvířata a rozuměla jim, už jako dospívající dívka chodívala na lov s ohaři. S Rusovým psem se spřátelila, ještě když byl štěně, dlouho před tím, než dosáhl dnešní velikosti. Gunther před týdnem zabil najatého vraha, který napadl Karpankova, když se procházel v Brooklynu. Pes skočil útočníkovi na krk a vytřepal z ječícího atentátníka život. Likvidace muže, jenž si vraha najal – jamajského narkobarona –, byla zatím poslední zakázka, kterou Gabriela pro Rusa dělala.

Pes jí znovu olízl prsty, strčil do ní čumákem a vrátil se na své místo.

„Jak se jmenuje ten muž, kterého se chceš zbavit?“

„Daniel Reardon.“

„Toho neznám.“

Nyní to byla Gabriela, kdo vyhlédl oknem bez závěsů na řeku Hudson. Starý kyt v rámu seschl a začal se drolit. Nejraději by ho vyrýpala, nahradila novým a přetřela barvou. Spoustu drobných oprav si doma dělala sama, jak ve svém městském bytě, tak v lovecké chatě na severu státu v Adirondacks, kam často jezdívala lovit – s fotoaparátem Nikon i s winchestrovkou ráže 270.

Karpankov si přejel prsty po tváři a pak po bradě, jako by pátral po vousech, které při ranním holení vynechal, i když Gabriele připadala jeho kůže dokonale hladká. Zamumlal několik slov ve své mateřštině.

Gabriela měla nadání na jazyky, a protože často pracovala v Brooklyngradu a dalších centrech přistěhovalců z východní Evropy, naučila se rusky. V duchu se usmála, když slyšela, jak Karpankov označuje Reardona za matkomrda a huliče ocasů.

„Proč právě Reardon?“ zeptala se.

„Znáš Carole?“

„Carole? Dceru tvého asistenta Henryho?“

„Ano, to je ona.“

„Hezká holka. Kolik jí je?“

„Dvacet.“

„Henry pro tebe dělá už hodně dlouho.“ Gabriela si hned při příchodu všimla, že Henry nesedí u svého stolu v předpokoji, a ani teď nebyl přítomen, přestože obvykle doprovázel Karpankova jako neodmyslitelný stín.

„Osmnáct let. Je pro mě jako bratr.“

Rusův tón – spíše než jeho předchozí slova – naznačoval, že mu vyprávění půjde obtížně přes rty.

Otočil se a nalil do sklenky stoličnou. Nabídl Gabriele. Zavrtěla hlavou. Vypil sklenku jedním douškem a vylíčil, co se stalo. „Reardon sbalil Carole v baru a odvedl ji do bytu, který jeho firma drží pro klienty. Norwalk Fund. Někde v East Side v oblasti padesátých ulic. Svedl ji, ale ve skutečnosti to bylo znásilnění, protože ji nadrogoval. Také ji vyfotografoval. Nechutné snímky. Přivázal ji ke kovovému konferenčnímu stolku. Použil pevné uzly, které zná, protože se často plaví v motorovém člunu. Pro něj to byla jen hra. Carole se nemohla ani pohnout. Zmlátil ji jezdeckým bičíkem.“ Hlas se mu zadrhl. „Strašně trpěla… Ta bolest…“

Znovu se napil vodky a několikrát vydechl. „Potom se na ní střídali ještě s jedním chlapem… No, jistě si to dovedeš představit. I to si nafilmovali. Její obličej je na nahrávce vidět, jejich ne. Reardon vyhrožoval, že umístí to video na internet. Bože můj, Carole chodila na přípravku a učila v nedělní škole! To by jí zničilo život.“

Gabriela přijala informace sotva znatelným přikývnutím. Její srdcovitý obličej neprozrazoval žádnou emocionální reakci. Pro ni to byla pouhá fakta. I když Henryho znala a měla ho ráda, k této záležitosti ji nevázal žádný osobní zájem.

Lehkost, s níž se dokázala oprostit od citové zainteresovanosti, patřila k darům, které jí příroda dala do vínku.

Pokud to byl dar.

„Reardon pomocí té nahrávky vydíral Henryho. Donutil ho vyzradit podrobnosti mých akcí. Získal i počítačové záznamy a hesla k nim. Se svými společníky se naboural do našeho systému, a než jsme zavřeli servery, připravil nás o čtyři sta tisíc dolarů. Henry se pokusil o sebevraždu. Spolykal prášky. Navštívil jsem ho v nemocnici a on se mi vyzpovídal.“ Po odmlce: „Odpustil jsem mu.“

„Carole?“

„Co mohu říct? Už nikdy nebude jako dřív.“

Gabriela přikývla.

Na rozlehlém psacím stole ležely papíry a složky a počítačové sjetiny. A také sbírka modelů osobních automobilů. Drahých. Kovových. Daly se jim otevřít dveře i kapoty a nahlédnout dovnitř. Umělecká práce. Kromě válců do fonografu, které jí věnoval Profesor, Gabriela nic nesbírala. Ani v lovecké chatě neshromažďovala trofeje. Lovila kvůli masu. A zbraně? Ty byly pouhými nástroji jejího řemesla a klidně je zahodila nebo vyměnila, když na trh přišly dokonalejší.

„Takže Reardon jde po tvé firmě?“

Společnost Karpankov Transportation toho moc nepřepravovala, s výjimkou vypraných peněz, zbraní a prostitutek, ale navzdory poměrně úzké specializaci vydělávala spousty peněz.

„Myslím, že ta záležitost s Carole byla pouze nešťastnou shodou okolností. Reardon využil příležitost. Dal se s ní do řeči, dozvěděl se, že její otec pracuje pro velmi výdělečnou firmu, a jak říkám, využil toho.“

„On a jeho společník? Jsou jen dva?“

„Ne, spolupracují celkem tři. Jeden je Andrew, a potom ranař, křestní jméno Sam.“ A po odmlce Rus dodal těžce: „Myslím, že Sam byl ten druhý chlap s Carole.“

„Je to jejich běžný modus operandi? Vyhledat nevinnou oběť a zneužít ji?“

Karpankov se zasmál. „Modus operandi. Já vím, měla jsi na střední škole latinu. Říkal mi to tvůj otec. Byl na svou školačku velmi pyšný.“

Její otec nastoupil hned po maturitě na policejní akademii, ale cenil si vzdělání a skutečně byl hrdý na to, že jeho jediné dítě promovalo s vyznamenáním na Fordhamově univerzitě. Sám se celý život vzdělával. Navštěvoval nejrůznější kurzy zaměřené na historii a dokázal Gabriele a její matce dlouhé hodiny vyprávět o minulosti New Yorku. Dobrosrdečně mu přezdívaly „Profesor“ a už mu to zůstalo.

„Je to jeden z jeho způsobů práce.“ Hlas se Karpankovovi chvěl potlačovaným vztekem, předchozí sentimentalita byla tatam. „Vymysleli řadu mazaných postupů – mučení, vydírání, únosy nebo přímo vraždy. Někdy vystupují v masce obchodních konzultantů nebo pojišťovacích agentů. Dostanou se do blízkosti vysokých představitelů, zjistí o firmě důvěrné informace a identifikují slabé stránky obětí.“

„Obchodní poradci, pojišťováci?“ pronesla Gabriela zamyšleně. Považovala to za výbornou taktiku. Uložila si tento fakt do paměti pro další plány, které již nabývaly obrysy. „Takže si přeješ Reardonovu smrt a já mám zjistit, kdo jsou Andrew a Sam. A také je zlikvidovat. Co tvé peníze? Chceš je zpátky?“

„Přesně tak.“ Karpankov si přitáhl model autíčka. Gabriela se domnívala, že je to Jaguar. O autech toho moc nevěděla. V Adirondacks jezdila na litrovém enduru značky Honda.

„Na penězích mi nezáleží,“ pokračoval gangsterský šéf, „ale…“

„Respekt.“

„Přesně. Respekt a pomsta. Chápeš, co myslím těmi komplikacemi?“

Ano, byl to komplikovaný úkol.

Gabriela však komplikacemi žila. Urovnala si kabátek s drobnými černobílými kostičkami uspořádanými do vzoru kohoutí stopy. Uhladila si sukni šedou jako neklidná hladina řeky Hudson dnes ráno. Z oranžové kabelky značky Coach vytáhla klubíčko z modré a zelené pletací vlny a jako duchem nepřítomná začala plést.

Cvakání jehlic soupeřilo s hukotem náklaďáků pod okny. Karpankov mlčel.

„Pověz mi, co o Reardonovi víš,“ požádala Gabriela věcně, což byl její způsob, jak říci: Ano, tu práci vezmu. Samozřejmě že ji vezmu.

„Táhne mu na čtyřicítku. Hezký chlap. Podívej se,“ podal jí fotografii tmavovlasého byznysmana.

Ano, je hezký, usoudila. Široká ramena. Pocítila zachvění, i když jen částečně způsobené vzhledem muže na snímku a jeho podobou s hercem Georgem Clooneym před deseti lety. Přitahovaly ji zejména jeho oči. Kruté, zdálo se jí. Vychytralé. Oči dravce.

„Kérka?“

„Tetování zřejmě nemá,“ odvětil Karpankov. „Zato nápadnou jizvu, od ramene přes hrudník. Nastražil zápalnou bombu, která předčasně vybuchla. Tvrdí, že k ní přišel, když zachraňoval dvě děti z havarovaného auta nebo když jeho samotného z rozbitého auta vyprošťovali. Mění příběh tak, aby odpovídal situaci.“

Rus se krátce odmlčel. „Získal titul z ekonomie na prestižní univerzitě a vlastní legitimní investiční společnost, kterou používá jako krytí. Norwalk Fund, jak jsem zmínil. Vydělává spousty peněz a utrácí je. Auta a čluny. A je sociopat. Vloni na jaře zabili s Andrewem muže, který hrozil, že proti nim bude svědčit. Reardon ho mohl zastřelit, když byl sám, jenomže vyvraždil celou jeho rodinu. Domnívám se, že je odstranil proto, že se v zabíjení vyžívá. Ženu mučil a znásilnil. Sadista. Jako s Carole.“

Gabriela pletla.

Zavřela oči a nechala myšlenky volně poletovat. Karpankov mlčel. Pracovala pro něj už roky a on věděl, jak její mozek funguje, kdy má mluvit a kdy pochybovat. Na několik minut se ocitla na velmi odlišném místě. Vnášela do chaosu pořádek. A Rus neřekl ani slovo.

Když se vynořila z hlubin, na okamžik ji skutečně překvapilo, že není sama. Znovu se soustředila. „Mám pár nápadů. Budu potřebovat pomocníka. Silného chlapa, který se nebojí, že si zašpiní ruce. Bylo by lepší, kdyby ho s tebou nemohli spojovat.“

Karpankov se na chvíli zamyslel. „Jednoho bych měl. Pracuje pro mě na volné noze. Je dobrý. A myslí mu to.“

„A nemá problém s…“

Nebylo nutné větu dokončit.

„Vůbec žádný. Už pro mě plnil deset nebo dvanáct podobných úkolů. Je mimochodem tady. Čeká dole,“ dodal Karpankov.

„Promluvím s ním.“ Spočinula zrakem na Guntherovi. Pes jí pohled oplatil a šťastně zavrtěl ohonem.

Rus zvedl telefon a zdvořile požádal volaného, ať přijde nahoru. „Co to pleteš?“ ukázal na klubko.

Modré a zelené.

Připomínalo jí písničku, kterou měla ráda. Jamese Taylora.

„Bude to šála,“ vysvětlila. Zadívala se na špičky pletacích jehel. Myšlenky se jí v hlavě líhly jedna za druhou.

Po několika minutách se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ zvolal Karpankov.

Do místnosti vešel mohutný muž s hustými kudrnatými blond vlasy a obličejem s hranatou bradou. Pozdravil Rusa a potřásl mu rukou. Jeho oči vyzařovaly sebedůvěru a na Gabrielu se zadíval beze stopy zvědavosti nebo blahosklonnosti.

„Gabriela McNamarová,“ představil ji Karpankov.

„Joseph Astor.“ Blondýnovy oči si ji prohlížely z obličeje podobného masce. Zjevně nevěděl, kdo je, nebo mu to bylo úplně jedno. Výborně. Tady reputace nic neznamenala. Stejně jako chvála a urážky a středoškolské sportovní trofeje.

Potřesení rukou. Astor měl na dlaních hrubou kůži. Gabriela zachytila slabou vůni, kterou identifikovala jako holicí pěnu, ne kolínskou. Když se návštěvník posadil, kancelářská židle pod ním zasténala. Nebyl obézní, spíš pevný a mohutný jako opěrný sloup.

„Můžu vám říkat Gabrielo?“

„Ano, nesnáším přezdívky.“ Dostávala osypky, když ji někdo oslovil Gabby. Smířila se s jedinou přezdívkou, s otcovou. Pro něj byla Mac a on pro ni Profesor.

„Já zase nesnáším, když mi lidi říkají Pete,“ doplnil Karpankov.

Třetí z triumvirátu mlčel, Gabriela však vycítila, že „Joe“ by nebylo to pravé ořechové.

Tmavě červené pletací jehlice vyťukávaly svůj monotónní rytmus. Karpankov Josephovi vysvětlil situaci a seznámil ho s informacemi o Danielu Reardonovi, podobně jako před chvílí Gabrielu. Na závěr uvedl: „Gabriela si bere na starost vyhledání těch mužů a jejich likvidaci. Požádala o pomoc.“

„Jistě,“ souhlasil Joseph. „Stačí říct.“

Ticho rušené jen cvakáním jehlic. Konečně řekla Josephovi: „Připravím falešnou hru. Víte, co ten termín v určitých kruzích znamená?“

„V policejním žargonu tajná operace s využitím provokace. Něco jako podraz.“

„Detaily ještě musím promyslet, to zvládnu v příštích několika hodinách. Ale v zásadě seženu pár lidí ve svém pravidelném zaměstnání a připravím s nimi operaci s cílem polapit Reardona a jeho společníky. Bude to vypadat, že po mně jde policie, takže Reardon uvěří, že mám přístup k hromadě peněz a k nějakému tajemství nebo něčemu podobnému. Když po mně půjdou policajti, nebude mít důvod pochybovat. Jsem si jistá, že dokážu svého kapitána přemluvit.“

„Policie?“ Josephův obličej odrážel zmatek. „Váš kapitán?“

„Jsem policejní důstojník,“ prohlásila Gabriela.

„Jste…“

„Během pár hodin svolám poradu s kapitánem a několika kolegy.“

„Policie?“ zopakoval Joseph, i když s menší dávkou nejistoty než prve.

„Gabriela je uznávaný a několikrát vyznamenaný detektiv NYPD,“ doplnil Karpankov. „Její profese… nám mnohokrát pomohla, jak si jistě umíš představit.“

Joseph zareagoval pouze opožděným přikývnutím. Pak nakrčil obočí. „Jak jste se dostala až sem?“

„Můj otec byl také detektiv NYPD,“ odpověděla klidně. „Šla jsem v jeho stopách. Zajímala jsem se o fotografii…“

„Je dobrá,“ vpadl do debaty Rus. „Opravdu dobrá.“ Ukázal na zarámovanou černobílou krajinku pověšenou na stěně. „To dělala ona.“

Joseph se na snímek podíval, nijak nezareagoval a zase se otočil.

„Začala jsem pracovat na kriminálce v jednotce pro ohledání místa činu jako fotografka,“ pokračovala Gabriela. „Jednoho dne nás poslali do Queensu. Přestřelka. Nikoho nenapadlo ověřit mé příjmení. Ukázalo se, že obětí je můj otec.“

„Hmm.“ Josephovi pokleslo obočí.

„Nebyla v tom žádná záhada. Zabila ho přátelská palba. Dva mladší detektivové prostě vyprázdnili zásobníky do kluka, kterého považovali za ozbrojeného pachatele znásilnění. Mimochodem, ukázalo se, že nebyl ani jedno, ani druhé. Vyšetřovatelé to posrali a označili nepravého. Údajný podezřelý utrpěl jen povrchová zranění. Můj otec, který ty dva zelenáče kryl, schytal šest kulek a zemřel na místě. Když detektivovi, který ten případ vedl, došlo, kdo jsem, odvolal mě – pro možný střet zájmů, samozřejmě. Podařilo se mi však pořídit spoustu fotek. Chtěla jsem mít zaznamenáno, kdo tátu zabil, kteří jeho kolegové.“

„Šli do vězení?“ projevil zájem Joseph.

„Ne. Otcova smrt byla prohlášena za nešťastnou náhodu. Ti dva byli na dva týdny suspendováni – s plným platem – a pak se vrátili do služby. Jako kdyby se nic nestalo.“

„A pořád slouží?“

„Už nejsou mezi námi,“ odpověděla tiše a pak se zadívala na Josepha. „Ale ptal jste se, jak jsem skončila tady a pracuju pro Petra, že?“

„Jo, ptal.“

„Po tátově smrti se máma zhroutila. Už předtím byla nemocná, psychicky nemocná. Jeho smrt ji dorazila. Město pro ni neudělalo vůbec nic. Jako kdyby nemohli přiznat, že něco posrali. Ale pak u nás zaklepal Petr. Zachránil jí život, nechal ji převézt do nemocnice. I jeho žena se o mámu starala. Ukázalo se, že táta celou dobu pracoval pro Petra. Rozhodla jsem se, že udělám to samé.“

„Zprvu jsem ji nechtěl,“ doplnil Karpankov. „Jenomže ona naléhala, až jsem podlehl. Dnes jsem tomu rád. Ralph McNamara pomáhal mé organizaci tím, že nám přinášel důvěrné informace o vyšetřování a podobně. Gabriela pomáhá stejně a také svými… jinými schopnostmi.“

Gabriela Josephovi neprozradila, že zdědila otcovu náturu. Mohla by zpaměti popsat desítky školních příhod, po kterých skončila v ředitelně, často v doprovodu strážníka. Prostě se přestala ovládat a jako šílená napadla dívku nebo i hocha, kteří ponižovali ji nebo jiného žáka. Profesorovo postavení prominentního detektiva ji ochránilo před polepšovnou a také ji naučil ovládat se a držet sklon k násilí na uzdě.

Ale pouze držet na uzdě, ne se ho zbavit.

Nyní uzavřela téma rodinné historie cvaknutím pletacích jehlic. „Takže s Reardonem nám pomůže newyorská policie.“ Nápady se jí v hlavě rodily neztenčeným proudem. Mysl je vynalézavé a kreativní stvoření. Některé myšlenky odvrhla, jiné přetavila do potřebného tvaru, další nechala stát jako dokonalé součásti plánu. Dlaně jí zvlhly potem a srdce tlouklo v divokém rytmu.

„Co mám udělat já?“ zajímal se Joseph.

„Namluvím kapitánovi a kolegům od policie, že jste můj důvěrný informátor. Tím zachovám vaši anonymitu. Budeme používat pouze vaše křestní jméno. Já budu Gabriela… McKenzieová.“ Zachytila pohledem vinětu na láhvi whisky, která stála v prosklené skříňce za Rusovými zády. „Gabriela McKenzieová, výše postavená úřednice, a vy po mně budete požadovat vysokou finanční částku.“ Nápad se vynořil s téměř slyšitelným šplouchnutím. „Budeme předstírat, že jste unesl mou dceru.“

„Vy máte dceru?“

„Ne, nemám děti. Prostě ke mně přijdete, až budu s Reardonem, a oznámíte mi, že jste ji unesl. A že Sáru zabijete, jestli vám nedám, co požadujete.“

„Vaše dcera se bude jmenovat Sára?“

„Ano. Je to jméno mého koně, klisny, kterou mám ustájenou na severu a na které o víkendech jezdím. Prostě si z internetu stáhneme fotky nějaké šestileté holky. Třeba i video.“

Joseph přikývl. „Lidi jsou blbí, že toho tolik posílají na síť.“

„To je pravda.“

„Co po vás budu chtít, aby to stálo za únos malé holky?“

Další nápad. Někdy se jí v hlavě rojily jako včely. „Dokument. Tajný seznam. Velmi cenný. Seznam, po kterém každý prahne – to znamená, že Reardon ho také bude chtít získat.“

„MacGuffin,“ poznamenal Joseph.

„Co to je?“ zeptal se Petr Karpankov.

„Hitchcock,“ řekla Gabriela. Překvapilo ji, že Joseph ten termín zná. Ne proto, že by působil jako hlupák – právě naopak, ale bylo mu teprve kolem čtyřiceti let a slavný filmový režisér to slovo vymyslel před více než půl stoletím. „MacGuffin je věc, objekt, prostě něco, co v napínavém filmu všichni touží získat. Poklad na Sierra Madre, ztracená archa, seznam tajných agentů. A je úplně jedno, že taková věc třeba vůbec neexistuje, hlavně že pohání příběh kupředu. Vymyslím třeba bombové spiknutí nebo něco stejně absurdního. Vyhodit do vzduchu banku. Nebo na pár hodin ochromit burzu. Smysl spočívá v tom, že až k té události dojde, lidé uvedení v tom seznamu velmi zbohatnou. Řekněme na výprodeji akcií.“

„Co kdybychom tomu seznamu dali nějaký záhadný název?“ navrhl Joseph.

„Mám nápad,“ poznamenal Karpankov. „Co třeba Říjnový seznam?“

Gabriela přikývla. „To se mi líbí. Ale proč zrovna ten?“

„Včera jsme s manželkou zašli do Hofbrau na Třetí avenue. Každý čtvrteční večer tam pořádají Oktoberfest. Nejlepší vídeňské řízky a pečené hovězí ve městě. Oktoberfest… October List… Říjnový seznam.“

„Perfektní. Máme polovinu září. Rozhodím náznaky, že ať už je ta očekávaná událost cokoliv, dojde k ní příští měsíc. Takže, Josephe, vy budete požadovat tento tajemný Říjnový seznam. A taky peníze. Reardon Petrovi ukradl čtyři sta tisíc dolarů, ale my půjdeme na pět set – úroky.“

Rus přikývl.

„Jak z nich ty peníze dostanete?“ zeptal se Joseph.

Na chvíli se zamyslela. „No, Reardon se určitě nabídne, že to výkupné za mě zaplatí. Ťukne do jednoho ze svých kont a ty prachy se z něj vysypou. Ve skutečnosti je použije k tomu, aby zaplatil vám – jako pobídku, abyste příště pracoval pro ně. Pouze vy jim můžete říct, jak Říjnový seznam nejlépe využít. Budou vás k tomu potřebovat.“

I Joseph přispěl nápadem. „Začněme se čtyřmi sty tisíci, ale aby to působilo věrohodněji, mohla byste třeba nedodržet lhůtu a já zvednu požadavek na půl milionu.“

„Ano, to se mi líbí.“ Oči jí zazářily. „A když nedodržím lhůtu, pošlete mi nějaký předmět, který jako patří mé dceři, abyste dokázal, že své hrozby myslíte vážně.“ Náhodou sklopila zrak a podívala se na své tmavě rudé nehty. „Třeba… Už vím. Krvavý prst.“

„Cože?“ vyjekl Karpankov.

Usmála se na něj. „Ne opravdový. Z figuríny nebo z panenky. Sežeňte nějakou barvu. Anebo ještě lépe, kupte krvavý steak.“

Joseph přikývl, jako kdyby to byl ten nejpřirozenější nápad na světě.

„Sehrajeme to v neděli večer,“ pokračovala a obrátila se přímo k blondýnovi. „Vyberete cílovou oblast, nějaký bezpečný dům, kdekoliv, a domluvíte si s nimi schůzku. Až se objeví, zabijete je.“

Joseph zvažoval návrh. „Mám skladiště v SoHo a zrovna jsem s ním skončil. Použiju ho. Budou si myslet, že jsem unesl vaši dceru, jo? To skladiště má zadní místnost. Umístím do ní video s nějakým dětským filmem. Až tam přijdou, určitě si to budou chtít ověřit a otevřou dveře. V tom okamžiku je zezadu sejmu.“ Zamračil se. „Co ale řeknete svému kapitánovi? Jestli to má být tajná operace, budou chtít nějaké důkazy, nejspíš z odposlechu.“

Byla to správná připomínka, ale Gabriela si tuto stránku již promyslela. „Namluvím jim, že jsem se ve vás jako v informátorovi zklamala. Prostě jste se utrhl ze řetězu, zabil Reardona a ty dva další, ukradl peníze a vypařil se. Policejním informátorům se tak jako tak nedá stoprocentně věřit. Moc dobře to vypadat nebude, totálně zpackaná operace, ale kapitán moc nasraný nebude. Až bude Reardon mrtvý, prohledáme jeho domy a kanceláře. Měli bychom najít dost důkazů, aby to stačilo na uzavření pěti šesti případů, které měl se svou bandou na svědomí. A ušetříme náklady na soudní proces.“

„Brilantní, Gabrielo,“ ocenil Karpankov s nádechem úcty v hlase.

Klap, klap.

Gabriela přidala novou dlouhou řadu k šále, kterou pletla. Napadla ji další věc. „Víš, Petře, docela by pomohlo, kdyby se zdálo, že po mně jde ještě někdo jiný. Kdyby si Reardon myslel, že ve hře o Říjnový seznam je další zájemce. Dodalo by mu to na ceně. Nějaký nápad?“

Karpankov se opřel, zaklonil hlavu a zahleděl se šedošedýma očima na strop. „Dávalo by smysl, kdyby ta osoba zemřela?“

„Zajímavá myšlenka,“ opáčila Gabriela. „Mohlo by to fungovat. Proč?“

„Mám takový malý problém.“

„Ano?“

„Je tady jistý… Prostě jeden chlap z Brooklynu. Otravný jak osina v zadku. Myslí si o sobě, že je Kmotr. Hal Dixon. Znáte ho někdo?“

„Myslím, že jsem to jméno slyšela.“

„Pořád plácá o tom, že se přesune na Manhattan a do New Jersey. Marně se mu to snažím vymluvit. Toto by mohla být ideální příležitost.“

Gabriela si uhlazovala sukni a přemýšlela o dalším pěšákovi ve hře. „Mohl by ses s tím Dixonem sejít,“ navrhla Rusovi. „Pověz mu, že ses doslechl o Říjnovém seznamu a že ho mám já. Dej mu za úkol, ať ti ho obstará. Až po mně půjde, postarám se, ať mě nikdo nevidí, a vyřídím ho. Potom řeknu kapitánovi, že to udělal Reardon.“

Tento závěr vyvolal další myšlenku a klubko vlny zůstalo ležet na klíně. „Já bych také potřebovala vyřešit jistou osobní situaci.“

Přimhouřila oči a vysvětlovala: „Mám potíže s jedním chlápkem. Trvá to asi měsíc. Skončila jsem jednu práci a postarala se o tělo, jenomže kolegové policisté byli blíž, než jsem si myslela. Vběhla jsem do kina a vybrala si jednoho burana, abychom mohli odejít jako dvojice. Vyšlo to, ale problém spočívá v tom, že se na mě nalepil. Stálo mě to několik schůzek. Vyklubal se z něho stalker. Špehuje mě, prochází se mi pod okny. Nakonec by mohl přijít na to, že pracuju pro Petra. Dokonce si mě fotí, když si myslí, že se nedívám.“ Zkřivila rty do zhnusené grimasy. „Je nemocný. Fetišista zatížený na boty. Když mě vidí v lodičkách, začne slintat. Fotí mě mobilem a vždycky dbá, aby na záběru byly moje nohy. Zatracený úchyl. Perverzák.“ Pokrčila rameny. „Pomohlo by mi, kdyby také zemřel.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Joseph.

„Frank Walsh.“ Popsala ho a dodala: „Jeho vraždu hodíme také na Reardona.“ Vrátila se k pletení. Muži hleděli na aluminiové jehlice. Zdálo se jí, že uvažují, jestli jimi někdy někoho zabila. Nikdy. „Vím, že to vyjde. Až s Reardonem najdeme ten seznam, nechám ho doručit Frankovi do úschovy. Postarám se, aby na krabici nebo na obálce, nebo do čeho tu věc strčím, zůstaly Reardonovy otisky prstů. Petře, mohl bys zajistit, aby na mě v budově, kterou k akci použijeme, čekal tvůj člověk? Ať se vydává za uklízeče. Požádám ho, ať doručí zásilku Frankovi.“

„Jistě. Co třeba Rafael?“

„Jo, Rafael je dobrý.“ Otočila se k Josephovi. „Po doručení balíčku, v neděli, zajdete za Frankem, zastřelíte ho a posbíráte všechny doličné předměty, na kterých mohly zůstat Reardonovy otisky nebo DNA. Umístíte je v cílové zóně, až zlikvidujete Reardona a jeho společníky. Nezapomeňte vzít Frankův mobil a vymažte harddisk v jeho počítači. Má tam uložené moje fotky.“

Joseph přikývl. „Vaši kolegové – detektivové, kapitán – vás budou chtít mít pod dozorem. To by mohl být problém.“

Ušklíbla se. „Já vím. I když jim řeknu, aby to nedělali, pokusí se na mě někoho pověsit. Budu na to prostě myslet a postarám se, abych případný stín nebo elektronické sledovací zařízení setřásla.“

Odložila pletení a poposedla. Joseph jí udělal radost. Líbilo se jí, jak je bystrý. A také že se jí dívá do očí bez náznaku výzvy nebo flirtu nebo ostychu. „Ale než postoupíme dál, chci vám něco říct. Pár filmů už jste v životě zřejmě viděl. Víte, co je to metodické herectví?“

„Už jsem ten termín někde slyšel, ale nevím, co znamená.“

„Je to herecká metoda, při níž se herci mentálně a emocionálně vžívají do postav, které představují. Aby náš plán vyšel, abychom ošálili Reardona a oba přežili, stanu se vedoucí kanceláře a rozvedenou matkou, kterou jsem si vymyslela. Stanu se Gabrielou McKenzieovou, Gabriela McNamarová přestane existovat.“

Nesvěřila se Josephovi ani Karpankovovi, že ta transformace bude totální. Stane se úplně někým jiným. Bude si opakovat jméno své fiktivní dcery nahlas i v duchu pořád dokola, tak dlouho, až dcera ožije. Uvěří, že když neodevzdá Josephovi Říjnový seznam a peníze, už svou milovanou Sáru nikdy neuvidí. Bude litovat smrti Hala Dixona. Bude litovat i smrti Franka Walshe, přestože jí vnesl do života otravnou komplikaci. Bude se opravdu bát, že má v patách policii. A k Reardonovi pocítí upřímnou náklonnost, jako kdyby jeden druhého sbalili v baru a jiskřička, která mezi nimi přeskočila, roznítila opravdový vztah. Možná se s ním dokonce vyspí.

A až Joseph Reardona zastřelí, prožije období smutku.

Gabriela byla v tom, co dělá, tak dobrá právě proto, že sama sebe dokázala ošálit stejně snadno jako své oběti.

Podívala se vyrovnaně na Josepha. „Chápete?“

„Ano.“

„Od vás potřebuju, abyste udělal totéž.“

„Rozumím.“ Joseph se krátce zamyslel. „Když už mluvíme o herectví, co byste řekla na tohle? Povězte mi, co si myslíte o tom, že bych se převtělil do herce, který nedávno zemřel. Před pár lety hrál ve filmu o Batmanovi. Heath Ledger. Joker. Výsměšný, nepředvídatelný, tajuplný, zlověstný.“

„To se mi líbí. A jakou zastával filozofii?“ vzpomínala na zmíněný film. „Dobré je jen to, co prospívá mým zájmům. To bude vaší hnací silou.“

Joseph naklonil hlavu. „Dobré je jen to, co prospívá mým zájmům. To si zapamatuju. Ta věta se mi líbí.“ Odmlčel se. „Mám jednu otázku. Co v zóně smrti? Budete tam také?“

Zamyslela se. „Ne, nebudou si mě tam přát. Reardon a jeden z jeho lidí se s vámi budou chtít sejít sami. Nechají mě s opatrovníkem, nejspíš se Samem, v nějakém bezpečném úkrytu.“ Podívala se na Karpankova. „S největší pravděpodobností na stejném místě, kam odvlekli Carole, v tom bytě v Midtownu, který si jeho firma drží.“ Pak řekla Josephovi: „Až zjistím, kde přesně, pošlu vám textovku.“

„Budete ozbrojená?“ chtěl vědět Joseph.

„Ne, nemůžu si dovolit mít u sebe zbraň. Ale Sam určitě nepřijde bez bouchačky.“ Zamyslela se nad Reardonovými metodami. „Reardon se nejspíš bude chtít do svého bezpečného domu vrátit, až se s vámi dohodne. Pravděpodobně proto, aby mě vlastnoručně vyřídil. A když uvážíme, co potkalo Carole, umím si představit, že se on a Sam se mnou nejdřív budou chtít pobavit. Další provazy a uzly. Takže až zabijete Reardona a Andrewa, vezmete jim klíč od bezpečného domu a přijdete tam. Jestli tam bude na dveřích zabezpečovací řetízek nebo petlice, uvolním je. Pošlete mi textovku, až budete nablízku, a já Sama nebo Andrewa, nebo kdo bude můj opatrovník, nějak zabavím. Něco si vymyslím, abych upoutala jeho pozornost. Povím mu, že jsem rozřešila záhadu Říjnového seznamu, nebo něco v tom duchu. Klidně vejděte. Můj opatrovník si s největší pravděpodobností bude myslet, že se vracejí jeho komplicové, a nebude mít ždné podezření.“

Odmlčela se. „Opatrnosti však není nikdy dost. Až uslyším, že se otevírají dveře, popíšu situaci smluveným heslem. Když řeknu: ,Je moje dcera v pořádku?‘, bude to znamenat, že Sam nedrží zbraň v ruce, nemá žádné podezření a vy můžete vejít a zastřelit ho. Kdybych však vyhrkla: ,Danieli, co se stalo?‘, znamená to, že nějaké podezření má a že vytasil bouchačku. Vy se pak stáhnete do chodby. Začne přestřelka. Já se budu krýt a udělám zevnitř, co bude v mých silách.“

Joseph přikývl. „,Je moje dcera v pořádku?‘ znamená, že mám zelenou a můžu střílet. Jestli uslyším ,Danieli, co se stalo?‘, budu se krýt.“

„Přesně tak.“

„Rozumím.“

„Výborně.“ Gabriela sbalila klubko a rozpletenou šálu do kabelky. Láskyplně se podívala na Gunthera, který zavrtěl ocasem. Vstala, potřásla rukou Karpankovovi, pak Josephovi. „Tak – dejme se do práce.“

Advertisements